Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Ještě není v cíli a už láme rekordy
Vít Straka Vytisknout článek

Ještě není v cíli a už láme rekordy

Sonda Juno bude takto létat okolo Jupiteru
Autor: NASA

Americká sonda Juno v současné době není z pohledu zájemce o vesmír nijak zajímavá, vždyť jen letí prostorem a k planetě Jupiter dorazí až skoro za půl roku. Zdání ale klame – v lednu se robotický průzkumník stal nejvzdálenějším kosmickým plavidlem, spoléhajícím na sluneční baterie.

Poloha sondy Juno ve sluneční soustavě k 8. lednu 2016 Autor: NASA
Poloha sondy Juno ve sluneční soustavě k 8. lednu 2016
Autor: NASA
Juno startovala ze Země v srpnu 2011 na raketě Atlas V a v době, kdy opouštěla okolí modré planety, její tři velké solární panely generovaly celkem 14 kW energie. V době dosažení orbity kolem Jupiteru, což bude 4. července, bude sonda dostávat už jen asi 500 wattů, jelikož Jupiterova vzdálenost od Slunce je oproti Zemi pětinásobná. Odpovědní činitelé se však při konstrukci sondy rozhodli pro tuto cestu jednak kvůli vylepšení technologií a zvýšení efektivity solárních panelů, hlavně za to ale mohly tenčící se zásoby plutonia, použitelného do generátoru energie kosmických sond, jaký napájel/napájí mise jako Voyager, Pioneer, Curiosity, New Horizons, Cassini či Galileo.

Juno dorazí ke gigantovi sluneční soustavy v americký Den nezávislosti, tedy 4. července, a zážeh motorů sondu navede na vysokou eliptickou orbitu, která provede průzkumníka okolo celé planety jednou za 53 dní. Tím začne zhruba 20měsíční primární mise, mající za cíl nahlédnout „pod pokličku“ Jupiterovy husté atmosféry a poodhalit vnitřní strukturu objektu, hlavně konečně zjistit, zda je tam pod hustými mračny opravdu nějaké pevné jádro. Další manévr v říjnu letošního roku sníží orbitu sondy Juno pouhých 5 000 km nad hranici atmosféry Jupiteru (jehož průměr se pohybuje kolem 100 tisíc kilometrů) a navede sondu na dráhu, po níž obletí obří planetu každé 2 týdny. Původní plán mise počítal s jinou orbitou, tato improvizace však pomůže splnit hlavní vědecká pozorování dříve, pro případ nějaké poruchy.

Juno to nebude mít jednoduché, vzpomeňme si už jen na to, kolik vydává Jupiter do okolí radiace. Představte si, že jdete na rentgen do nemocnice, teď si dávku záření, kterou dostal dejme tomu zlomený prst, vynásobme číslem 100 milionů a dostaneme se na hodnotu radioaktivního záření, která bude působit na družici na takové nízké dráze kolem Jupiteru. Inženýři proto udělali jistá opatření, například řídící počítače sondy budou uzavřeny v titanové schránce na vrcholku plavidla, která sama váží asi 220 kilogramů, solární panely jsou zase potaženy dvojitou ochrannou vrstvou. Počítá se s tím, že silná radiace je časem zničí a budou poskytovat čím dál méně energie, nemělo by k tomu ale ještě dojít během 20měsíční primární mise.

Technici připravují obrovské solární panely pro sondu Juno Autor: NASA/JPL
Technici připravují obrovské solární panely pro sondu Juno
Autor: NASA/JPL
Nesmíme zapomínat ani na okolní teplotu takhle slušně daleko od Slunce, cca polovina energetického příjmu Juno jde na udržení přijatelné teploty na palubě pro bezproblémové funkce elektroniky, zbylá polovina musí postačit pro provoz řídících a komunikačních systémů plus sedmi vědeckých přístrojů a barevné kamery pro snímkování Jupiteru z nízké dráhy (panečku, to budou obrázky!).

Třináctého ledna se Juno na své cestě k Jupiteru ocitla 793 milionů kilometrů od Slunce a pokořila rekord evropské sondy Rosetta o nejvzdálenější kosmické plavidlo napájené solárními panely. Tady je ovšem zajímavé si všimnout, že Evropa nikdy nevypustila sondu, které by dodával energii radioizotopový generátor, jaký používají Američané třeba na Cassini či New Horizons, první evropská mise do vnější sluneční soustavy, mise JUICE pro výzkum měsíců Jupiteru (start 2022), bude opět spoléhat na solární panely a využije technologií a postupů, demonstrovaných misí Juno.

Sluneční články by měla mít i budoucí americká sonda určená k průzkumu Jupiterova měsíce Europa, skrývajícího asi podpovrchový oceán s možností života.

Závěrem ještě dodejme, že tři solární panely sondy Juno měří na délku asi 9 a na šířku 3 metry a sestávají z celkově 18 698 samostatných buněk, vyrobených z křemíku a arsenidu galia.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Spaceflightnow.com 21. 1. 2016
[2] Sonda Juno na anglické wikipedii



O autorovi

Vít Straka

Vít Straka

Vít Straka je český popularizátor astronomie a zejména pak kosmonautiky. Narodil v roce 1991, v současnosti žije na Hodonínsku, je členem Astronautické sekce ČAS a studuje Masarykovu univerzitu v Brně. Do jisté míry vděčí za svůj zájem o vesmír a kosmonautiku brněnskému planetáriu vlastně, protože v dětství jej zde zaujaly záběry postav, které v podivných skafandrech skákaly po Měsíci. Nejdříve vyděsily, pak podnítily zájem a odstartovaly bádání v kosmounautice. V redakci Astro.cz působí od roku 2008 a publikuje zde především články o vesmírných misích a Sluneční soustavě. Kromě Astro.cz dlouhodobě spolupracuje s časopisem Tajemství vesmíru, věnuje se přednáškové činnosti či popularizaci astronomie a kosmonautiky v rozhlase. V kosmonautice rád spatřuje její přínosy lidstvu, které třeba nemusí být na první pohled zřejmé. Osobně potkal již více než dvě desítky astronautů a kromě vesmíru a kosmonautiky patří k jeho koníčkům zvířata, historie či slézání vysokých budov a staveb. Kontakt: vitek.straka@seznam.cz.

Štítky: NASA, Sonda JUNO, Jupiter


33. vesmírný týden 2026

33. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 10. 8. do 16. 8. 2026. Měsíc bude v novu a nastane výrazné částečné zatmění Slunce, v části Evropy jako úplné. Venuše je vidět lépe přes den a večer je velmi nízko nad západním obzorem. Po půlnoci je už vidět Saturn a Neptun, ráno uvidíme Merkur, Mars a Uran. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Perseid. Zjasnila kometa 220P/McNaught a je dostupná i malým triedrem. Dopad Falconu 9 na Měsíc nevyvolal nijak zásadní oblak hmoty. Před 60 lety začal mapovat Měsíc Lunar Orbiter 1.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Srpková mlhovina a Mýdlová bublina

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2026 obdržel snímek Václava Kubeše „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ je nejen název snímku, ale především označení objektů, s jejichž portrétem zvítězil Václav Kubeš v soutěži Česká astrofotografie měsíce. Tento

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

220P/McNaught – kométa, ktorá prekvapila druhýkrát

V skorých ranných hodinách 9. augusta 2026 som namieril ďalekohľad na krátkoperiodickú kométu 220P/McNaught, ktorá sa v uplynulých dňoch postarala o nečakané prekvapenie. Ešte koncom júla mala jasnosť približne 13.–14. magnitúdy, no začiatkom augusta prešla výrazným výbuchom aktivity a náhle zjasnela až približne na 6.–7. magnitúdu. Z nenápadného telesa určeného skôr pre fotografické pozorovania sa tak na krátky čas stal objekt dostupný aj väčším binokulárom. Zaujímavé je, že nejde o prvé podobné prekvapenie počas jej súčasného návratu k Slnku. Už na prelome mája a júna 2026 zaznamenala 220P/McNaught mimoriadne mohutný outburst, pri ktorom zjasnela približne o 9 až 10 magnitúd a dosiahla jasnosť okolo 8. magnitúdy. Počas nasledujúcich týždňov postupne zoslabla späť k 14. magnitúde, takže sa očakávalo ďalšie pozvoľné slabnutie. Namiesto toho však začiatkom augusta prišla druhá veľká erupcia, tentoraz dokonca s ešte vyššou výslednou jasnosťou. Na fotografii je dobre viditeľná rozsiahla zelenkastá plynná koma, obklopujúca veľmi jasnú a silne kondenzovanú centrálnu oblasť. Z nej vystupuje výrazná pretiahnutá štruktúra, ktorá dodáva kométe nezvyčajný kvapkovitý vzhľad. Zelené sfarbenie komy spôsobuje predovšetkým fluorescencia molekúl dvojatómového uhlíka C₂ vystavených ultrafialovému žiareniu Slnka. Pozorovania po júnovom výbuchu navyše ukázali, že 220P bola na C₂ pomerne bohatá a vykazovala aj výrazný prachový chvost. 220P/McNaught patrí medzi kométy Jupiterovej rodiny. Okolo Slnka obehne približne raz za 5,5 roka a pri tomto návrate prešla perihéliom 14. júna 2026 vo vzdialenosti približne 1,56 AU od Slnka. Objavil ju austrálsky astronóm Robert H. McNaught 20. mája 2004 na snímkach zo Siding Spring Observatory. V čase môjho fotografovania 9. augusta sa kométa nachádzala v súhvezdí Veľryby, približne 1,65 AU od Slnka a 1,22 AU od Zeme. Čo presne stojí za dvojicou takýchto výrazných výbuchov aktivity, zatiaľ nie je isté. Podobné udalosti môžu súvisieť s náhlym odkrytím čerstvého prchavého materiálu, kolapsom časti povrchu jadra alebo jeho čiastočnou fragmentáciou. Práve nepredvídateľnosť komét však robí ich pozorovanie mimoriadne zaujímavým – a 220P/McNaught v roku 2026 ukazuje, že aj zdanlivo nenápadná periodická kométa dokáže pripraviť veľmi výrazné prekvapenie. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 14x90sec. R, 12x90sec. G, 12x90sec. B, 15x60sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 9.8.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »