Úvodní strana  >  Články  >  Kosmonautika  >  Vzpomínka na Alana Beana
Vít Straka Vytisknout článek

Vzpomínka na Alana Beana

Alan Bean na fotografii z doby, kdy působil v NASA
Autor: wikipedia

Dle spisovatele Andrewa Chaikina to byl skutečný renesanční muž. Jako čtvrtý zástupce lidstva se procházel po Měsíci, později trhnul se svou posádkou tehdejší rekord v délce pobytu ve vesmíru. Nakonec se z něj stal umělec, aby mohl lidem vyprávět svůj příběh. Řeč je o bývalém astronautovi Alanu Beanovi, který nás před několika dny nadobro opustil. Pojďme mu věnovat malou vzpomínku. 

Alan LaVern Bean se narodil 15. března 1932 ve městě Wheeler v Texasu a po absolvování vysoké školy, ze které si odnesl titul leteckého inženýra, nastoupil roku 1955 do služeb amerického vojenského námořnictva, do výcviku testovacích pilotů. „Nakonec jsem zakotvil u 172. stíhací perutě na Floridě,“ vzpomínal po letech Bean, „Snad i to přispělo svým dílem k mé další životní dráze, protože právě tady, kousek od nás na mysu Canaveral, se to začínalo pořádně hýbat. První Explorery a Pioneery mi připadaly ještě trochu jako hračky, ale oba balistické lety (Alan Shepard a Virgil Grissom v kabinách Mercury v roce 1961 – pozn. aut.), to už bylo něco, čemu jsem rozuměl, a když John Glenn jako první Američan obletěl třikrát Zemi, bylo rozhodnuto! V říjnu 1963 vypsala NASA třetí konkurs na budoucí astronauty - a já tu hozenou rukavici zvedl.“ 

Alan Bean skutečně nekompromisním sítem výběru prošel a stal se členem třetího oddílu amerických astronautů po boku známých letců, jako byli členové posádky Apolla 11 Michael Collins a Buzz Aldrin či poslední člověk, který se procházel po Měsíci, Eugene Cernan. Bylo to právě v době, kdy vesmírná agentura rozjížděla projekt dvoumístných lodí Gemini. Na rozdíl od ostatních kolegů však Bean v NASA zdánlivě delší čas „mlátil prázdnou slámu“ bez nominace do nějaké konkrétní posádky, v roce 1966 sloužil jako záložní velitel Gemini 10 a poté byl převelen na přípravu první americké orbitální stanice Skylab, která však v té době představovala ještě vzdálený projekt s nejistou realizací. Bean sám o tomto období soudil, že se tak úplně nechoval v souladu s vnitřní kulturou agentury NASA, prý často otevřeně tvrdil, že by některé věci zvládl lépe, než jeho předchůdci, čímž se mohl snadno znelíbit nadřízeným.

Nakonec mu paradoxně v postupu napomohla tragédie – počátkem října 1967 zahynul při havárii stíhačky T-38 kolega-astronaut Clifton „C. C.“ Williams, se kterým se původně počítalo jako s pilotem lunárního modulu do posádky Apolla pod velením zkušeného astronauta Charlese „Peta“ Conrada, Beanova starého známého z výcviku pilotů US Navy. Právě Conradova intervence u nadřízených měla napomoci tomu, že se Alan Bean stal členem posádky Apolla 12, jdoucí na historicky druhé pilotované přistání na Měsíci. 

Konec září 1969, posádka Apolla 12 testuje svou kabinu v montážní hale (zleva Ch. Conrad, R. Gordon a A. Bean) Autor: Apollo Lunar Surface Journal
Konec září 1969, posádka Apolla 12 testuje svou kabinu v montážní hale (zleva Ch. Conrad, R. Gordon a A. Bean)
Autor: Apollo Lunar Surface Journal
„C. C. Williams byl pilotem lunárního modulu v posádce Peta Conrada a Pete nyní potřeboval náhradu. Pete sám navrhnul Ala Beana, který pracoval od konce projektu Gemini na programu Apollo Applications (v jeho rámci vznikla zmíněná stanice Skylab – pozn. aut.). Pete byl instruktorem Alana ve výcviku námořních testovacích pilotů a dobře se znali, takže zařadit jej do Peteovy posádky byl logický krok,“ uvádí ve svých pamětech Donald Slayton, šéf astronautů, zodpovědný za sestavování posádek. „Spousta lidí si myslí, že jsem Alana Beana podceňoval – dal jsem mu místo záložního velitele Gemini ke konci programu a pak, koncem roku 1966, jsem jej přepsal na projekt Apollo Applications. Jenže Al byl pouze obětí čísel – v době, kdy se obsazovala místa v prvních Apollech, jsem jej ještě stále potřeboval pro Gemini. Byl také prvním členem své skupiny astronautů, který se dočkal velitelského postu. Věřil jsem, že by Gemini 10 vedl stejně dobře, jako John Young, kdyby se mu něco stalo. A když jsem z něj pak udělal vedoucího skupiny programu Apollo Applications, opět požíval mou plnou důvěru ve svědomitou práci.“ 

Osud však měl jiné plány a když připravil o život astronauta Williamse, Alan Bean obsadil jeho místo v Apollu 12. O jeho blížící se cestě na Měsíc jej informoval Slayton v lednu 1969, Alan právě dojídal v jídelně špagety, když si k němu „otec Deke“, jak astronauté svému šéfovi přezdívali, přisedl ke stolu. „Pak se zase všechno vrátilo víceméně do starých kolejí, až na to, že trenažery najednou vypadaly jako skutečná kosmická kabina a ´houstonský Měsíc´ se všemi svými krátery a zvrásnělinami přestal být pouhým otravným cvičákem na prohánění lidí. Všechno najednou dostalo novou podobu, všechno se zkrátka a dobře začalo soustředit na opravdovou kosmickou misi,“ vzpomínal Bean. Paradoxně měl na počátku výcviku Alan menší problémy s podle něj přehnaným mentorováním od Peta Conrada, postupem času si na sebe oba muži ale zvykli a posádka Apolla 12 se nakonec stala dlouholetými a opravdu dobrými přáteli. Pete a Al měli přistát na Měsíci, pilota mateřské lodi jim bude dělat Richard „Dick“ Gordon, který letěl s Conradem v roce 1966 na Gemini 11. 

Na počátku byl blesk

Velmi zamžený start Saturnu V s Apollem 12 dne 14. listopadu 1969 Autor: Apollo Lunar Surface Journal
Velmi zamžený start Saturnu V s Apollem 12 dne 14. listopadu 1969
Autor: Apollo Lunar Surface Journal
Apollo 12 stálo na rampě, připravené ke startu 14. listopadu 1969, čtyři měsíce po triumfu Neila Armstronga a jeho party. Ti po úvaze přelétli svou stanovenou přistávací pozici skoro o 5 kilometrů, to však nyní už nepřipadalo v úvahu – cílem Apolla 12 bylo vyzkoušet přistání na přesný cíl, tím se stala sonda Surveyor 3 v Oceánu bouří na západním okraji přivrácené strany Měsíce, která tady přistála a prováděla průzkum povrchu na jaře 1967. Zemi však trojice odvážných opouštěla za opravdu hnusného počasí. „Myslím, že jsme byli první posádka, která ocenila výhodu speciálních skafandrů už na zemi – když se náš mikrobus po šestnácti kilometrech jízdy zastavil u rampy 39A, visely mraky sotva 300 metrů nad zemí a lilo jako z konve,“ vzpomínal Bean. Slayton zase soudil, že špetku odvahy s pokračováním startovních operací v takovém počasí mohla NASA dodat přítomnost prezidenta Nixona na kosmodromu, který se svým doprovodem přicestoval sledovat start astronautů k Měsíci. Ten nakonec skutečně proběhl 22 minut po poledni místního času na floridském pobřeží. Matka příroda si ale umanula, že tři muže nepustí ze své říše jen tak a v pouhé 36. sekundě letu udeřil do 111 metrů vysoké nosné rakety Saturn V blesk, následovaný za dalších 16 vteřin druhým výbojem, blesky dokonce sjely stopou spalin po raketě až na zemi a zde udeřily do věže startovací rampy. To však astronauté v té chvíli nevěděli a jejich starosti byly úplně jinde. 

