Zdeněk Tarant (3. 5. 1953 – 23. 5. 2021)

Kdybych psal heslo na Wikipedii, tak by stačilo uvést základní biografické údaje. Narozen 3. května 1953, nositel dvou bakalářských titulů - z astronomie a projektového managementu, železničář, turista, cyklista, astronom, expert na regionální rozvoj, neziskový sektor a evropské dotace, popularizátor vědy, věrný manžel, otec dvou synů a milovaný dědeček tří vnoučat. Jenže tohle není encyklopedické heslo… Je to nekrolog, navíc napsaný o jedno až dvě desetiletí předčasně. Psát nekrology neumím a zvláště když by to mělo být za mého vlastního otce, ale současně bych nedokázal tátu nechat odejít jen tak s obecnými frázemi a bez skutečného rozloučení. Táta byl navíc natolik renesanční osobnost, že jej mnozí znají pouze z jednoho oboru a nemusí ani znát celou šíři jeho aktivit.

Moje nejstarší dětské vzpomínky na tátu jsou spojeny s vláčky, těmi malými modelovými, i těmi velkými skutečnými. Táta pocházel ze třetí generace strojvůdců a jako každý správný mašinfíra, i nás s bratrem brával na lokomotivu. Viděli jsme jak se řídí vlaky na krušnohorském semeringu na Moldavu a měli jsme možnost vidět svět ze řídícího stanoviště elektrické lokomotivy v čele těžkotonážní uhelné soupravy (mimochodem, projeli jsme tehdy jednou červené návěstidlo, ale psssst..). Už tehdy jsme také za tátou chodili na hvězdárnu, stojící na kopci přímo nad naším tehdejším bydlištěm ve finských domcích v Souši.

Když přišla sametová revoluce, pochopil otec, že ani mnohagenerační ajzlpoňácká tradice jeho rodiny nemůže zakrýt nejisté vyhlídky na železnici a rozhodl se, že nastal čas živit rodinu, i za cenu toho, že se vzdá velkého životního koníčka. Díky svému nadšení pro počítače se dostal do společnosti nadšenců do výpočetní techniky. V pracovně našeho bytu v Mostě na Liščím vrchu se scházeli budoucí IT experti, mezi nimi i pozdější zakladatelé úspěšných technologických společností, nebo přední světový expert na umělou inteligenci. Táta sám si z těchto přátelství odnesl znalosti a dovednosti, díky kterým mohl nastoupit jako IT specialista do Hornické pojišťovny. Tam zase získal zkušenosti s projektovým managementem a fungováním velké firmy, které zúročil v Regionální rozvojové agentuře ÚK. Stal se aktivním účastníkem příprav na vstup České republiky do Evropské unie, zavádění rozvojových fondů Phare a předním odborníkem na problematiku projektového managementu a regionálního rozvoje v Ústeckém kraji. Zde vedle svého smyslu zodpovědnost zúročil i svoji vynikající znalost místopisu, získanou nejen z práce na železnici, ale i z turistických a cyklistických výprav. Už v mládí totiž chodíval dálkové pochody tak dlouhé, že mu ani jeho budoucí manželka, sama ze skautské rodiny a aktivní členka turistického oddílu občas nedokázala stačit. A když už nohy přestaly sloužit, přesedlal na kolo. Už od 90. let se účastnil spanilých astronomických jízd po českých a slovenských hvězdárnách, známých jako Ebicykl. Byly pro něj vrcholem každé sezóny, na který se vždy systematicky trénoval a připravoval. Byl velkým lokálním patriotem a ze svých cyklovýprav znal každičké zákoutí severních Čech. Místa, která miloval mohl díky své práci pomoci rozvíjet a zvelebovat.

Jak se vlastně dostal táta k astronomii? Podle jeho vlastního vyprávění to bylo tak, že když chodil do tanečních, tak chtěl své tehdejší partnerce darovat něco romantického a napadla jej nějaká fotka noční oblohy. Začal kvůli tomu docházet do astronomického kroužku a na hvězdárnu a ačkoliv z původního plánu sešlo, astronomie jej uchvátila na celý život. Vždy k ní přistupoval jako ke koníčku a jeho největší vášní nebyla ani tak věda sama, jako spíše její popularizace a zpřístupňování široké veřejnosti - třeba i těm budoucím hledajícím mladíkům, co by chtěli svou partnerku potěšit fotografií Velké mlhoviny v Orionu. Na mostecké hvězdárně pracoval od poloviny 70. let až co mu ještě síly stačily. Když už do krkolomného kopce Hněvína nedokázal kolo vytlačit, pořídil si elektrokolo a když už to nešlo ani na elektrokole, byl ochoten si platit i Taxi, jen aby mohl na hvězdárně být a odpovídat na zvídavé otázky babiček s vnoučátky ve stylu “honem nám v tom dalekohledu něco ukažte, než přestane pršet”. Popularizaci astronomie zasvětil podstatnou část života. Nejen že po desetiletí udržoval v chodu hvězdárnu Dr. Jana Antonína Bečváře v Mostě na Hněvíně, ale také se zasadil o záchranu a rekonstrukci unikátního mosteckého planetária a posledních šest let publikoval pravidelné popularizační sloupky o astronomii v radničním věstníku Mostecké listy.

Pro mne osobně byl otec především pevným pilířem v životě. Věděl jsem, že před ním nemusím mít žádná tajemství, že se s ním mohu kdykoliv poradit i o velmi choulostivých, nebo eticky a morálně komplikovaných problémech, které dokázal řešit s nadhledem a laskavým humorem, ne nepodobným příběhům ze židovských anekdot. Zpráva o úmrtí mého otce přišla před půlnocí v neděli 23. května 2021. V posledních několika měsících svého života se potýkal s devastujícími následky onemocnění, které do dějin vstoupilo jako Covid-19. Svého posledního vnuka mohl držet v náruči pouze jednou v životě. Odešel vyčerpaný a smířený, avšak jak se ukázalo, nikoliv bezradný. Když jsem v uplynulých dnech procházel jeho počítač a osobní dokumenty, nalezl jsem řadu dokladů o tom, že svůj možný odchod z tohoto světa očekával. Avšak nepanikařil. Přijímal tu možnost s pragmatickým klidem a se systematičností sobě vlastní zkrátka zařídil, co bylo třeba. Prostě jen další projekt, ten poslední. V době, kdy se zdálo, že jeho vědomí už začíná upadat a kdy i prosté přemýšlení bylo pro jeho nemocný organismus extrémně fyzicky vyčerpávající, myslel na své nejbližší. Zařídil vše tak, aby rodina po jeho odchodu mohla hladce zařídit veškeré poslední náležitosti, aby po něm nezůstaly žádné dluhy ani pohledávky a aby maminka netrpěla existenční nejistotou. Z tohoto světa tak odešel přesně tak, jak na něm celý život žil - s hlubokým smyslem pro čest a zodpovědnost.

Nikdy jsem úplně přesně nezjistil, zda byl táta věřící či nikoliv. Vím, že byl otevřený duchovnu, byť jej nenazýval konkrétním jménem. Rád vyhledával tajemno, ale také se uměl smát šarlatánům. Pokud však existuje nebe, věřím že to jeho je plné dalekých výhledů, cyklostezek a železničních kolejí. Že nad ním v noci září jasná obloha plná hvězd a ve dne voní tymián.