Letní Mléčná dráha

Leč na druhou stranu nečetli jste náhodou v nějaké astronomické knize, že právě léto je (geometricky) optimální sezónou pro sledování Mléčné dráhy? Méně už hovoří o tom, že na začátku a uprostřed léta je ve skutečnosti docela obtížné vidět Mléčnou dráhu i z míst s tmavou oblohou. Nebe je celou krátkou noc tak jasné, že její slabé hvězdné mraky a tmavší prachové pruhy jsou smazány. Tato svízel pomalu začne každoročně mizet začátkem srpna a Mléčná dráha se stává kouzelným zjevením odkudkoli mimo dosah pouličních lamp a světelného znečištění. Najednou máme šanci sledovat její široký, mlhavý pás, klenoucí se vysoko nad našimi hlavami od severovýchodu na jihozápad a rozdělující oblohu na dvě poloviny.

Jistě by stálo za to, pokusit se právě nyní projít si Mléčnou dráhu a zastavit se 
u nepřeberného množství útvarů, s nimiž bychom se mohli setkat. Dnes se ale budeme věnovat pouze těm skutečně nejnápadnějším.

Procházku Mléčnou dráhou začneme nízko nad jihozápadním obzorem, kde se všemi barvami duhy mihotá obří hvězda Antares v souhvězdí Štíra. Pokud svoji pozornost přesuneme vlevo, trochu nahoru do pásu Mléčné dráhy, narazíme na řadu fascinujících objektů vzdáleného vesmíru, nacházejících se v blízkosti středu naší Galaxie, který je 28 000 světelných let daleko.

Dominují jim ale dvě krásné mlhoviny. Jednou z nich je M 8, mlhovina Laguna. Tato hvězdná školka vzdálená 4 000 světelných let je mnohými pozorovateli považována za jednu z nejkrásnějších mlhovin na obloze. Jen kousek nad ní je další skvost, M 20, Trifid. Jedná se o jeden z nejznámějších Messierových objektů na obloze. Jsou to vlastně tři mlhoviny v jedné: červeně zbarvená oblast, kde stále vznikají mladé hvězdy, modrá reflexní mlhovina a temná mlhovina. Leží asi 5 000 světelných let od nás. M 20 je pouhým okem viditelná jen jako malá mlhavá skvrna. Mnohem působivěji vypadá při pohledu dalekohledem, ale nejhezčí je na fotografiích s dlouhou expozicí. 

Cestou vzhůru, směrem do nenápadného souhvězdí Štítu, mineme další mlhoviny Omega (M 17) či Orlí (M 16) a zastavíme se až u nádherné otevřené hvězdokupy Divoká kachna 
(M 11), která podle prvních pozorovatelů dalekohledem připomíná hejno kachen 
v letu.

To už se blížíme do další úžasné části letní oblohy – Letního trojúhelníku. Jeho nejjižnější hvězdou je bíle zářící Altair v souhvězdí Orla. Přibližně o deset stupňů výš nesmíme cestou opomenout jednu z nejkrásnějších barevných planetárních mlhovin severní polokoule, Činku (M 27). A to už se díváme téměř do zenitu, kde nepřehlédnutelně září zbylé dvě stálice Letního trojúhelníku, hvězdy Deneb (Labuť) a nejjasnější Vega.

Právě ta nás dovede k následující zastávce. Tou je další planetární mlhovina. Astronomové ji znají jako Prstencovou (M 57).  V dalekohledu při malém zvětšení vypadá jako disk malé planety. Pokud máme možnost zvětšení navýšit, spatříme náhle kouřový prstenec s tmavším středem a drobnou centrální hvězdou.