„Co to sakra bylo,“ zeptal se do rádiové linky Gordon, když se kolem něj začaly rozsvěcovat červená, varovná světla. „Ztratil jsem moře údajů, nevím, co se děje,..“ Za okamžik se ozval zase Conrad: „Právě jsme ztratili údaje z navigační platformy, lidi. Nevím, co se stalo ale snad všechno nám tady vypadlo.“ Energie přírody si zle pohrála s palubní elektronikou. Let Saturnu V nicméně probíhal nadále normálně a zkušený letový kontrolor John Aaron nadiktoval skrze spojaře posádce příkazy k namačkání na ovládacích panelech, které pomohly především obnovit přísun energie z palivových článků v servisní sekci Apolla. Zbytek práce, jako třeba opětovné seřízení navigační platformy podle pozic známých hvězd, na posádku čekal na parkovací zemské orbitě, jejíž dosažení bylo prozatím doprovázeno hlasitým, již uvolněným smíchem velitele Conrada. 

Komu ale do smíchu nebylo vůbec, byli letoví kontroloři v Houstonu pod vedením ředitele směny Gerryho Griffina. Apollo 12 létalo okolo Země, stále připojené k hornímu stupni nosné rakety. Při startu dostalo několik zásahů bleskem. Je loď nadále schopná bezpečného letu vesmírem? Pustit ji na dráhu k Měsíci, nebo zvolit raději návrat z parkovací zemské orbity? Rozhodnutí leželo na bedrech Griffina a měl na něj asi 90 minut. Apollo opisovalo první kružnici kolem Země a v Houstonu začaly horečné debaty a porady. Astronauté prováděli při prvním obletu planety požadované testy systémů a ty ukazovaly, že mateřská loď Apollo pracuje nadále, jak má. Otazníky se ale vznášely okolo stavu lunární přistávací sekce, která byla v tomto okamžiku uzavřená v krytu horního stupně rakety a krom pár ohřívačů byla vypnutá a hibernovaná. Bylo by nutné, pro zjištění stavu, ji připojit k velitelskému modulu a aktivovat, což se ale dá udělat až po restartování motoru horního stupně a navedení sestavy na dráhu k Měsíci. Experti na lunární modul odhadovali, že bude hardwarově asi v pořádku, takže Gerry Griffin dal s opoceným čelem povolení k letu Apolla 12 na Měsíc. Další průběh věcí ukáže až čas. 

Velitel Apolla 12 Conrad při průzkumu sondy Surveyor 3 Autor: NASA
Velitel Apolla 12 Conrad při průzkumu sondy Surveyor 3
Autor: NASA
Po opuštění zemské orbity už naštěstí probíhalo všechno v pohodě a čtyři dny po startu se cesty posádky rozdělily – Gordon zůstal osamocen ve velitelském modulu na oběžné dráze Měsíce, zatímco Conrad za asistence Beana brilantně „posadil“ lunární modul Intrepid jen asi 180 metrů od sondy Surveyor, na okraj stejnojmenného kráteru. Preciznost přistání potvrdil zakrátko i Gordon, když obě tělesa na lunárním povrchu během přeletu své lodi zahlédl teleskopem. Conrad při slézání žebříku lunárního modulu malinko zparodoval svého historického předchůdce a kamaráda Armstronga - „Jupííí! Teda, tohle je pro Neila možná fakt malý krok, ale pro mě je to pořádný skok!“, křičel do éteru. 

Jedním z hlavních lákadel na Apollu 12 pro širší veřejnost byla oproti prvnímu přistání na Měsíci přítomnost barevné televizní kamery, dlouho se na Zemi z jejích záběrů ale neradovali, protože když ji Bean na povrchu instaloval, příjem na obrazovkách najednou zmizel, jako když sfouknete svíčku. NASA dodnes uvádí jako oficiální vysvětlení nechtěný Beanův úkon, kdy citlivý objektiv namířil do Slunce a tím zničil snímací ústrojí kamery, on to však odmítal. „Předem přísahám, že si nejsem ničeho vědom, rozhodně ne toho, že bych objektiv namířil do Slunce,“ prohlásil astronaut. Co naplat, obrazu se už na Zemi nedočkali ani po tom, když Alan, který se domníval, že už nemá co ztratit, vší silou udeřil do kamery kladivem, za což sklidil z Houstonu posměch. 

