Nové výzkumy NASA potvrzují, že planeta Saturn postupně ztrácí svoji ikonickou ozdobu v podobě prstenců poměrně velkou rychlostí odhadnutou na základě pozorování, která uskutečnily kosmické sondy Voyager 1 a Voyager 2 před více než dvěma desetiletími. Prstence jsou přitahovány na planetu Saturn její gravitací v podobě deště ledových zrníček ovlivňovaných magnetickým polem Saturnu.
Na základě použití nové metody pro dálkové měření poměru izotopů vody a oxidu uhličitého astronomové zjistili, že voda v Saturnových prstencích a jeho měsících je neočekávaně podobná vodě na Zemi. Výjimku představuje Saturnův měsíc Phoebe, kde je voda mnohem odlišnější v porovnání s doposud studovanými tělesy ve Sluneční soustavě. Studie vede k závěru, že potřebujeme upravit modely vzniku Sluneční soustavy, protože nová pozorování jsou v rozporu se současnými představami.
Nové výzkumy uskutečněné na základě dat získaných během posledních oběhů sondy NASA s názvem Cassini představují obrovský skok vpřed v našich poznatcích o systému planety Saturn – zejména záhady doposud nikdy nezkoumaného prostoru mezi planetou a jejími prstenci. Některé předjímané představy se ukázaly být chybnými, zatímco se vynořily nové otázky.
Nové dlouhodobé studie na základě dat získaných kosmickou sondou NASA s názvem Cassini odhalila překvapující výrazný útvar, který se vynořil na severním pólu planety Saturn s nástupem letního období, sahající několik set kilometrů nad oblačnou pokrývku. Ohřívající se výškový vír hexagonálního tvaru se podobá famóznímu šestiúhelníku pozorovanému již dříve mnohem hlouběji v oblacích Saturnu.
Dnes časně ráno (29. května) se Měsíc v úplňku nad Sečskou přehradou octnul v pěkné "lajně" s jasnými planetami ranní oblohy, které dosáhnou svých opozocí se Sluncem v průběhu pouhých 79 dní. Díky tomuto vzácnému načasování bude pozemským divákům umožněno jasné planety pozorovat v této fotogenické řadě v průběhu následujících měsíců, respektive celého léta!
Kosmická sonda NASA s názvem Cassini byla vypuštěna 15. 10. 1997 a po téměř sedmileté cestě byla 1. 7. 2004 navedena na oběžnou dráhu kolem planety Saturn. Za uplynulých téměř 13 let poslala na Zemi obrovské množství dat včetně impozantních snímků planety, jejích prstenců a měsíců. Dne 15. září 2017 bude podle plánu činnost sondy ukončena jejím řízeným zánikem v hustých vrstvách atmosféry planety Saturn. Připomeňme si některé fotografie – v poslední době se sonda „podívala“ například na okolí severního pólu Saturnu.
Americká sonda Cassini má před sebou jen poslední měsíce, ale to neznamená, že by její mise byla nudná. V žádném případě, právě naopak! Cassini momentálně obíhá po dráze, která vede jen v těsné blízkosti planetárních prstenců. Na Zemi tak chodí dechberoucí fotky těchto působivých útvarů. Vychutnejte si nejnovější snímky prstenců, které byly pořízeny takřka na kosmický dotek:Obrázky dosahují rozlišení až 550 metrů! Jde proto o zatím nejpodrobnější fotky vnějších částí hlavních prstenců...
Americká kosmická sonda Cassini (start 15. 10. 1997, navedení na oběžnou dráhu kolem Saturnu 1. 7. 2004), jejíž činnost bude ukončena v září 2017, stále ještě přináší překvapivé výsledky ze soustavy druhé největší planety Sluneční soustavy – Saturnu. Dva nedávno publikované barevné snímky v přírodních barvách zachycují změny zbarvení oblasti v okolí severního pólu Saturnu. Fotografie pořídila z obdobného pohledu sonda Cassini v letech 2012 a 2016.
Ve fotogenickém souhvězdí Štíra se od jara do podzimu 2016 "uchýlily" k pozorování dvě opravdu pěkné planety. Patrně nejkrásnější Saturn, ověnčený prstenci při pohledu už malým dalekohledem, byl doplněn úhlově rychleji putujícím Marsem. Pro rudou planetu přitom 22. května 2016 příroda naplánovala výraznou opozici se Sluncem, při které nás bude dělit 0,51 astronomické jednotky a kotouček Marsu tak dosáhne úhlového průměru 18,4". V malém dalekohledu se tak nabízí náznaky polárních čepiček, větší přístroj odhalí i tmavší albedové útvary. Nedaleko dvojice planet je pak rudý obr, hvězda Antares, která je doslova vstupní bránou do nejkrásnějšího úseku Mléčné dráhy. Trojici objektů uvidíme i z měst, za Mléčnou dráhu ale musíme vyrazit daleko od parazitního světelného znečištění.
Nové výzkumy napovídají, že část ledových měsíců planety Saturn, stejně tak i její proslulé prstence, mohou být pouze novodobou ozdobou. Jejich dramatický zrod nastal před pouhými 100 milióny roků, tedy mnohem později, než na Zemi vládla většina dinosaurů.
Na novoroční ranní obloze se schyluje k opravdu pěkné podívané. Jasná jitřenka Venuše se po období „osamělosti“ opět ocitá ve společnosti jiných objektů Sluneční soustavy, a to konkrétně Měsíce a planety Saturn. Na ranní obloze se 7. ledna 2016 přiblíží k planetám náš Měsíc ve fázi úzkého srpku (nedaleko bude i hvězda Antares) a 9. ledna 2016 se planety ocitnou na nebi úhlově tak blízko, že je bude možné obě najednou pozorovat v zorném poli dalekohledu.
Na co se těšit na sklonku 2015? Vánoční obloha nám již za přízně počasí odhalila zimní klenoty nočního nebe v podobě slabé polární záře nebo zákrytu Aldebaranu Měsícem. Obecně kalendářní rok 2015 zanechal na obloze stopy po docela slušných úkazech. Tento rok ještě neskončil a obloha si už „chystá“ další klenoty, na které se můžeme těšit v následujících dnech a na počátku roku 2016. Na co se tedy koukat? Namátkou meteorický roj, konjunkci planet či poměrně jasnou kumetu. Ovšem mnohem více se dočtete v tomto článku.
V současnosti jedinou opravdu dobře pozorovatelnou planetou v průběhu noci je Saturn. Planeta obepínaná obřími prstenci již při pohledu malým dalekohledem je právem označovaná jako nejkrásnější planeta Sluneční soustavy. V tuto chvíli leží v souhvězdí Štíra a je viditelná nad jižním obzorem hned po západu Slunce. Překrásný Saturn je tak mimo sílící meteorický roj Perseid dalším velkým lákadlem pod srpnové nebe. Nechte se jím proto okouzlit i vy. Kde a jak hledat? A co uvidíte na Saturnu v dalekohledu?
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.
Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové
The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4
