Setkání na Měsíci

Drtivá většina umělých kosmických těles, vypuštěných do vesmíru, se již na zemský povrch nikdy nevrátí. Nosné rakety zanikají v zemské atmosféře a stejný osud čeká na družice, obíhající kolem Země. I ty dříve či později ukončí svou činnost a dostanou se do hustějších částí atmosféry, kde se rozpadnou a zaniknou. Pouze v případě, že se jedná o velká tělesa, mohou jejich zbytky dopadnout až do oceánu či na zemský povrch.

Trochu jiné je to v případě sond, které se dostanou do takzvaného libračního centra. V této oblasti se vzájemně vyrovnávají gravitační a odstředivé síly a kosmické těleso zde může teoreticky zůstat neomezeně dlouho.

Sondy vyslané ke vzdálenějším cílům mohou skončit několika způsoby. Některé začnou obíhat kolem cílového tělesa, jiné jsou určeny přímo k přistání či dopadu, takže dosáhnou jeho povrchu a zde již zůstanou. I ty, které krouží po oběžné dráze, se kvůli gravitačním a jiným vlivům pomalu brzdí a nakonec se pravděpodobně roztříští o povrch centrálního tělesa, případně zaniknou v jeho atmosféře.

Některé sondy dostaly do vínku zkoumat meziplanetární prostor či Slunce. Ty obíhají po heliocentrických drahách a jejich životnost (nikoli funkčnost) je téměř neomezená. Také existuje několik málo sond, které mají takovou dráhu a rychlost, že se jednou vymaní z gravitační sféry Slunce a vydají se do mezihvězdného prostoru.

Jestliže se má sonda, nebo lépe řečeno její část, vrátit zpět na Zemi, musí být k tomu speciálně uzpůsobena. Za prvé tak, aby dokázala odebrat vzorky nějakého tělesa, případně pochytat částečky meziplanetární hmoty (jinak by nemělo význam, aby se vracela) a za druhé je bezpečně dopravit až na zemský povrch. K tomuto účelu se sondy vybavují návratovými moduly, které ochrání cenný náklad před poškozením a zajistí transport meziplanetárním prostorem a hlavně zemskou atmosférou.

Jak jste se však dozvěděli již v prvních řádcích článku, Surveyor 3 žádný takový návratový modul neměl. Jeho cílem bylo pouze doletět k Měsíci, přistát na něm a prozkoumat své bezprostřední okolí. Jeho cesta začala 17. dubna 1967 v 7:05 světového času (UT), kdy odstartoval z kosmodromu Eastern Test Range pomocí nosné rakety Atlas Centaur D. Následující den došlo ke korekci dráhy, 20. dubna se dostal do blízkosti Měsíce a zahájil přistávací manévr. Jeho poslední část byla poměrně dramatická, protože se po dosednutí nevypnuly stabilizační motorky. Sonda se znovu vznesla do výšky 10,6 metru a přistála o 7,8 metru dále. Ani to však nebylo konečné místo, protože se vznesla podruhé, tentokrát již jen do výšky 3,3 metru a přistála dále o 2,4 metru. Před tímto dosednutím se stabilizační motorky konečně vypnuly, takže zde již Surveyor 3 zůstal. Pouze sklouznul asi o 0,3 metru níže, protože nakonec dosedl na svah kráterové prohlubně o průměru asi 200 metrů a hloubce 15 metrů. Ta se nyní na počest sondy jmenuje kráter Surveyor. Místo přistání se nachází v oblasti Oceánu bouří (Oceanus Procellarum), mezi krátery Lansberg a Fra Mauro B. Od původně naplánovaného místa se Surveyor 3 odchýlil asi o čtyři kilometry.

Surveyor 3 měl výšku kolem tří metrů a rozpětí trojnožky, na které stál, dosahovalo téměř 4,5 metru. Jeho hmotnost po dosednutí byla 283 kg. Na přistávacích nohách měl umístěny tenzometry, díky kterým mohl měřit pevnost půdy. Dále byl vybaven panoramatickou televizní kamerou a mechanickou lopatkou (exkavátorem), umístěnou na pohyblivém rameni. Pomocí ní vyryl do povrchu Měsíce několik brázd a zkoumal jeho pevnost. Surveyor také svým mechanickým ramenem obrátil jeden z kamenů ve své blízkosti. Po celou dobu snímkoval své okolí včetně stop po přistání. Celkově pořídil 6 315 snímků a jeho exkavátor pracoval 18 hodin 22 minut. Poslední telemetrické údaje vyslal k Zemi 4. května 1967 a poté se uložil "ke spánku", protože přišla měsíční noc. Po ní se již sondu nepodařilo zprovoznit.