Alan Bean během práce na Měsíci, v pravé ruce drží zásobník se vzorkem lunární půdy. V jeho přilbě se odráží velitel Conrad. Autor: NASA
Alan Bean během práce na Měsíci, v pravé ruce drží zásobník se vzorkem lunární půdy. V jeho přilbě se odráží velitel Conrad.
Autor: NASA
Conrad a Bean strávili brázděním měsíční roviny 7 hodin a 45 minut, rozdělených do dvou výstupů z lunárního modulu, mezi nimiž spali. Nasbírali asi 35 kilogramů vzorků hornin a půdy a přivezli s sebou na Zemi rovněž některé komponenty ze sondy Surveyor, včetně například kamery, na níž odborníci zkoumali stav materiálů po dvou a půl letech působení vakua, radiace a extrémních teplotních rozdílů na povrchu Měsíce. 

Po pozorování úchvatného zatmění Slunce Zemí se posádka Apolla 12 v pořádku vrátila 24. listopadu 1969. 

Při březích Země 

Zatmění Slunce Zemí - jedinečný záběr se podařil posádce Apolla 12 cestou domů z Měsíce Autor: Flickr NASA
Zatmění Slunce Zemí - jedinečný záběr se podařil posádce Apolla 12 cestou domů z Měsíce
Autor: Flickr NASA
Po návratu z Měsíce začal Alan pociťovat určitou krizi, která dohnala i jiné jeho kolegy z Apolla. Při pohledu na další letové nominace mu bylo totiž jasné, že na Měsíc se už nikdy nevrátí. „Životní křivka nás vyvolených vylétla do závratné výše, aby po krátké době klesla zpět do všední průměrnosti denního zaměstnání, snad o něco atraktivnějšího než jiné obory lidské činnosti … chápal jsem už, jaké myšlenky a pocity zahnaly Aldrina do náruče psychiatrů soukromého sanatoria,“ vzpomínal Alan. Nadále pracoval v oddílu astronautů, kde měl na starosti především podpůrné práce a ověřování procedur pro další lunární posádky. Hlavu si čistil na vodních lyžích a se svými dětmi, které mu kladly tisíce otázek o Měsíci. 

„Jenže člověk je divný tvor,“ mínil Bean. „Čím víc jsem si znova vybavoval okamžiky, strávené mezi měsíčními krátery, tím víc mi vystupovala před očima jejich zářivá vyjímečnost a proti té stála šedivá bezvýchodnost mého současného postavení.“ V září 1970 byly definitivně seškrtány mise na Měsíc a šanci projít se po jeho povrchu ztratil třeba Dick Gordon. 

V lednu 1972 byl nakonec Alan Bean jmenován velitelem druhé posádky připravované orbitální stanice Skylab, na kterémžto projektu původně pracoval. „Upřímně řečeno, dalo se to čekat,“ vzpomínal. „Veteráni jako Armstrong, Lovell nebo Shepard už dali kosmonautice vale a trojice, připravující se na poslední lunární expedice, samozřejmě nepřipadaly v úvahu, takže Slayton neměl mnoho na vybranou. To mi ale nedokázalo pokazit radost. Připadal jsem si jako námořník, který už dlouho přešlapoval na pevnině a teď může konečně vyrazit zase na moře. Nebude to tentokrát plavba měsíčními oceány ale jen družicová laboratoř, kroužící při březích Země, ale to nevadí. Rozhodující je, že opět vyrazím do vesmíru!" 

Stanice Skylab, "vesmírný mlýn", jak zněla její přezdívka dle charakteristických solárních panelů, na oběžné dráze Autor: NASA
Stanice Skylab, "vesmírný mlýn", jak zněla její přezdívka dle charakteristických solárních panelů, na oběžné dráze
Autor: NASA
Alanova výprava na orbitální stanici nakonec odstartovala 28. července 1973, jejich transportní loď Apollo vynesla z Floridy slabší raketa Saturn IB a Alan měl k ruce druhého pilota jménem Jack Lousma a vědeckého člena posádky, fyzika Owena Garriotta. Problémy na sebe ale ani tentokrát nenechaly dlouho čekat. Během stíhání orbitální stanice vykřikl Lousma, sedící u pravého okénka kabiny: „Probůh! Kolem nás poletuje něco jako sněhové vločky! Je to, jako byste jeli auťákem za pořádné vánice!“ Zdrojem vloček byla jedna manévrovací tryska na servisním modulu, skrze kterou unikalo nespálené palivo. Netěsnost neohrozila spojení lodi se Skylabem, v Houstonu ovšem začali uvažovat o dopadech dvouměsíčního plánovaného pobytu ve vesmíru na takto poškozené pohonné zařízení. Přinejhorším bylo možné vypustit druhé Apollo se dvěma piloty, které by Beanovu posádku stanice odvezlo zpět na Zemi a poškozená loď by zanikla v atmosféře. Zdroje 80tunové kosmické stanice dopřávaly luxus počkat, co to udělá. 

„Celková bilance tehdy hovořila ve prospěch pokračování letu,“ vzpomínal Alan Bean. „Přesto bych však nikomu nepřál vězet v naší kůži v těch kritických chvílích, kdy jsme debatovali s Houstonem na neveřejném komunikačním kanále. Stačí asi, když vám prozradím, že lodě účelového seskupení 130. tichomořské flotily, kotvící v Pearl Harboru, byly už uvedeny do pohotovosti … Stačilo jedno slovo letového ředitele k tomu, abychom si balili fidlátka a s bžundou se vrátili domů.“ 

Netěsnící systém manévrovacích trysek však svoji tragickou úlohu nakonec nesehrál a Beanova posádka strávila na Skylabu na tehdejší dobu rekordních 59 dnů, vyplněných vědeckými experimenty, pozorováním Slunce i Země či kosmickými výstupy za účelem montážních prací na venkovních strukturách Skylabu. Vedení letu bylo údajně velmi spokojeno s efektivitou a rychlostí, s jakou posádka své úkoly plnila. Na Zemi se všichni vrátili 25. září 1973. 

Alana Beana pak ještě čekala jedna poslední nominace do posádky – v roce 1975 sloužil jako záložní velitel lodě Apollo, která se na oběžné dráze spojila se sovětským Sojuzem 19. Téhož roku oficiálně odešel z armády, v Houstonu zůstal jako civilní manažer výcviku nových astronautů, než leteckou kariéru definitivně utnul v roce 1981. Rozhodl se totiž stát umělcem na plný úvazek. 

"Duch Apolla" - jeden z obrazů od Alana Beana Autor: Osobní web A. Beana
"Duch Apolla" - jeden z obrazů od Alana Beana
Autor: Osobní web A. Beana
Byl to docela rozdíl oproti ostatním astronautům, kteří letěli na Měsíc a nyní mířili do soukromých firem či politiky. Někteří prý Alanovu uměleckou kariéru považovali za výstřelek krize středního věku, on to však myslel vážně – měl pocit, že tak dokáže zbytku světa zprostředkovat svou návštěvu jiného světa. Své malby údajně posypával měsíčním prachem a v době před svou smrtí si již za každou účtoval minimálně 45 000 dolarů. 

V roce 2009 uspořádal výstavu svých kreseb v Národním muzeu letectví a kosmonautiky ve Washingtonu, D. C., aby uctil kulaté výročí letu Apolla 11. Bývalí astronauté, kteří se mu při odchodu z NASA posmívali, se prý přišli podívat také. 

„Jedna věc, za kterou si Alana hrozně vážím, byla jeho odhodlanost,“ uvedl Andrew Chaikin, autor knihy A Man on the Moon (Muž na Měsíci; 1994). Bean chtěl kdysi porozumět malbě od svého oblíbeného umělce Moneta, zachycující katedrálu v Rouenu (Francie). „Alan toužil vidět, co Monet viděl versus co nakreslil. Odletěl do Francie a chodíval si ke katedrále sednout v různých denních dobách, aby mohl pozorovat, jak světlo hraje v jejích strukturách. Byl to prostě Alan, starý perfekcionista.“ 

Alan Bean zemřel v poklidu po krátké nemoci v sobotu dne 26. května 2018 v kruhu svých blízkých v nemocnici v Houstonu. Zůstala po něm vdova Leslie, sestra Paula a dvě děti z předchozího manželství, Amy a Clay. 

Naživu nyní zůstávají již jen čtyři lidé z dvanácti, kteří kráčeli po Měsíci – Buzz Aldrin (Apollo 11), David Scott (Apollo 15), Charles Duke (Apollo 16) a geolog a bývalý americký senátor Harrison Schmitt (Apollo 17). Spolu s nimi také osm mužů, kteří měli díky programu Apollo možnost vidět Měsíc z jeho oběžné či průletové dráhy.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Spaceflightnow.com 26. 5. 2018
[2] Space.com 26. 5. 2018
[3] Vzpomínky Beana na Apollo 12
[4] Vzpomínky Beana na Skylab
[5]Kniha "Deke! US Manned Space: From Mercury To the Shuttle" (Michael Cassutt, Donald Slayton, 1994)
[6]Kniha "Flight! My Life in Mission Control" (Christopher Kraft, 2001)



O autorovi

Vít Straka

Vít Straka

Vít Straka je český popularizátor astronomie a zejména pak kosmonautiky. Narodil v roce 1991, v současnosti žije na Hodonínsku, je členem Astronautické sekce ČAS a studuje Masarykovu univerzitu v Brně. Do jisté míry vděčí za svůj zájem o vesmír a kosmonautiku brněnskému planetáriu vlastně, protože v dětství jej zde zaujaly záběry postav, které v podivných skafandrech skákaly po Měsíci. Nejdříve vyděsily, pak podnítily zájem a odstartovaly bádání v kosmounautice. V redakci Astro.cz působí od roku 2008 a publikuje zde především články o vesmírných misích a Sluneční soustavě. Kromě Astro.cz dlouhodobě spolupracuje s časopisem Tajemství vesmíru, věnuje se přednáškové činnosti či popularizaci astronomie a kosmonautiky v rozhlase. V kosmonautice rád spatřuje její přínosy lidstvu, které třeba nemusí být na první pohled zřejmé. Osobně potkal již více než dvě desítky astronautů a kromě vesmíru a kosmonautiky patří k jeho koníčkům zvířata, historie či slézání vysokých budov a staveb. Kontakt: vitek.straka@seznam.cz.

Štítky: Surveyor 3, Oceán bouří, Nekrolog, Skylab, Apollo 12, Alan Bean


42. vesmírný týden 2018

42. vesmírný týden 2018

Přehled událostí na obloze od 15. 10. do 21. 10. 2018. Měsíc bude v první čtvrti. Venuše se blíží úhlově Slunci, ale je viditelná ve dne, nedaleko možná i s Merkurem. Jupiter mizí v záři Slunce, Saturn je večer nízko na jihozápadě a Mars v okolí jižního obzoru. Uran a Neptun jsou vidět téměř celou noc. Na obloze je i několik zajímavých komet. Startuje ambiciózní evropsko-japonská mise BepiColombo k planetě Merkur. Nečekaná nehoda potkala kosmickou loď Sojuz MS-10. Start byl přerušen a posádka je v pořádku. Před 15 roky letěl na palubě Šenčou 5 první Číňan Yang Liwei.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mračna v souhvězdí Kefea (VdB150, VdB152)

Titul Česká astrofotografie měsíce za září 2018 obdržel snímek „Temná mračna v souhvězdí Kefea“ Evžena Brunnera     Souhvězdí Kefea je souhvězdím na první pohled nenápadným. Mnoho z „neastronomů“ možná ani neví, že existuje. A astronom? Ten nás většinou odbude větou typu:

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M31

Notoricky známá galaxie v Andromédě přes menší dalekohled SW 80/600ED a modifikovanou starou zrcadlovkou Canon 1100D.

Další informace »