Ještě není v cíli a už láme rekordy
Americká sonda Juno v současné době není z pohledu zájemce o vesmír nijak zajímavá, vždyť jen letí prostorem a k planetě Jupiter dorazí až skoro za půl roku. Zdání ale klame – v lednu se robotický průzkumník stal nejvzdálenějším kosmickým plavidlem, spoléhajícím na sluneční baterie.
Juno startovala ze Země v srpnu 2011 na raketě Atlas V a v době, kdy opouštěla okolí modré planety, její tři velké solární panely generovaly celkem 14 kW energie. V době dosažení orbity kolem Jupiteru, což bude 4. července, bude sonda dostávat už jen asi 500 wattů, jelikož Jupiterova vzdálenost od Slunce je oproti Zemi pětinásobná. Odpovědní činitelé se však při konstrukci sondy rozhodli pro tuto cestu jednak kvůli vylepšení technologií a zvýšení efektivity solárních panelů, hlavně za to ale mohly tenčící se zásoby plutonia, použitelného do generátoru energie kosmických sond, jaký napájel/napájí mise jako Voyager, Pioneer, Curiosity, New Horizons, Cassini či Galileo.
Juno dorazí ke gigantovi sluneční soustavy v americký Den nezávislosti, tedy 4. července, a zážeh motorů sondu navede na vysokou eliptickou orbitu, která provede průzkumníka okolo celé planety jednou za 53 dní. Tím začne zhruba 20měsíční primární mise, mající za cíl nahlédnout „pod pokličku“ Jupiterovy husté atmosféry a poodhalit vnitřní strukturu objektu, hlavně konečně zjistit, zda je tam pod hustými mračny opravdu nějaké pevné jádro. Další manévr v říjnu letošního roku sníží orbitu sondy Juno pouhých 5 000 km nad hranici atmosféry Jupiteru (jehož průměr se pohybuje kolem 100 tisíc kilometrů) a navede sondu na dráhu, po níž obletí obří planetu každé 2 týdny. Původní plán mise počítal s jinou orbitou, tato improvizace však pomůže splnit hlavní vědecká pozorování dříve, pro případ nějaké poruchy.
Juno to nebude mít jednoduché, vzpomeňme si už jen na to, kolik vydává Jupiter do okolí radiace. Představte si, že jdete na rentgen do nemocnice, teď si dávku záření, kterou dostal dejme tomu zlomený prst, vynásobme číslem 100 milionů a dostaneme se na hodnotu radioaktivního záření, která bude působit na družici na takové nízké dráze kolem Jupiteru. Inženýři proto udělali jistá opatření, například řídící počítače sondy budou uzavřeny v titanové schránce na vrcholku plavidla, která sama váží asi 220 kilogramů, solární panely jsou zase potaženy dvojitou ochrannou vrstvou. Počítá se s tím, že silná radiace je časem zničí a budou poskytovat čím dál méně energie, nemělo by k tomu ale ještě dojít během 20měsíční primární mise.
Nesmíme zapomínat ani na okolní teplotu takhle slušně daleko od Slunce, cca polovina energetického příjmu Juno jde na udržení přijatelné teploty na palubě pro bezproblémové funkce elektroniky, zbylá polovina musí postačit pro provoz řídících a komunikačních systémů plus sedmi vědeckých přístrojů a barevné kamery pro snímkování Jupiteru z nízké dráhy (panečku, to budou obrázky!).
Třináctého ledna se Juno na své cestě k Jupiteru ocitla 793 milionů kilometrů od Slunce a pokořila rekord evropské sondy Rosetta o nejvzdálenější kosmické plavidlo napájené solárními panely. Tady je ovšem zajímavé si všimnout, že Evropa nikdy nevypustila sondu, které by dodával energii radioizotopový generátor, jaký používají Američané třeba na Cassini či New Horizons, první evropská mise do vnější sluneční soustavy, mise JUICE pro výzkum měsíců Jupiteru (start 2022), bude opět spoléhat na solární panely a využije technologií a postupů, demonstrovaných misí Juno.
Sluneční články by měla mít i budoucí americká sonda určená k průzkumu Jupiterova měsíce Europa, skrývajícího asi podpovrchový oceán s možností života.
Závěrem ještě dodejme, že tři solární panely sondy Juno měří na délku asi 9 a na šířku 3 metry a sestávají z celkově 18 698 samostatných buněk, vyrobených z křemíku a arsenidu galia.
Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Spaceflightnow.com 21. 1. 2016
[2] Sonda Juno na anglické wikipedii