Zde by mohl jeho příběh končit, ale jak asi tušíte, nestane se tak. Je nutné zmínit, že hlavním důvodem, proč vlastně vznikl program Surveyor, bylo prozkoumat podmínky na měsíčním povrchu a připravit tak cestu pro pilotované lety. A právě s nimi, konkrétně s misí Apollo 12, je svázáno další pokračování osudu Surveyoru 3. Na hlavní účel programu Surveyor ukazoval i jeho název, který by se dal do češtiny přeložit jako zeměměřič. Pokud bychom však chtěli být naprosto přesní, museli bychom v tomto slově část "země" nahradit výrazem "měsíc".

Apollo 12 byla teprve druhá pilotovaná výprava na povrch Měsíce, která se uskutečnila jen pár měsíců po legendární misi Apollo 11. Američané si při ní vytýčili další nesnadný úkol. Přistát co nejblíže nefunkční sondy Surveyor 3 a během výstupu na povrch ji prozkoumat. Mohutná raketa Saturn V odstartovala 14. listopadu 1969 a vynesla kosmickou loď s trojčlennou posádku ve složení Charles Conrad, Richard Francis Gordon a Alan LaVern Bean do kosmu. Lunární modul Intrepid se dvěma astronauty dosedl na Měsíc o pět dní později. Záměr přistát nedaleko Surveyoru 3 se jim podařil výborně - dosedli jen asi 160 metrů od sondy. Astronauti Charles Conrad a Alan Bean uskutečnili dvě vycházky na měsíční povrch, obě o délce kolem čtyř hodin. Druhá z nich začala otevřením průlezu 20. listopadu 1969 ve 03:54 UT a zavedla je mimo jiné k Surveyoru 3. Do kráteru, kde odpočíval, začali sestupovat v 6:15 UT a k samotné sondě se dostali za necelou půlhodinu. První, co je zaujalo, byla její barva. Ačkoli původně byla jasně bílá, nyní byla nahnědlá. Způsobila to vysoká vrstva měsíčního prachu, která ji pokrývala. V blízkosti Surveyoru strávili astronauté asi 13 minut, během nichž provedli to, co by nezasvěcenému pozorovateli mohlo připadat jako zlodějská akce. Nejprve odštípli dva kousky gumových kabelů, pak demontovali kameru, lopatku a pár dalších drobností. Celkově tak sondu "očesali" asi o 10 kg, vše poskládali do pytle a odnesli do lunárního modulu.

Mise Apollo 12 byla úspěšně ukončena přistáním velitelského modulu na hladině Tichého oceánu 24. listopadu 1969 a nedlouho poté se vše, co přivezli astronauté z Měsíce, dostalo do laboratoří. Samozřejmě ani části sondy Surveyor 3 nebyly výjimkou. Při podrobném zkoumání odmontované kamery učinili vědci překvapivý nález. V její izolaci, tvořené polyuretanovou pěnou, nalezli mikroorganismus Streptococus mitis. Jednalo se snad o důkaz života mimo Zemi? Nikoli. Tyto bakterie se vyskytují na Zemi a zde pronikly nějakým způsobem do izolace kamery. Většinou se uvádí, že ke kontaminaci došlo ještě před vypuštěním sondy a mikroorganismus poté přežil v extrémně nehostinných podmínkách na povrchu Měsíce celých 945 dní. Některé informace, zveřejněné poměrně nedávno, však ukazují, že bakterie se mohly na izolaci přenést až při manipulaci se vzorky v laboratořích. Vypadá to, že lidé, kteří části sondy zkoumali, nepoužívali dostatečné zabezpečení před zavlečením mikroorganismů. Přenos bakterií Streptococus mitis do izolace kamery až po návratu na Zem se tak jeví pravděpodobnější, než hypotéza s jejich dlouhodobým přežíváním na měsíčním povrchu.

Tím se uzavírá příběh Surveyoru 3, sondy, která nebyla vybavena žádnými technickými prostředky pro návrat, ale přesto se některé její části dostaly zpátky "domů". Pokud byste zatoužili spatřit na vlastní oči alespoň jednu z nich, je to možné. Kamera Surveyoru 3 je nyní součástí stálé expozice Národního muzea letectví a kosmonautiky (National Air and Space Museum) v hlavním městě USA, Washingtonu.

Zdroje:

• 1967-035A - Surveyor 3
• Projekt Surveyor
• Cílová plocha pro Apollo 12
• Apollo 12
• List of spacewalks and moonwalks 1965–1999
• Apollo 12: Hledal jsem Surveyor 3
• Moon Microbe Mystery Finally Solved

Převzato: Hvězdárna a planetárium Plzeň, novinky na Facebooku.