Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Pozoruhodná podobnost mezi Zemí a Titanem – stejná hladina moří

Pozoruhodná podobnost mezi Zemí a Titanem – stejná hladina moří

Ligeia Mare – druhé největší moře na povrchu Titanu
Autor: NASA/JPL-Caltech/ASI/Cornell

Saturnův měsíc Titan se nachází zhruba 1,5 miliardy kilometrů daleko od Země, avšak nedávno publikovaný článek zpracovaný na základě dat z kosmické sondy NASA s názvem Cassini odhalil, že tento vzdálený svět a naše planeta si jsou mimořádně podobné. Právě tak jako povrch oceánů a moří na Zemi leží v jedné průměrné výšce, kterou označujeme jako „hladina moře“, stejně tak i hladiny moří na Titanu se nacházejí na jedné průměrné úrovni.

Saturnův měsíc Titan je jediným měsícem s hustou atmosférou, jejíž tlak je o 60 % vyšší než na Zemi. Hlavními složkami ovzduší jsou dusík a metan. Plynný metan přechází do kapalné fáze za teploty nižší než -170 °C. Na povrchu měsíce dochází k jeho vypařování a k vytváření oblačnosti, ze které vypadávají srážky v podobě metanového deště. Po dopadu na povrch stéká kapalný metan po svažujícím se terénu do říčních koryt, která jej přivádějí do níže položených míst, kde vznikají jezera a moře. Probíhá zde činnost, kterou na Zemi označujeme termínem „koloběh vody v přírodě“, jen s tím rozdílem, že na Titanu místo vody cirkuluje metan.

Následující objev je zatím poslední, který ukazuje pozoruhodnou podobnost mezi Zemí a Titanem, což jsou jediná dvě známá tělesa ve Sluneční soustavě, jejichž povrchy jsou stabilně pokryty kapalnou látkou. Zvláštností Titanu je, že jeho jezera nejsou zaplněna vodou, ale kapalnými uhlovodíky a voda v podobě ledu na jeho povrchu pokrytá vrstvou tuhého organického materiálu slouží jako skalní podloží obklopující tato moře a jezera.

Nový článek vypracovaný týmem astronomů z Cornell University in Ithaca, New York, jehož vedoucím byl Alex Hayes, byl publikován v časopise Geophysical Research Letters. V textu se popisuje objev, že hladiny tří největších moří na Titanu setrvávají na konstantní úrovni vzhledem ke gravitační síle na Titanu – podobně jako pozemské oceány. Menší jezera na povrchu Titanu vykazují, jak se zdá, větší odchylky (až v rozmezí několika metrů), než je tomu u přítomných moří. Avšak výjimky jsou i na Zemi, kde se běžně vyskytují jezera i ve vyšších polohách. Nejvyšší jezero na naší planetě, splavné pro velké lodě, je Titicaca (Lake Titicaca), jehož hladina leží ve výšce 3 700 metrů nad mořem.

Moře a jezera na povrchu Saturnova měsíce Titan Autor: NASA/JPL-Caltech/ASI/USGS
Moře a jezera na povrchu Saturnova měsíce Titan
Autor: NASA/JPL-Caltech/ASI/USGS
Pozorování sondou Cassini jsou obdivuhodná: umožnila nám například změřit výšku hladiny moří na Titanu s přesností na 40 centimetrů. A to je Titan vzdálen od Země 10 astronomických jednotek,“ říká Alex Hayes.

Z nové studie rovněž vyplývá, že tato výška mořské hladiny je důležitá, protože přítomná moře na Titanu se zdají být pod povrchem do určité míry propojená „vodonosnými vrstvami“ podobně jako je tomu na Zemi. Uhlovodíky, jak se zdá, proudí pod povrchem Titanu podobným způsobem, jak voda na Zemi protéká skrz podpovrchové porézní horniny nebo štěrky. Sousední moře „komunikují“ jedno s druhým a společně tak udržují jednotnou výšku hladiny (fungují jako spojené nádoby).

Článek byl zpracován na základě dat získaných při měřeních radarem na palubě kosmické sondy Cassini počínaje rokem 2004 až do té doby, než sonda zanikla v hustých vrstvách atmosféry planety Saturn v minulém roce. Rovněž byla využita nová topografická mapa publikovaná ve stejném čísle časopisu Geophysical Research Letters.

Nová topografická mapa vedla k objevu několika nových útvarů na Titanu včetně několika nových pohoří, ne však vyšších než 700 metrů. Mapa také poskytla celkový pohled na rozložení vyvýšenin a nížin na povrchu Saturnova měsíce. Z měření rovněž vyplynulo, že Titan je poněkud více zploštělý, než se doposud soudilo. Z tohoto faktu také vyplývá, že tloušťka kůry Titanu je mnohem variabilnější, než jsme doposud předpokládali.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] scitechdaily.com
[2] news.cornell.edu

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Cassini spacecraft, Metanová moře, Měsíc Titan


20. vesmírný týden 2026

20. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 11. 5. do 17. 5. 2026. Měsíc bude v novu. Na večerní obloze se pomalu jasná Venuše níže nad obzorem blíží výše ležícímu Jupiteru. Ve čtvrtek 14. 5. nastane zatmění Europy měsícem Io. Aktivita Slunce je nízká, ale mohla by se zvýšit s tím, jak se natáčí jedna docela aktivní oblast. Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) se objevila i v astronomickém snímku dne NASA od českých astronomů. SpaceX už se blíží dalšímu testovacímu letu Super Heavy Starship. Sonda Psyche proletí na cestě k asteroidu kolem planety Mars. Aleš Svoboda ukončil základní výcvik v ESA. K ISS se má vydat nákladní Dragon a k čínské stanici Tiangong nákladní Tianzhou 10.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »