Na přelomu jara a léta jsme mohli pozorovat řadu hezkých setkání planet a Měsíce. Vše to začalo v květnu krásnou konjunkcí nejjasnějších těles večerní oblohy - Měsíce, Jupiteru a Venuše v krásném trojúhelníku. Vrcholy pak přišly dva. Kolem 9. června to bylo blízké setkání Jupiteru a Venuše a 17. června hezká konjunkce Měsíce s Venuší.
Opakované výbuchy novy nezanechávají v okolí hvězdy jen jednotlivé rozpínající se obálky. Při každé další erupci narazí právě vyvržená hmota do pozůstatků předchozích výbuchů a vytváří nové rázové vlny, které plyn zahřívají na miliony stupňů. Trojrozměrné počítačové simulace nyní ukázaly, jak se takový složitý systém vyvíjí během více než jednoho století a jak se jeho historie otiskuje do rentgenového záření.
V lednu nám trochu skrytě našim zrakům nastává poměrně mimořádná konjunkce Venuše s Marsem a obě planety jsou navíc v konjunkci se Sluncem. Sice postupně, ale zato v odstupu jen několika dnů. A všechno to vlastně můžeme sledovat v přímém přenosu. Díky snímkům kosmických observatoří v čele s historicky nejdéle pracující SOHO.
Sluneční skvrny nejsou jednolité oblasti silného magnetického pole. Jejich tmavá jádra mohou přetínat světlé pásy, takzvané světelné mosty, v nichž se znovu prosazuje konvekce běžná v oblastech bez magnetického pole. Nová pozorování pěti takových mostů ukazují, jak přesně síla a orientace magnetického pole řídí velikost, jas a rychlost pohybů plazmatu v těchto strukturách. Současně upřesňuje podmínky pro výskyt velkých granulí, které jsou ve světelných mostech relativně vzácné.
Mise BepiColombo je společný projekt Evropské vesmírné agentury ESA a japonské JAXA. Průlety kolem Merkuru umožňují sondě měnit trajektorii tak, aby mohla v listopadu 2026 přejít na oběžnou dráhu kolem Merkuru. 4. 9. 2024 provedla úspěšně svůj čtvrtý ze šesti průletů kolem nejmenší planety, přičemž inženýrské kamery pořídily snímky dvou zajímavých kráterů a poprvé měla sonda dobrý výhled na okolí jižního pólu planety.
Akreční disky kolem černých děr bývají nejčastěji studovány s využitím modelu, podle nějž se turbulentní transport momentu hybnosti řídí zjednodušeným předpokladem konstantní viskozity. Tento empirický zákon má svůj původ v úvahách ze 70. let minulého století a na jeho základě bylo analyzováno mnoho zajímavých systémů. Autoři představované práce, mezi nimi i Jiří Horák z Oddělení galaxií ASU, analýzou několika nezávislých relativistických magnetohydrodynamických simulací odhalují překvapivě univerzální průběh tohoto transportu, avšak opouštějí představu stálé viskozity. Představují a testují jednoduchý vztah, který tento průběh popisuje a který by mohl zpřesnit modely záření akrečních disků a pomoci lépe interpretovat pozorování černých děr.
Venuše je stále výraznou večerní hvězdou, ale to se brzy změní s tím, jak zmizí v záři Slunce. Mezitím se s ní přišel rozloučit na večerní oblohu také Merkur. I jeho jasnost je poměrně vysoká a obě planety jsou za dobrých podmínek viditelné po 21. hodině pouhým okem. Na Venuši se ale vyplatí vzít dalekohled a vychutnat její velký a úzký srpek.
Astronomové poprvé objevili horkou vodní páru v okolí horkého veleobra typu B[e]. Objev ukazuje, že prostředí těchto extrémně horkých hvězd může být chemicky mnohem složitější, než se dosud předpokládalo. Díky velmi přesným infračerveným spektroskopickým měřením se podařilo nejen identifikovat molekuly vody, ale také zpřesnit představy o struktuře plynového disku, vývojového stádia hvězdy i její možné dvojhvězdné povaze. Michaela Kraus ze Stelárního oddělení ASU byla u toho.
Předpovědní modely slibují na sobotu zlepšení počasí a tak si snad budeme moci vychutnat konjunkci Venuše s Merkurem. Teoreticky by při dokonalé průzračnosti ovzduší až k obzoru a vyvýšené pozorovatelově poloze s dobrým výhledem k západu mohlo být přiblížení obou planet viditelné večer po západu Slunce i pouhým okem. Lepší bude vychutnat si úkaz na denní obloze v dalekohledu, krátce po poledni při kulminaci obou těles.
Rádiové záření je jedním ze základních diagnostických nástrojů popisujících dění v aktivních procesech na Slunci, zejména erupcích. Některé typy záblesků jsou běžné, jiné se objevují jen zřídka, a to je činí zajímavými. Takzvané pomalu kladně driftující sluneční rádiové záblesky patří mezi ty exotické, jejichž původ dosud nebyl spolehlivě vysvětlen. Mezinárodní tým vědců poprvé vytvořil model, který propojuje skutečná pozorování Slunce s detailními numerickými simulacemi od globální struktury magnetického pole až po mikroskopické děje v plazmatu a pracovníci ASU byli u toho. Výsledky ukazují, že tyto rádiové záblesky pravděpodobně vznikají působením elektronových svazků šířících se podél magnetických smyček ve sluneční koróně.
Na přelomu letošního ledna a února budeme mít zajímavou příležitost podívat se během druhé poloviny noci, respektive v průběhu svítání, hned na všech pět očima viditelných planet naší Sluneční soustavy. Tímto seskupením Jupitera, Marsu, Saturnu, Venuše a Merkuru bude navíc den po dni procházet couvající srpek Měsíce, blížící se k novu.
Jak vlastně vznikají hvězdokupy a proč se některé oblaky plynu promění jen v několik procent hvězd, zatímco jiné dokážou přetavit většinu své hmoty do hvězdné populace? Nová studie především českých astronomů z Oddělení galaxií ASU ukazuje, že jedním z klíčových faktorů může být chemické složení mezihvězdného plynu. Pomocí rozsáhlého souboru numerických modelů autoři zjistili, že v prostředích chudých na těžší prvky může hvězdotvorba probíhat déle, být účinnější a vést ke vzniku mimořádně hmotných hvězdokup. Výsledky mohou pomoci vysvětlit vznik kulových hvězdokup v raném vesmíru i nová pozorování z kosmického dalekohledu JWST.
Na večerní oblohu se vyhoupla planeta Merkur a protože je to obvykle nejhůře viditelná planeta, s ohledem na její blízkost zářícímu Slunci, nabízí nám možnost spatřit během noci všechny planety Sluneční soustavy. Po setmění se totiž dají spatřit také Neptun a Uran a nejlepší podívanou nabízí ranní obloha, kde najdeme jasné planety Jupiter, Mars, Venuši a Saturn.
Planety obíhající kolem pulsarů patří k nejpodivnějším světům, které astronomové znají. Jak mohou vzniknout u objektů, jež prošly katastrofickou explozí supernovy? Nová studie ukazuje, že jednou z možností je gravitační „krádež“ planet z cizích hvězdných soustav. Přestože takové zachycené planety zpočátku obíhají po chaotických drahách, numerické simulace naznačují, že některé systémy se mohou během miliard let překvapivě uklidnit a stát se dlouhodobě stabilními. Diplomovou práci s tímto tématem vypracoval Matyáš Fuksa z MFF UK pod vedením Václava Pavlíka a Vladimíra Karase z ASU a Stevena Shorea z Univerzity v Pise.
Astronomové si již dlouhou dobu pokládají otázku, proč je povrch nejmenší a nejvnitřnější planety naší Sluneční soustavy tak temný. Až do nynějška neexistovalo žádné uspokojivé vysvětlení této zajímavé skutečnosti. Nyní možná vědci přišli na nové vysvětlení, proč tomu tak je. Studie byla zveřejněna v časopise Nature Geoscience. Vědci zde naznačují, že za vše může poprašek uhlíku z prolétávajících komet, který „barvil“ Merkur na černo po miliardu let.
Zelené hrášky a borůvkové galaxie patří k nejextrémnějším galaxiím v dnešním vesmíru. Jsou malé, kompaktní a překotně vytvářejí nové hvězdy. Nová studie vedená astronomy z ASU ukazuje, že tyto objekty žijí převážně v osamělých oblastech kosmu, daleko od hustých galaktických seskupení. Výsledek naznačuje, že jejich mimořádná hvězdotvorba není obvykle spouštěna srážkami galaxií, ale spíše přísunem dosud nezpracovaného plynu.
MESSENGER se brzy zřítí na Merkur, ale to je skvělá příležitost jej nasnímat v ještě větším detailu.
Meteory obvykle vnímáme jako jednotlivé světelné stopy na obloze. Víme, že v některých fázích roku jich je více, přičemž tyto tzv. meteorické roje jsou reprezentovány tělísky, která mají společný původ v jednom mateřském tělese. Ve výjimečných případech se však zdá, že meteory někdy přicházejí ve „shlucích“ – skupinách fragmentů jednoho tělesa, které se rozpadlo krátce před vstupem do atmosféry. Analýza těchto vzácných jevů umožňuje nahlédnout do procesů rozpadu meteoroidů v blízkosti Země a odhaluje, jaké fyzikální mechanismy za nimi stojí.
Mnoho hvězd na obloze a mění jas téměř dokonale sinusově. V mnoha případech je však obtížné až nemožné určit, který z mnoha jevů je příčinou těchto ukázkově pravidelných změn. Nová studie, která je výsledkem magisterského projektu Emy Šipkové pod vedením Marka Skarky z ASU, ukazuje, že za těmito zdánlivě jednoduchými změnami se často skrývá překvapivě složitý příběh, v němž hrají hlavní roli dvojhvězdy, hvězdné skvrny i pulzace.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 19. do 25. října 2026. Měsíc po první čtvrti přibývá k úplňku, který nastane až v pondělí 26. října. Mezitím bude ještě tmavé ráno 22. října, kdy nastává maximum meteorického roje Orionidy, tvořeného částicemi Hallyeovy komety. Večer je vidět Saturn, ráno Mars s Jupiterem. Venuše prochází na denní obloze zdánlivě pod slunečním kotoučem a 24. října bude v dolní konjunkci. V pondělí 19. října má z Tanegašimy odstartovat japonská sonda MMX určená k průzkumu Marsovských měsíců. Před 425 lety zemřel v Praze Tycho Brahe. V neděli 25. října ve 3:00 SELČ se čas mění na 2:00 SEČ.
Titul Česká astrofotografie měsíce za září 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče „LDN 1251“ Hluboko v souhvězdí Cefea, v oblasti oblohy bohaté na mezihvězdný prach a plyn, se nachází objekt označený jako LDN 1251. Na první pohled připomíná prázdnou, téměř černou skvrnu na pozadí vzdálených hvězd. Ve
Mars poblíž otevřené hvězdokupy M44 Jesličky v souhvězdí Raka.
