Christiaan Huygens (14. 4. 1629 – 8. 7. 1695) byl nizozemský astronom, fyzik a matematik. Zabýval se mechanikou a hodinářstvím a je pokládán za jednoho z prvních autorů žánru sci-fi. Pozoroval vesmír pomocí dalekohledů a byl také prvním, kdo popsal pravou povahu prstenců Saturnu.
Pomocí dalekohledu ESO/VLT se astronomům podařilo zaznamenat velkou tmavou skvrnu v atmosféře planety Neptun a nečekaně také menší světlou oblast, která s ní sousedí. Jedná se o vůbec první pozorování temné skvrny na Neptunu provedené pozemním teleskopem. Tyto dočasné útvary vyskytující se na pozadí modré atmosféry planety Neptun jsou pro astronomy stále záhadou a nová pozorování přinášejí důležité informace o jejich povaze a původu.
Zemská biosféra obsahuje všechny známé ingredience nezbytné pro život, jak jej známe. Nejvíce zmiňovanými jsou: kapalná voda, alespoň jeden zdroj energie a zásoba biologicky potřebných chemických prvků a molekul. Avšak nedávný objev snad biogenního fosfinu v oblacích Venuše nám připomíná, že přinejmenším některé z těchto ingrediencí existují rovněž jinde ve Sluneční soustavě. Takže kde jsou jiné nejslibnější lokality pro existenci mimozemského života?
James Webb Space Telescope (JWST) pořídil fotografii hnědého trpaslíka se zrníčky křemičitanů v jeho atmosféře. Astronomové popsali analýzy hnědého trpaslíka a jeho atmosféry v článku publikovaném na arXiv preprint server. Hnědý trpaslík je vesmírné těleso, které vytvoří protohvězda, jež nemá dostatečnou hmotnost, aby v ní mohly probíhat termonukleární reakce. Objekt tak ve svém jádře nedosáhne teploty potřebné ke spalování vodíku a nestane se tedy hvězdou.
Saturnův měsíc Titan se nachází zhruba 1,5 miliardy kilometrů daleko od Země, avšak nedávno publikovaný článek zpracovaný na základě dat z kosmické sondy NASA s názvem Cassini odhalil, že tento vzdálený svět a naše planeta si jsou mimořádně podobné. Právě tak jako povrch oceánů a moří na Zemi leží v jedné průměrné výšce, kterou označujeme jako „hladina moře“, stejně tak i hladiny moří na Titanu se nacházejí na jedné průměrné úrovni.
Jupiterův ledový satelit Ganymed je největším měsícem ve Sluneční soustavě. Vodní led na jeho povrchu je zmrazený v důsledku nízkých teplot až na −185 stupňů Celsia. Déšť nabitých částic ze Slunce (sluneční vítr) dostatečuje k tomu, že kolem pravého poledne na Ganymedu se led změní ve vodní páru. Důkazy o existenci slabé atmosféry tohoto měsíce tvořené vodní parou získali výzkumníci planet díky spektrům s vysokou citlivostí získaných pomocí Hubbleova vesmírného teleskopu (HST).
Titan je mezi téměř dvěma stovkami měsíců ve Sluneční soustavě jediným, který je obklopen hustou atmosférou a velkými rezervoáry kapaliny na povrchu. To z něj dělá těleso podobné terestrickým planetám, především Zemi.
Objevy extrasolárních planet jsou záležitostmi prakticky na denním pořádku. Jejich charakterizace se až donedávna omezovala na stanovení fundamentálních parametrů exoplanety, na její změření a zvážení a určení parametrů oběžné dráhy. S rozvojem moderních dalekohledů a citlivých spektrografů se ovšem otevírají možnosti charakterizace i jejich atmosfér. Astronomové pod vedením Petra Kabátha z ASU se věnovali čtyřem vhodným extrasolárním planetám a studovali spektra jejich atmosfér.
Na zasedání Americké geofyzikální unie, které se uskutečnilo v San Francisku začátkem března 2016, bylo mimo jiné řečeno, že snímky Saturnova měsíce Titan, které pořídila sonda Cassini, zachycují světlo odražené od povrchu velkého jezera Ligeia Mare, studeného jezera tvořeného uhlovodíky na povrchu měsíce. Další snímky představují stejný úkaz na dalších dvou jezerech Titanu. Úkaz je zřejmě způsoben vlnami na hladině jezera, které tak byly poprvé detekovány mimo planetu Zemi. Z toho vyplývá, že na měsíci Titan existuje mnohem větší geofyzikální aktivita, něž jsme doposud předpokládali.
Sonda, která na Marsu nepřistane, ba dokonce ho ani nebude fotografovat? Jak nudně to zní! Sonda MAVEN přesně taková je, přesto se jí podařila celá řada objevů. Všechny jen z pozorování horní části atmosféry planety. Sonda oslavila 17. června už 1000. den na orbitě kolem Marsu, je tedy čas ohlédnout se za jejími úspěchy.
NASA publikovala počátkem roku 2015 na sympóziu NIAC (NASA Innovative Advanced Concepts) předpokládanou konstrukci podmořského robota pro využití při výzkumu moří kapalného metanu a etanu na povrchu Saturnova měsíce Titan. Video a předběžný návrh konstrukce ponorky vytvořil tým pracovníků NASA Glenn´s COMPASS společně s některými výzkumníky z Applied Research Laboratory. Výzva k návrhu konstrukce vzešla od pracovníků NASA, kteří jasně dali za úkol přiblížení realizace myšlenky nového způsobu výzkumu vesmíru a nebeských těles.
Porovnání velikosti Slunce a hvězd alfa CentauriAutor: David Benbennick Kosmická observatoř Herschel (Herschel Space Observatory) provozovaná Evropskou kosmickou agenturou ESA objevila chladnější vrstvu v atmosféře hvězdy alfa Centauri A. Je to vůbec poprvé, co bylo něco takového pozorováno u jiné hvězdy než u Slunce. Tento objev je důležitý nejen pro pochopení aktivity Slunce, ale může rovněž pomoci při pátrání po protoplanetárních soustavách v okolí jiných hvězd.
Nadoblačné blesky.Autor: Martin PopekPředpověď pro první červencový týden slibovala pro střední Evropu výborné podmínky pro vznik rozsáhlejších bouřkových systémů. Vše vyšlo na 100 % a tak jsme mohli sledovat nejen běžné projevy elektrické aktivity v troposféře, ale i ty vzácnější ve vyšších vrstvách atmosféry. Zejména pak byly k vidění ty nejběžnější typy Red sprites a Tendril. Tyto blesky se spouštějí z ionosféry z výšce 90 km a většina prochází i končí v mezosféře. V některých případech blesky pokračuji níže do stratosféry v podobě jemných vlásečnic tzv. Tendrils. Ty můžou dosáhnout výšky až 30 km nad zemským povrchem.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.
Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové
The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4
