Související stránky k článku Výzkumy v ASU AV ČR (123): Prašný vulkanismus supernov
Dlouhodobá astronomická pozorování přinášejí unikátní údaje pro studium zajímavých hvězdných systémů. Kataklyzmické proměnné představují fascinující kategorii objektů. V těchto těsných systémech proudí hmota z jedné hvězdy – obvykle vyvinuté chladné hvězdy – na druhou složku, kterou bývá bílý trpaslík. Oběžná dráha je typicky několik hodin. U většiny takových systémů se vytváří z proudící hmoty kolem tohoto trpaslíka akreční disk, ale existuje zvláštní podtřída, kde k tomu nedojde: tzv. polary. Nová studie porovnává dva konkrétní polary – BY Camelopardalis a AR Ursae Majoris – a ukazuje, že přestože patří do stejné kategorie, jejich dlouhodobé chování se zásadně liší.
Prostřednictvím Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy (SOFIA), což je stratosférická létající observatoř NASA pro infračervenou astronomii, objevil mezinárodní vědecký tým, že supernovy jsou schopny produkovat velké množství materiálu, z kterého se mohou zformovat planety podobné Zemi.
Na Měsíci existuje voda. Samozřejmě pod povrchem. A to nikoli jen vázaná v minerálech nebo zachycená v hlubokém stínu kráterů, ale i ve formě vodního ledu v měsíčním regolitu, hlavně v blízkosti pólů a dokonce i jako podzemní jezera. Nová studie českých vědců přináší důkazy o výrazných rozdílech mezi polárními a nepolárními oblastmi Měsíce a identifikuje konkrétní místa, kde je pro výskyt vody větší pravděpodobnost.
HST pořídil snímek nejvzdálenější supernovyAutor: NASA/ESA Hubblův kosmický dalekohled HST překonal dosavadní rekord a objevil nejvzdálenější supernovu typu, který je využíván k určování vzdáleností ve vesmíru. Supernova s označením UDS10Wil přezdívaná SN Wilson podle 28. prezidenta USA, kterým byl Woodrow Wilson, explodovala před více než 10 miliardami roků. V té době byl vesmír v počátečním vývojovém stadiu, kdy hvězdy vznikaly ve velkém počtu.
Asteroidy nemusejí být jen osamělými poutníky Sluneční soustavou – některé jsou tvořeny více velikostně srovnatelnými tělesy, jiné mají své malé měsíčky, a další tvoří složité systémy měsíců se dvěma i více tělesy. Nová studie, u níž byli i pracovníci Oddělení meziplanetární hmoty ASU, se zaměřila na málo známou skupinu asteroidů s družicemi obíhajícími na velmi vzdálených drahách. Tyto tzv. „velmi široké binární systémy“ (VWBA, z anglického very wide binary asteroids) představují extrém v dynamice asteroidů a mohou odhalit klíčové stopy o jejich původu, vývoji, i o kolizní historii rané Sluneční soustavy.
Superbublina DEM L50 s vyznačenou polohou supernovyAutor: X-ray: NASA/CXC/Univ of Michigan/A.E.Jaskot, Optical: NOAO/CTIO/MCELS Publikovaný kompozitní snímek ukazuje superbublinu DEM L50 (N186), která se nachází ve vzdálenosti 160 000 světelných roků od Země. Je součástí blízké nepravidelné galaxie – Velkého Magellanova mračna. Superbubliny jsou nalézány v oblastech, kde se v období uplynulých několika miliónů roků zformovaly velmi hmotné hvězdy.
Co kdyby černé díry nebyly jedinými extrémními objekty ve vesmíru? Nejnovější studie ukazuje, jak skalární a elektromagnetická pole ovlivňují gravitaci kompaktních objektů. Poukazuje tak na možnou existenci tzv. nahých singularit a upozorňuje na nečekané důsledky pro pohyb světla a překvapivé vlastnosti oběžných drah hmoty v jejich okolí. Jiří Horák z ASU byl hlavním autorem článku, který zkoumá možnosti detekce různých typů exotických objektů na základě speciálních vlastností oběžného pohybu, které se mohou projevit v přímém pozorování rentgenového záření akrečních disků, které tyto objekty zpravidla obklopují.
Obří superbublina v LMC - znázorněná modrou barvou - na základě měření X zářeníTento kompozitní snímek představuje superbublinu ve Velkém Magellanově oblaku (Large Magellanic Cloud, LMC), který je malou satelitní galaxií doprovázející naši Galaxii (Mléčnou dráhu). Od Země je vzdálena 160 000 světelných roků. Nacházejí se zde četné nové hvězdy, z nichž některé jsou velmi hmotné, a které vznikly v otevřené hvězdokupě NGC 1929, která je součástí mlhoviny N44.
Modří veleobři – hvězdy mnohonásobně větší a hmotnější než Slunce – procházejí dramatickými proměnami během svého života. Nová studie využívající družici TESS zkoumá, jak se tyto hvězdy vyvíjejí a jaké informace lze vytěžit z jejich proměnlivosti. Díky podrobné analýze jednačtyřiceti těchto hvězd získáváme nové poznatky o jejich vnitřní stavbě, rotaci, pulsacích i záhadném šumu nízkých frekvencí, jehož původ stále uniká jistému vysvětlení.
Poloha supernovy 2012cg.Autor: Martin LehkýOkolí galaxie NGC 4424 v souhvězdí Panny bylo snímáno v rámci projektu Lick Observatory SN Search (LOSS) více než 200 krát během posledních 14 let. Ve všech případech bezúspěšně. Zachytit vzplanutí supernovy se podařilo až na 18s nefiltrovaném CCD snímku pořízeném 17. května 2012 v 05h 21m 26s UT pomocí 0,76 m Katzman Automatic Imaging Telescope (KAIT). Supernova se rozzářila na souřadnicích 12h 27m 12,83s +09° 25'13,1" (2000,0), což je 17,3" východně a 1,5" jižně od středu spirální galaxie typu SBa. Za předpokladu vzdálenosti 15,2 ± 1,9 Mpc, se supernova promítá do vzdálenosti přibližně 1,4 kpc od centra galaxie. Tato oblast leží mimo centrální koncentraci emisí CO a Hα a v okolí se nachází velké množství modrých hvězd, které mohou indikovat nedávné - ale ne probíhající - formování nových hvězd. Jasnost supernovy byla těsně po objevu určena v oboru R na 16,92 ± 0,05 mag. a podle dalších měření bylo zřejmé, že zjasňuje.
Jak se ve skvrnách na Slunci pohybují jasné útvary zvané penumbrální zrna, a co tento pohyb říká o vnitřní dynamice a magnetickém poli Slunce? Nová studie pomocí pokročilé počítačové simulace nabízí odpovědi, které rozšiřují výsledky předchozích pozorování a odhalují, jak složitý a proměnlivý je život penumbrálních zrníček.
Složený snímek pozůstatku supernovy SN 1006Poslední dubnový den si připomeneme jedno z dávných astronomických výročí. Před
1 005 lety, 30. dubna 1006, mohli naši předci spatřit v souhvězdí
Vlka, v blízkosti hranic se souhvězdím Kentaura velmi jasnou "novou
hvězdu". Z dobových záznamů vyplývá, že byla jasnější než planeta Venuše, ale
slabší než Měsíc v úplňku. Například káhirský astrolog Ali ibn Ridwan ve svém popisu uvádí, že "Intenzita světla byla o trochu větší než intenzita od Měsíce v první čtvrti." Z tohoto a dalších pramenů se odhaduje, že v maximu mohl objekt dosáhnout asi -7,5 mag (některé zdroje uvádí až -9,5 mag), což znamená, že se jednalo o nejjasnější pozorovanou supernovu vůbec.
Astronomové díky vesmírné observatoři XMM-Newton poprvé potvrdili přítomnost aktivního galaktického jádra (AGN) v tzv. „zeleném hrášku“ – zvláštním typu trpasličí galaxie s překotnou tvorbou hvězd. Tato objevná studie ukazuje, že i méně zářivé černé díry mohly hrát klíčovou roli při reionizaci raného vesmíru a poskytuje tak cenný pohled na růst černých děr v jeho prvních epochách.
Ne všechny hvězdy se chovají přesně podle kolonky, do níž spadají. Některé z hvězd například vykazují anomálie v chemickém složení, takové označujeme jako chemicky pekuliární. Marek Skarka ze Stelárního oddělení ASU vedl tým, který studoval hned dvojici chemicky pekuliárních hvězd v systému 50 Draconis. Práce ukazuje, že jde o velmi zajímavý systém, v němž se uplatňuje hned několik neobvyklých fyzikálních procesů.
Prach hraje zásadní roli v mezihvězdném prostředí, ovlivňuje vznik hvězd a planetárních systémů, ale také interakci se supernovami. Jaký osud čeká prachové částice po hvězdných erupcích a explozích supernov? Nová studie pomocí pokročilých numerických simulací zkoumá, jak různé faktory – včetně geometrie okolního prostředí a načasování výbuchu – určují, zda prach přežije, nebo bude zničen. Výsledky ukazují, že prach může být odolnější, než se dříve myslelo, a jeho osud závisí na složitém propojení fyzikálních procesů.
Jedna z hlavních otázek současné astronomie je, jak se planety kolem hvězd dostávají na své pozorované oběžné dráhy, které jsou mateřské hvězdě mnohem blíže, než pozorujeme v naší Sluneční soustavě. K rozřešení této záhady může přispět výzkum sklonů oběžných drah exoplanet. Některé studie ukazují, že oběžné dráhy exoplanet mohou být různě orientované vůči rotačním osám mateřských hvězd, což pravděpodobně souvisí s jejich dynamickou historií. Planet, u nichž je taková informace známa, však není mnoho, a každá další je důležitým střípkem do skládačky vývoje planetárních systémů. Jiří Žák z ASU vedl studii, která měřila sklon oběžných drah exoplanet pomocí tzv. Rossiterova-McLaughlinova efektu. Tyto poznatky pomáhají pochopit, jak planetární soustavy vznikají a vyvíjejí se v průběhu milionů let. Významně přispívají i k debatě o stabilitě a obyvatelnosti exoplanetárních systémů.
Modelování pozdních fází vývoje velmi hmotných hvězd je jednou z největších astrofyzikálních výzev současnosti. Navíc jen omezená dostupnost reálných pozorovacích dat činí pokusy o modelování ještě složitějšími, protože je velmi obtížné teoretické výsledky ověřit na skutečných datech. I proto je velmi zajímavou studie Michalise Kourniotise přijatá k publikaci v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. Práce se zabývala opravdu zvláštní hvězdou s označením HD 144812.
Velmi rychlé spršky meteorů, označované jako klastry, jsou zřejmě pozůstatky velmi čerstvých rozpadů těles meziplanetární hmoty. Pavel Koten byl hlavním autorem práce, která zevrubně studovala takovou spršku pozorovanou videokamerami v paluby letadla během maxima τ-Herkulid v roce 2022.
Cygnus X-1 je jednou z nejznámějších rentgenových dvojhvězd v naší Galaxii. Tato soustava se skládá z masivního modrého nadobra a neviditelného společníka, který je považován za černou díru. Dvojhvězda je sledována dlouhodobě celou řadou přístrojů. Maïmouna Brigitte z Oddělení galaxií ASU studovala jednotlivé složky akretujícího systému na základě nové sady pozorování v optické i rentgenové oblasti spektra.
