Oranžovo-červený oblak zachycený na snímku je součástí mlhoviny Sh2-284. Záběr byl pořízen dalekohledem ESO/VST na Observatoři Paranal a zobrazuje tento objekt v mimořádných detailech. Protože plyn a prach v mlhovině se stále shlukují, vznikají zde nové hvězdy, kterými je Sh2-284 doslova poseta. Když se na snímek podíváte pozorně (a máte dostatečně bujnou fantazii), možná se vám podaří spatřit ‚hlavu kočky‘.
Působivá kolekce slabých, ale barevných kosmických objektů na tomto snímku je známá jako mlhovina Racek, protože svým vzhledem připomíná ptáka v letu. Útvar tvoří oblaky prachu, vodíku, hélia a malého množství těžších chemických prvků. Celá oblast je místem zrodu nových hvězd. Mimořádné rozlišení tohoto záběru pořízeného pomocí přehlídkového teleskopu ESO/VST odhaluje detaily jednotlivých astronomických objektů, které celou mlhovinu tvoří, stejně jako jemných útvarů mezi nimi. VST je jedním z největších přehlídkových dalekohledů na světě pro viditelnou oblast světla.
Uvedený snímek je složeninou několika záběrů pořízených pomocí dalekohledu ESO/VST a zachycuje – v podobě řady drobných teček mezi hvězdami ve spodní polovině obrázku – kosmickou přehlídkovou observatoř Gaia, kterou provozuje Evropská kosmická agentura ESA. Pozorování byla získána v rámci probíhající spolupráce zaměřené na zpřesnění dráhy družice Gaia, které přinese další vylepšení přesnosti přelomové prostorové mapy Galaxie.
Kamera OmegaCAM osazená na dalekohledu ESO/VST zachytila zářící hvězdnou porodnici Sharpless 29. Na záběru je zdokumentována celá řada astrofyzikálních procesů včetně oblaků plynu a prachu, které odrážejí, absorbují a opět emitují světlo mladých horkých hvězd ukrytých v nitru mlhoviny.
Díky novým pozorováním, která pořídil dalekohled VST, se astronomům podařilo odhalit tři různé populace mladých stálic tvořících hvězdokupu v nitru Velké mlhoviny v souhvězdí Orion. Nečekaný výsledek přináší nový pohled na chápání procesu vzniku hvězdokup. Naznačuje totiž, že ke vzniku hvězd mohlo docházet v explozivních etapách, přičemž každá epizoda se odehrála mnohem rychleji, než se dříve myslelo.
Nový snímek, jehož mimořádně velký originál má rozlišení přes tři gigapixely, zachycuje dvojici slavných mlhovin a jejich méně známého souseda na společném portrétu. Vpravo se nachází slabě zářící oblak plynu s označením Sharpless 2-54, uprostřed leží ikonická Orlí mlhovina a vlevo mlhovina Omega. Uvedená trojice objektů je však pouze malou částí rozsáhlého komplexu oblaků plynu a prachu v této oblasti, ve kterých se k životu probouzejí nové hvězdy a ozařují své okolí. Záběr vznikl jako mozaika snímků pořízených pomocí přehlídkového dalekohledu ESO/VST.
Poloha nejhmotnější dvojhvězdy v mlhovině 30 DoradusAutor: NASA/ESADva hvězdní „otesánci“ obíhají kolem sebe. Na publikovaném snímku z Hubblova kosmického dalekohledu HST je zachycena oblast tvorby hvězd 30 Doradus ve Velkém Magellanově oblaku. Dvojice velmi hmotných hvězd pojmenovaná R144 je na snímku vyznačena šipkou. V okamžiku svého zrodu měla tato dvojhvězda „porodní váhu“ přibližně 300 až 400 hmotností Slunce. V současné době leží její hmotnost v rozmezí 200 až 300 hmotností Slunce, což z tohoto systému dělá nejhmotnější známou dvojhvězdu. Poněkud vlevo od středu obrázku můžete spatřit velmi hmotnou hvězdokupu R136 (je označena kroužkem).
Na novém snímku s vysokým rozlišením vidíme mlhovinu Tarantule, což je zářící region rodících se hvězd ve Velkém Magellanově oblaku. Na fotografii vynikají řídké oblaky plynu, které poskytují přehled o tom, jak tuto oblast formují velmi hmotné hvězdy.
Přímo na Halloween byl nad chilskou observatoří Paranal Evropské jižní observatoře (ESO) spatřen strašidelný netopýr. Díky svému širokému zornému poli dokázal teleskop VST (VLT Survey Telescope) zachytit tento velký mrak kosmického plynu a prachu, jehož fascinující vzhled připomíná siluetu netopýra.
Astronomové objevili protoplanetární disk kolem mladé hvězdy ležící ve Velkém Magellanově oblaku, malé galaxii sousedící s naší Galaxií. Disk, v němž probíhá tvorba planet, podobný těm, které známe z naší Galaxie, byl přitom v cizí galaxii zachycen vůbec poprvé. Záběry odhalují mladou hmotnou hvězdu, která stále roste, vtahuje hmotu ze svého okolí a vytváří rotující akreční disk. Pozorování byla provedena pomocí soustavy radioteleskopů ALMA pracující v Chile, jejímž evropským partnerem je ESO.
Pomocí radioteleskopu ALMA astronomové zaznamenali magnetické pole galaxie tak vzdálené, že jejímu světlu trvalo více než 11 miliard let, než dorazilo až k nám. Objekt tedy pozorujeme tak, jak vypadal, když byl vesmír jen 2,5 miliardy let starý. Výsledek astronomům přináší zásadní informace o tom, jak se utvářela magnetická pole galaxií podobných té naší.
Díky mimořádné pozorovací kampani, na které se podílelo 12 pozemních i kosmických teleskopů včetně zařízení Evropské jižní observatoře ESO, se astronomům podařilo odhalit podivné chování pulsaru – kompaktního pozůstatku hmotné hvězdy s mimořádně rychlou rotací. Záhadný objekt je známý rychlými přechody mezi dvěma módy aktivity, což bylo až dosud pro astronomy nepochopitelné. Nyní však vědci objevili, že za toto podivné ‚přepínání‘ jsou zodpovědné náhlé krátkodobé emise hmoty z pulzaru.
Pomocí dalekohledu ESO/VLT se astronomům podařilo zaznamenat velkou tmavou skvrnu v atmosféře planety Neptun a nečekaně také menší světlou oblast, která s ní sousedí. Jedná se o vůbec první pozorování temné skvrny na Neptunu provedené pozemním teleskopem. Tyto dočasné útvary vyskytující se na pozadí modré atmosféry planety Neptun jsou pro astronomy stále záhadou a nová pozorování přinášejí důležité informace o jejich povaze a původu.
Magnetary – neutronové hvězdy s vysokou hustotou a mimořádně silným magnetickým polem – jsou objekty s nejsilnějšími magnetickými poli ve vesmíru a nalézáme je po celé Galaxii. Astronomové však zcela přesně nevědí, jak vznikají. Díky použití celé řady teleskopů po celém světě, včetně zařízení Evropské jižní observatoře ESO, se nyní vědcům podařilo nalézt hvězdu, která se pravděpodobně magnetarem teprve stane. Jedná se o hmotnou héliovou hvězdu se silným magnetickým polem – dosud nepopsaný typ hvězdného objektu, který by mohl původ magnetarů osvětlit.
Působivý záběr, který zveřejnila Evropská jižní observatoř ESO, přináší důležité stopy vedoucí k odpovědi na otázku, jak by se mohly formovat planety o hmotnosti Jupiteru. V blízkosti mladé hvězdy vědci objevili rozsáhlé shluky prachu, které by se mohly zhroutit vlastní gravitací a vytvořit obří planety. Snímek vznikl kombinací dat pořízených pomocí dalekohledu VLT a radioteleskopu ALMA.
Astronomové využívající data z radioteleskopu ALMA objevili v okolí vzdálené hvězdy útvar, který se pravděpodobně pohybuje po stejné oběžné dráze, jako již dříve nalezená extrasolární planeta. Vědci se domnívají, že by se mohlo jednat o oblak drobnějších těles související s procesem vzniku další planety. Pokud by se tato domněnka potvrdila, půjde o dosud nejpřesvědčivější důkaz, že dvě planety mohou sdílet jednu oběžnou dráhu.
ESO/ELT – revoluční teleskop pro pozorování vesmíru z povrchu Země s primárním zrcadlem o průměru 39 metrů bude největším dalekohledem na světě pro viditelné světlo a infračervené záření. Stane se ‚největším okem lidstva hledícím k obloze‘. Technicky mimořádně náročný projekt ELT nedávno dosáhl významného milníku, když podle metodiky používané v projektovém řízení překročil hranici 50 % realizace.
Soustava tří nových dalekohledů BlackGEM zahájila svoji činnost na observatoři ESO/La Silla. Teleskopy budou skenovat jižní oblohu a pátrat po kosmických zdrojích gravitačních vln, jako jsou například splynutí neutronových hvězd nebo černých děr.
Astronomové využívající dalekohled ESO/VISTA vytvořili rozsáhlý atlas zdrojů infračerveného záření v pěti blízkých oblastech s probíhající tvorbou hvězd. Mozaiky složené z více než jednoho milionu samostatných záběrů odhalují vznikající mladé hvězdy vnořené do hustých oblaků prachu. Díky těmto pozorováním astronomové získali jedinečný nástroj, který jim pomůže zodpovědět složité otázky spojené se vznikem hvězd.
Pomocí dalekohledu ESO/VLT astronomové poprvé pozorovali pozůstatky, které po sobě zanechaly exploze prvních hvězd ve vesmíru. Objevili tři vzdálené oblaky plynu, jejichž chemické složení odpovídá tomu, jaké vědci očekávají po prvních hvězdných explozích. Tyto nové poznatky nás posunují o další krok blíže k pochopení vlastností prvních hvězd, které vznikly po velkém třesku.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 18. 5. do 24. 5. 2026. Měsíc bude v první čtvrti a na večerní obloze vytvoří pěkné seskupení s planetami Venuší a Jupiterem. V pondělí se poměrně blízko k Zemi přiblíží asi 20 metrů velká planetka. Slunce je téměř beze skvrn, ale jedna aktivní oblast o sobě dává vědět. K ISS byla vypuštěna nákladní loď Dragon 2. Očekáváme 12. testovací let Super Heavy Starship. Ke startu se chystá raketa Vega-C s misí SMILE. 70 let slaví Pavel Suchan, dlouholetý člen ČAS a tajemník Astronomického ústavu AV ČR.
Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý
Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
