Mléčná dráha jako studna legend

Marcus Manilius (1. stol. n. l.) uvedl různá vysvětlení pro vznik Mléčné dráhy. Jedním z popisů bylo, že je to šev, kde jsou spojeny dvě poloviny nebe – nebo naopak, je to místo, kde se nebe roztrhlo a tím místem k nám proniká svit z druhé strany. Nebo je to bývalá cesta Slunce, která je nyní v popelu.

Známá řecká pověst vypráví o synovi slunečního boha Hélia Faethónovi. Tento zpupný mladík si myslel, že dokáže ovládnout otcův sluneční vůz a projede se tak po obloze. Byl však nezkušený a nedokázal uřídit koně. Ti se splašili a vyvedli vůz z jeho dráhy. Sežehli Zemi i nebesa, a tak byl Hélios nucen srazit svého syna bleskem ze svého zkázonosného vozu. Faethón zahynul, po jeho divoké jízdě zůstává dodnes na nebesích památka.

Původ Mléčné dráhy se podle některých váže k další báji, tentokrát o Héraklovi (Herkulovi), který se narodil pozemské ženě, jeho otcem však byl samotný Zeus. Diova manželka Héra byla nemanželským potomkem pobouřena a nepřála dítěti. Zeus se na ni rozzlobil a tajně nechal dítě přiložit k jejímu prsu, když spala, aby se působením mléka stalo nesmrtelným. Héra se probudila a odstrčila Hérakla. Mléko vystříklo a na obloze zanechalo mléčnou stopu.

Ve staré čínské báji se vypráví o muži, kterému dal Vládce nebes za jeho dobrotu a poctivost svoji vnučku za ženu. Manželé chvíli žili spokojeně, pak ale byli zahleděni jen do sebe a přestali pracovat. Vládce nebes se rozhněval a zavolal vnučku zpátky. Žena se ulekla a utekla. Muž ji chtěl dohonit, ona však těsně před ním vyčarovala bílou řeku – Mléčnou dráhu. Milenci se kvůli řece nemohli setkat, jednou za rok jim však prý Vládce nebes povolil jednu schůzku. Žena přešla přes řeku a muže objímala. Číňané se dodnes v tento den objímají na počest milenců i vzniku Mléčné dráhy.

Inkové považují Mléčnou dráhu za nebeskou řeku a pozemskou řeku Vilcanotu za její pokračování. Tyto dvě řeky jsou prý spolu spojeny důmyslným systémem vodního koloběhu. Pozemská voda se vypařuje a zásobuje tak nebeskou řeku. Nebeská řeka se zase vyprazdňuje a v podobě deště zavlažuje zem.

V Mezopotámii Mléčná dráha znamenala kouř stoupající k bohům z obětování. V ruské legendě se hovoří o nešťastné nevěstě, kterou Bůh vzal na oblohu a její závoj a svatební šaty vytvořily Mléčnou dráhu. V Indii je známá v závislosti na části země buď jako dno Gangy (na jihu) nebo jako cesta hada (na severu). V Laponsku a jiných severských zemích je to cesta tažných ptáků, kteří se podle ní orientují, když letí na jih.

Podle jednoho kmenu v Botswaně je páteří velkého zvířete, jehož tělo leží na obloze. Cherokee vypráví o psu, který kradl kukuřičnou mouku a když byl odehnán, utekl na kopec a skočil na nebe a přitom ztrácel mouku z tlamy.

Poprvé v ní spatřil hvězdy Galileo Galiei a vnesl tak nové světlo do chápání skutečné podstaty Mléčné dráhy, která byla zplna zkoumána a popsána zejmna ve 20. století. Dnes již víme, že Mléčná dráha je naše Galaxie (Galaxie – z řeckého slova gala – mléko), viděná od jedné z jejích 200 miliard hvězd – ze Sluneční soustavy. Jde o velmi malou část Galaxie pozorovatelnou ze Země, přesněji o rameno Střelce a rameno Orionu. Jsme blízko roviny souměrnosti disku Galaxie, takže Mléčná dráha rozděluje oblohu na dvě stejné poloviny. Průměr Galaxie je asi sto tisíc světelných let. Slunce je od galaktického středu vzdáleno 25 tisíc světelných let.

Autorem textu je Dita Větrovcová.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Mléčná dráha na Wikipedii
[2] Legendy o Mléčné dráze (anglicky)
[3] Snímek týdne ESO: Mléčná dráha na dosah

Převzato: Hvězdárna v Rokycanech a Plzni