Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Pomíjivý okamžik
Jiří Srba Vytisknout článek

Pomíjivý okamžik

Planetární mlhovina ESO 577-24 na snímku z dalekohledu ESO/VLT
Autor: ESO

Slabá záře planetární mlhoviny ESO 577-24 je pozorovatelná pouze asi 10 tisíc let, což je z kosmického hlediska okamžik. Svítící obálku ionizovaného plynu, která představuje doslova poslední výdech umírající hvězdy, jejíž pozůstatky jsou patrné uprostřed snímku, zachytil dalekohled ESO/VLT. Planetární mlhovina při své expanzi dále slábne a postupně zcela zanikne.

Poslední výdech umírající hvězdy – snímek z programu ESO Cosmic Gems

Planetární mlhovina [1] s označením ESO 577-24 zachycená na tomto snímku je v podstatě bublinou zářícího plynu rozpínající se do okolního vesmíru. Jedná se pozůstatek závěrečných stádií vývoje hvězdy, která odvrhla své vnější obálky a zanechala po sobě horké vyhasínající jádro označované jako bílý trpaslík. Tento drobný zbytek bude postupně chladnout a pohasínat, aby po velmi dlouhou dobu připomínal zašlou slávu kdysi majestátního rudého obra.    

Rudí obři jsou hvězdy v závěrečném stádiu vývoje, které již spotřebovaly dostupné vodíkové palivo, a jejich jádro se začíná smršťovat silou gravitace. Jak se jádro zmenšuje, zvyšující se tlak opět zažehne termojaderné reakce a přinutí hvězdu odvrhnout vnější vrstvy do prázdnoty kosmického prostoru v podobě intenzivního hvězdného větru. Žhavé jádro umírající hvězdy emituje značné množství ultrafialového záření, které ionizuje odvržený plyn a přinutí jej svítit. Výsledkem je objekt známý jako planetární mlhovina – poslední odkaz zestárlé hvězdy na konci života [2].       

Tato působivá planetární mlhovina byla objevena v roce 1950 během přehlídky oblohy na observatoři Palomar podporované Národní geografickou společností (National Geographic Society — Palomar Observatory Sky Survey). V roce 1966 ji George Abell zanesl do svého katalogu planetárních mlhovin (Abell Catalogue of Planetary Nebulae, [3]). Nachází se asi 1 400 světelných let od nás a je vizuálně pozorovatelná pouze pomocí velkých dalekohledů. Jak se plyn rozptyluje a vzdaluje od slábnoucí záře bílého trpaslíka, bude svit mlhoviny čím dál slabší.

Snímek planetární mlhoviny ESO 577-24 vznikl v rámci programu ESO Cosmic Gems. Jedná se o iniciativu, jejíž snahou je vytvářet astronomické snímky pro vzdělávací a popularizační účely. Program využívá pozorovacího času, kdy podmínky na observatoři nejsou vhodné pro vědecká astronomická pozorování, k vytvoření zajímavých vizuálně atraktivních snímků. Získaná data jsou však k dispozici také odborníkům prostřednictvím vědeckých archivů ESO.

Zdroj

Poznámky

[1] Planetární mlhoviny astronomové poprvé zaznamenali během 18. století – jejich slabá záře a ostře ohraničené okraje v tehdy používaných dalekohledech jim vizuálně připomínaly vzdálené planety. 

[2] V závěrečném stádiu vývoje (asi 10 miliard let od vzniku) projde i Slunce vývojovou fází rudého obra. Současné stáří Slunce je necelých 5 miliard let.

[3] Astronomické objekty mají běžně celou řadu oficiálních (i neoficiálních) označení a jmen. Různé katalogy mají pro stejný objekt odlišná označení. V Abellově katalogu planetárních mlhovin (Abell Catalogue of Planetary Nebulae) nese tato označení PN A66 36 (nebo též Abell 36), v katalogu vytvořeném pro účely ESO je to ESO 577-24.

Další informace

ESO je nejvýznamnější mezivládní astronomická organizace v Evropě, která v současnosti provozuje nejproduktivnější pozemní astronomické observatoře světa. ESO má 16 členských států: Belgie, Česko, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie a dvojici strategických partnerů – Chile, která hostí všechny observatoře ESO, a Austrálii. ESO uskutečňuje ambiciózní program zaměřený na návrh, konstrukci a provoz výkonných pozemních pozorovacích komplexů umožňujících astronomům dosáhnout významných vědeckých objevů. ESO také hraje vedoucí úlohu při podpoře a organizaci celosvětové spolupráce v astronomickém výzkumu. ESO provozuje tři unikátní pozorovací střediska světového významu nacházející se v Chile: La Silla, Paranal a Chajnantor. Na Observatoři Paranal, nejvyspělejší astronomické observatoři světa pro viditelnou oblast, pracuje VLT (Velmi velký dalekohled) a dva přehlídkové teleskopy – VISTA a VST. Dalekohled VISTA pozoruje v infračervené části spektra a je největším přehlídkovým teleskopem světa, dalekohled VST je největším teleskopem navrženým k prohlídce oblohy ve viditelné oblasti spektra. ESO je významným partnerem zařízení APEX a revolučního astronomického teleskopu ALMA, největšího astronomického projektu současnosti. Nedaleko Observatoře Paranal, na hoře Cerro Armazones, staví ESO nový dalekohled ELT (Extrémně velký dalekohled) s primárním zrcadlem o průměru 39 m, který se stane „největším okem lidstva hledícím do vesmíru“.

Odkazy 

Kontakty

Viktor Votruba; národní kontakt; Astronomický ústav AV ČR, 251 65 Ondřejov, Česká republika; Email: votruba@physics.muni.cz

Jiří Srba; překlad; Hvězdárna Valašské Meziříčí, p. o., Česká republika; Email: j.srba@astrovm.cz

Calum Turner; ESO Public Information Officer; Garching bei München, Germany; Tel.: +49 89 3200 6655; Email: pio@eso.org

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Tisková zpráva ESO1902



O autorovi

Jiří Srba

Jiří Srba

Narodil se v roce 1980 ve Vsetíně. Na střední škole začal navštěvovat astronomický kroužek při Hvězdárně Vsetín, kde se stal aktivním pozorovatelem meteorů a komet. Zde také publikoval své první populárně astronomické články. Je členem Společnosti pro meziplanetární hmotu (SMPH). Připravuje české překlady tiskových zpráv Evropské jižní observatoře.

Štítky: ESO/VLT, Planetární mlhovina, Tisková zpráva ESO


13. vesmírný týden 2024

13. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 25. 3. do 31. 3. 2024. Měsíc bude v úplňku a bude vidět stále později v noci. To umožní lepší pozorování komety 12P/Pons-Brooks. Na večerní obloze doplňuje jasný Jupiter ještě Merkur, který je v pondělí v maximální elongaci. Aktivitu Slunce oživily především dvě pěkné oblasti se skvrnami a hned následovaly i silné erupce. Na Sojuzu letí poprvé dvě ženy najednou. Ke startu se chystá poslední raketa Delta IV Heavy. Před 50 lety získala první detailní snímky Merkuru sonda Mariner 10.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

kometa 12P/Pons-Brooks v souhvězdí Labutě

Titul Česká astrofotografie měsíce za únor 2024 obdržel snímek „Kometa 12P/Pons-Brooks v souhvězdí Labutě“, jehož autorem je Jan Beránek.   Vlasatice, dnes jim říkáme komety, budily zejména ve středověku hrůzu a děs nejen mezi obyčejnými lidmi. Možná více se o ně zajímali panovníci.

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Měsíc z Malína

Měsíc ve stáří 9,4 dne

Další informace »