Úvodní strana  >  Články  >  Hvězdy  >  Výzkumy v ASU AV ČR (307): Vzácná dvojhvězda obrů a exotické typy horkých hvězd

Výzkumy v ASU AV ČR (307): Vzácná dvojhvězda obrů a exotické typy horkých hvězd

Vývojové diagramy složek dvojhvězdy BD+20 5391. První složka je označena modrou barvou, druhá červenou. Čtverečky označují hodnoty odvozené z modelování celkového spektra obou hvězd, odpovídají tedy jejich současné pozici. Trojúhelníčky pak naznačují, kde pro jednotlivé složky dojde k vyplnění Rocheova laloku a látka začne přetékat na druhou složku. Je velmi dobře patrné, že vývojové stopy i oba zvýrazněné okamžiky jsou pro obě složky velmi podobné. Stínování naznačuje chybový interval.
Autor: Brankica Kubátová

Dvojhvězda BD+20 5391 se ukázala být mimořádně vzácným případem dvou červených obrů téměř totožné hmotnosti, kteří se vyvíjejí bok po boku. Nová studie vedená týmem z univerzity v Potsdami, na níž spolupracovali i odborníci ze Stelárního oddělení ASU, přináší detailní pohled na jejich fyzikální vlastnosti, oběžnou dráhu a budoucí vývoj. Výsledky naznačují, že z obou obrů brzy začne přetékat hmota do okolí, což může vést buď k jejich splynutí, nebo ke vzniku mimořádně těsné dvojice bílých trpaslíků. Každopádně půjde o jedinečný laboratorní případ vývoje dvojhvězd v pokročilých fázích života.

Většina hvězd, včetně těch podobných Slunci, není ve vesmíru osamocena, ale vyskytuje se ve dvojicích či násobnějších systémech. Interakce mezi složkami dvojhvězd má zásadní vliv na jejich vývoj i na konečný osud – v některých případech dokonce určuje, zda hvězda skončí jako klidný bílý trpaslík, nebo zda vývoj přeroste v dramatičtější scénář, jako je výbuch novy či dokonce supernovy. Podivnosti se dějí i u hvězd s malými hmotnostmi, kdy je simultánní vývoj zřejmě klíčový k pochopení vzniku celé řady exotických objektů, mezi které patří horké podtrpaslíky, héliové bílé trpaslíky či magnetické hvězdy.

Obzvláště zajímavé jsou případy, kdy obě složky dvojhvězdy současně dospějí do stadia červeného obra. Dvojití červení obři jsou extrémně vzácní, protože vyžadují, aby hvězdy měly téměř stejnou počáteční hmotnost a vyvíjely se stejným tempem. Pokud v této fázi začne hmota z obou hvězd přetékat přes hranici jejich gravitačního vlivu – takzvaný Rocheův lalok – může dojít k vytvoření společné obálky. Ta obě hvězdy na čas obklopí a jejich jádra se mohou přiblížit natolik, že buď splynou, nebo společně odhodí obálku a zůstanou jako dvojice těsných, odhalených jader.

Přímé pozorování takového systému je mimořádně obtížné. Právě proto přitáhl pozornost systém BD+20 5391, objevený při výzkumu červených obrů dvoumetrovým Perkovým dalekohledem ASU. Studie přijatá k publikaci v časopise Astronomy & Astrophysics představuje podrobný rozbor tohoto unikátního případu a naznačuje, že BD+20 5391 může být vzorovým příkladem dvojitého vývoje červených obrů – jevem, který dosud známe spíše z teoretických modelů než z reálných dat.

Dvojhvězda BD+20 5391 je složena ze dvou hvězd spektrální třídy K, tedy chladnějších červených obrů, které se nacházejí asi 500 parseků od Země. Jde o tzv. dvojitou spektroskopickou dvojhvězdu – obě hvězdy lze rozlišit díky tomu, že ve spektru světla z jejich systému se střídavě posouvají čáry každé složky v důsledku Dopplerova efektu. Díky těmto měřením bylo možné odvodit přesnou oběžnou dráhu i hmotnost obou složek.

Pozorování probíhala od roku 2020 do roku 2025 na observatoři ASU v Ondřejově, tato pozorování byla doplněna ještě vysokodisperzním spektrem získaným na Mercator Telescope na observatoři La Palma. Celkem bylo získáno 15 spekter, jejichž prvotní zpracování se nijak nevymykalo oborovým zvyklostem. Tím vznikl soubor velmi přesných měření radiálních rychlostí obou hvězd v závislosti na čase.

Z těchto dat vyplynulo, že hvězdy obíhají kolem společného těžiště s periodou přibližně 81 dnů po mírně eliptické dráze. Jejich hmotnosti jsou prakticky shodné – každá má asi 1,4 hmotnosti Slunce – a stejně tak i jejich teploty (kolem 4900 K), svítivosti i velikosti (asi pětinásobek slunečního poloměru). Jde tedy o „hvězdná dvojčata“, která se vyvíjejí zcela synchronně. Takové systémy jsou velmi vzácné: ve stávajících katalozích známých dvojhvězd byly dosud identifikovány jen jednotky podobných případů.

Další část výzkumu se zaměřila na určení přesného vývojového stadia obou hvězd. Pomocí srovnání s teoretickými modely hvězdného vývoje (tzv. MIST tracks) a Bayesovské analýzy vědci odhadli, že obě složky se nacházejí na počátku své cesty po větvi červených obrů, tedy v okamžiku, kdy se jejich vnitřní vodíková zásoba už téměř vyčerpala a začíná se formovat héliové jádro. 

Numerické simulace ukázaly, že v příštích několika desítkách milionů let dojde k tomu, že obě hvězdy narostou natolik, až překročí hranici svého Rocheova laloku. V běžných binárních systémech dochází nejprve k přetékání hmoty z jedné hvězdy na druhou; zde se však kvůli téměř dokonalé symetrii hvězd tento proces spustí u obou hvězd téměř současně – s rozdílem jen asi 13 milionů let, což je v kosmickém měřítku zanedbatelné. Tím se jistě vytvoří společná obálka a hvězdná jádra se začnou spirálovitě přibližovat.

Následovat bude jeden z dvou možných scénářů. Jednak je možné, že obě hvězdy se budou ve společné obálce brzdit natolik, až se nakonec spojí, čímž vznikne jediný objekt s héliovým jádrem o hmotnosti přibližně 0,7 hmotnosti Slunce. Taková hvězda by mohla zažehnout hélium a stát se velmi horkým podtrpaslíkem – typem hvězdy, která má sice malé rozměry, ale je velmi horká a je mimo jiné zdrojem intenzivního ultrafialového záření. Tento proces by mohl vysvětlovat původ některých podtrpaslíků bohatých na hélium  (He-sdO), o nichž se předpokládá, že vznikají právě splynutím dvou bílých trpaslíků. Zajímavé je, že některé z těchto objektů mají silná magnetická pole – a splynutí hvězd podobných BD+20 5391 by tak mohlo být přirozeným zdrojem těchto magnetických struktur.

Je ale také možné, že společnou činností obou hvězd bude společná obálka rozehnána do okolí. V tom případě by se vytvořila těsná dvojice dvou héliových bílých trpaslíků. Takový systém by měl velmi krátkou oběžnou dobu a mohl by být zdrojem gravitačních vln, které by v budoucnu mohly zachytit observatoře jako LISA. Pozorování podobných dvojic už existují, v současnosti je takových systémů známo asi deset a BD+20 5391 by se mohl stát jejich evolučním předchůdcem.

Ať už vývoj dopadne jakkoli, BD+20 5391 představuje jedinečný referenční systém pro ověřování modelů vývoje hvězd. Většina poznatků o fázích přetékání hmoty a společné obálky dosud pocházela jen z počítačových simulací; zde však máme konkrétní dvojhvězdu, u níž lze proces pozorovat téměř „v přímém přenosu“. 

REFERENCE

M. Kurpas, M. Dorsch, S. Geier, B. Kubátová a kol., The twin red giant branch system BD+20 5391 A case study of low-mass double-core evolution, Astronomy & Astrophysics v tisku, preprint arXiv:2509.26132

KONTAKT

Dr. Brankica Kubátová
brankica.kubatova@asu.cas.cz
Stelární oddělení Astronomického ústavu AV ČR

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Stelární oddělení ASU AV ČR

Převzato: Astronomický ústav AV ČR, v. v. i.



O autorovi

Michal Švanda

Michal Švanda

Doc. Mgr. Michal Švanda, Ph. D., (*1980) pochází z městečka Ždírec nad Doubravou na Českomoravské vrchovině, avšak od studií přesídlil do Prahy a jejího okolí. Vystudoval astronomii a astrofyziku na MFF UK, kde poté dokončil též doktorské studium ve stejném oboru. Zabývá se sluneční fyzikou, zejména dynamickým děním ve sluneční atmosféře, podpovrchových vrstvách a helioseismologií a aktivitou jiných hvězd. Pracuje v Astronomickém ústavu Akademie věd ČR v Ondřejově a v Astronomickém ústavu Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde se v roce 2016 habilitoval. V letech 2009-2011 působil v Max-Planck-Institut für Sonnensystemforschung v Katlenburg-Lindau v Německu. Astronomií, zprvu pozorovatelskou, posléze spíše „barovou“, za zabývá od svých deseti let. Slovem i písmem se pokouší o popularizaci oboru, je držitelem ceny Littera Astronomica. Před začátkem pracovní kariéry působil v organizačním týmu Letní astronomické expedice na hvězdárně v Úpici, z toho dva roky na pozici hlavního vedoucího. Kromě astronomie se zajímá o letadla, zejména ta s více než jedním motorem a řadou okýnek na každé straně. 

Štítky: Dvojhvězda, Červený obr, Astronomický ústav AV ČR


21. vesmírný týden 2026

21. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 18. 5. do 24. 5. 2026. Měsíc bude v první čtvrti a na večerní obloze vytvoří pěkné seskupení s planetami Venuší a Jupiterem. V pondělí se poměrně blízko k Zemi přiblíží asi 20 metrů velká planetka. Slunce je téměř beze skvrn, ale jedna aktivní oblast o sobě dává vědět. K ISS byla vypuštěna nákladní loď Dragon 2. Očekáváme 12. testovací let Super Heavy Starship. Ke startu se chystá raketa Vega-C s misí SMILE. 70 let slaví Pavel Suchan, dlouholetý člen ČAS a tajemník Astronomického ústavu AV ČR.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »