Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Dalekohled ESO zachytil překrásného kosmického motýla
Jiří Srba Vytisknout článek

Dalekohled ESO zachytil překrásného kosmického motýla

Planetární mlhovina NGC 2899 na snímku z dalekohledu VLT
Autor: ESO

Mohutné plynné obálky mlhoviny NGC 2899 se táhnou až do vzdálenosti dvou světelných let od středu a jasně září mezi hvězdami Mléčné dráhy, jelikož plyn dosahuje teploty až deset tisíc stupňů. Za takto vysokou teplotu plyn vděčí intenzivnímu ultrafialovému záření přicházejícímu z centrální hvězdy, které nutí atomy vodíku a kyslíku v mlhovině zářit typickými odstíny červené, respektive modré barvy.    

Tisková zpráva Evropské jižní observatoře (ESO2012, 30. července 2020)

Objekt leží ve vzdálenosti mezi 3 000 až 6 500 světelných let od nás a na obloze jej najdeme v jižním souhvězdí Plachet (Vela). Uprostřed mlhoviny se nachází dvojice hvězd a vědci se domnívají, že právě tento pár dal mlhovině téměř symetrický vzhled. Jakmile jedna z hvězd dospěla do závěrečné fáze svého vývoje, odvrhla vnější obálky. Proudící plyn následně interaguje s druhou hvězdou, čímž vzniká dvojice laloků viditelných na snímku. Pouze asi 10 až 20 % planetárních mlhovin [1] má takto nápadný bipolární tvar.       

Uvedený detailní snímek mlhoviny NGC 2899 astronomové pořídili pomocí přístroje FORS instalovaném na dalekohledu Antu (UT1) – jednom ze čtyř teleskopů systému ESO/VLT s primárním zrcadlem o průměru 8,2 m, který pracuje na Observatoři Paranal v Chile. Přístroj FORS (FOcal Reducer and low dispersion Spectrograph) s vysokým rozlišením byl jedním z prvních zařízení pro dalekohled VLT a stojí nejen za mnoha překrásnými snímky, ale především za řadou objevů učiněných v rámci ESO. Podílel se na pozorování prvního zdroje gravitačních vln v historii (eso1733), zkoumal první známou mezihvězdnou planetku (eso1737) a je využívám k podrobnému výzkumu fyzikálních procesů stojících za vznikem složitých planetárních mlhovin (eso1244).     

Uvedený obrázek byl pořízen v rámci programu ESO Cosmic Gems. Jedná se o iniciativu, jejímž úkolem je získávat astronomické snímky vizuálně atraktivních objektů pro vzdělávací a popularizační účely. Program využívá krátkých úseků jinak nevyužitého pozorovacího času dalekohledů, aby dopad na vědecká pozorování byl minimální. Získaná data jsou však k dispozici také odborníkům prostřednictvím vědeckých archivů ESO.

Poznámky

[1] Planetární mlhoviny (planetary nebulae) nemají nic společného s planetami, jak by se mohlo zdát podle jejich jména. První astronomové, kteří měli možnost tyto mlhoviny spatřit pomocí dalekohledu, popisovali jejich vzhled jako ‘zdánlivě planetární’. (Tento popis se vztahoval především k ‘plošnému’ zjevu mezi jinak bodovými hvězdami a ostrému ohraničení na rozdíl od jiných mlhovin; jako plošné ostře ohraničené objekty se jim jevily pouze planety.) Planetární mlhoviny vznikají v závěrečné fázi vývoje hvězd až do hmotnosti asi 6 Sluncí, kdy jádro zkolabuje a hvězda odvrhne vnější obálky plynu bohaté na těžší chemické prvky. Intenzivní ultrafialové záření (ultraviolet radiation) bílého trpaslíka (odhaleného jádra hvězdy) interaguje s plynem obálek a po tisíce let ho nutí svítit, dokud se plyn nerozptýlí v prostoru. Z hlediska astronomických časových měřítek jsou tedy planetární mlhoviny relativně krátkodobým jevem.

Další informace

ESO je nejvýznamnější mezivládní astronomická organizace v Evropě, která v současnosti provozuje nejproduktivnější pozemní astronomické observatoře světa. ESO má 16 členských států – Belgie, Česko, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie – a dvojici strategických partnerů – Chile, která hostí všechny observatoře ESO, a Austrálii. ESO uskutečňuje ambiciózní program zaměřený na návrh, konstrukci a provoz výkonných pozemních pozorovacích komplexů umožňujících astronomům dosáhnout významných vědeckých objevů. ESO také hraje vedoucí úlohu při podpoře a organizaci celosvětové spolupráce v astronomickém výzkumu. ESO provozuje tři unikátní pozorovací střediska světového významu nacházející se v Chile: La Silla, Paranal a Chajnantor. Na Observatoři Paranal pracují dalekohledy systému VLT (Velmi velký dalekohled) schopné fungovat společně jako interferometr VLTI a dva přehlídkové teleskopy – VISTA pro infračervenou a VST pro viditelnou oblast spektra. Na Observatoři Paranal bude umístěn a provozován také největší a nejcitlivější teleskop pro sledování záření gama – Cherenkov Telescope Array South. ESO je také významným partnerem zařízení umístěných na planině Chajnantor – APEX a ALMA, největšího astronomického projektu současnosti. Nedaleko Observatoře Paranal, na hoře Cerro Armazones, staví ESO nový dalekohled ELT (Extrémně velký dalekohled) s primárním zrcadlem o průměru 39 m, který se stane „největším okem lidstva hledícím do vesmíru“.

Odkazy

 Kontakty

Soňa Ehlerová; národní kontakt; Astronomický ústav AV ČR, 251 65 Ondřejov, Česká republika; Email: eson-czech@eso.org

Jiří Srba; překlad; Hvězdárna Valašské Meziříčí, p. o., Česká republika; Email: jsrba@astrovm.cz

Bárbara Ferreira; ESO Public Information Officer; Garching bei München, Germany; Tel.: +49 89 3200 6670; Mobil: +49 151 241 664 00; Email: pio@eso.org

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Tisková zpráva Evropské jižní observatoře (ESO2012, 30. července 2020)



O autorovi

Jiří Srba

Jiří Srba

Narodil se v roce 1980 ve Vsetíně. Na střední škole začal navštěvovat astronomický kroužek při Hvězdárně Vsetín, kde se stal aktivním pozorovatelem meteorů a komet. Zde také publikoval své první populárně astronomické články. Je členem Společnosti pro meziplanetární hmotu (SMPH). Připravuje české překlady tiskových zpráv Evropské jižní observatoře.

Štítky: NGC 2899, Planetární mlhovina, ESO/VLT, Tisková zpráva ESO


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »