S rovníkovým průměrem zhruba 143 000 kilometrů je Jupiter největší planetou ve Sluneční soustavě, jeho hmotnost 300× převyšuje hmotnost Země. Mechanismus vzniku obřích planet podobných Jupiteru byl tématem odborných diskusí po několik desetiletí. Nyní astrofyzikové ze Swiss National Centre of Competence in Research (NCCR) PlanetS of the Universities of Bern a Zürich a ETH Zürich spojili své úsilí k vyřešení dosavadní záhady, jak se Jupiter zformoval. Závěry astronomů byly publikovány v časopise Nature Astronomy.
Tým astronomů z Carnegie Institution for Science vedený Scottem S. Sheppardem ohlásil zajímavý objev: nalezl 12 nových měsíců kroužících kolem obří plynné planety Jupiter. Jedná se o 11 „normálních“ vnějších měsíců a jeden označený jako „podivín“. Tím se zvýšil celkový počet známých Jupiterových satelitů na úctyhodných 79 – což je nejvíce ze všech planet Sluneční soustavy. Vědecký tým vypátral tyto souputníky již na jaře 2017, kdy byly pozorovány jako velmi vzdálená tělesa Sluneční soustavy v rámci projektu hledání možné planety za drahou Pluta.
Už od doby, kdy sonda NASA s názvem Voyager 1 prolétla v březnu 1979 kolem obří planety Sluneční soustavy, astronomové uvažovali nad původem blesků na Jupiteru. Toto setkání potvrdilo přítomnost blesků na Jupiteru, o jejichž existenci uvažovali astronomové po staletí. Avšak když dnes již letitý průzkumník prosvištěl kolem obří planety, získaná data ukázala, že s bleskovými výboji spřažené rádiové signály detailně neodpovídají rádiovým signálům vznikajícím při výbojích blesků na naší planetě.
Nová pozorování rentgenového záření ukázala, že polární záře – na severní a jižní polokouli planety Jupiter – reagují rozdílně na obou pólech. To je nepochopitelné v porovnání se Saturnem nebo Zemí, kde jsou polární záře na severní a jižní polokouli vzájemným zrcadlovým obrazem. Poslední pozorování rentgenového záření jsou podnětná pro současné teoretické modely, které vysvětlují podstatu polárních září na Jupiteru. Vědci doufají, že na základě kombinace nových pozorování z rentgenových observatoří Chandra a XMM-Newton společně s daty ze sondy Juno se dozvědí více o zdrojích vzniku aurory na obří planetě.
Publikovaná fotografie planety Jupiter byla pořízena v době, kdy se obří plynná planeta nacházela ve vzdálenosti 670 miliónů kilometrů od Země. Hubbleův kosmický teleskop HST odhalil spletité detaily nádherné oblačnosti Jupiteru uspořádané do pásů v rozdílných šířkách planety. Tyto pásy jsou vytvářeny vzdušnými proudy, které vanou odlišným směrem v jednotlivých planetárních šířkách. Světle zbarvené oblasti – tzv. zóny – jsou oblasti vysokého tlaku, kde atmosféra vystupuje výše. Tmavší oblasti nízkého tlaku, kde vzduch naopak klesá dolů, jsou označovány jako pásy.
Náročné požadavky na elektrický, magnetický a pohonný systém, drsná radiace a přesná planetární navigace jsou jen některé z kritických záležitostí, které musely být splněny, než bylo vše připraveno, aby se meziplanetární sonda Evropské kosmické agentury ESA s názvem Jupiter Icy Moons Explorer – JUICE – mohla přesunout z rýsovacího prkna a začít její výroba. Start sondy je naplánován na rok 2022, přílet k Jupiteru se uskuteční v roce 2029.
Konjunkce dvou planet, z nichž obě jsou dobře pozorovatelné pouhým okem, je poměrně vzácným astronomickým jevem. Konec srpna nám jednu takovou příležitost nabídne. A nebude to nabídka ledajaká. Na večerní soumrakové obloze se nejen setkají dvě nejjasnější planety – Jupiter a Venuše, ale navíc se k sobě zdánlivě přiblíží především v sobotu 27. srpna skutečně mimořádně těsně.
Na co se těšit na sklonku 2015? Vánoční obloha nám již za přízně počasí odhalila zimní klenoty nočního nebe v podobě slabé polární záře nebo zákrytu Aldebaranu Měsícem. Obecně kalendářní rok 2015 zanechal na obloze stopy po docela slušných úkazech. Tento rok ještě neskončil a obloha si už „chystá“ další klenoty, na které se můžeme těšit v následujících dnech a na počátku roku 2016. Na co se tedy koukat? Namátkou meteorický roj, konjunkci planet či poměrně jasnou kumetu. Ovšem mnohem více se dočtete v tomto článku.
