Úvodní strana  >  Články  >  Multimédia  >  ČAM za listopad 2016: Planety

ČAM za listopad 2016: Planety

Planety
Autor: Pavel Prokop

Titul Česká astrofotografie měsíce za listopad 2016 obdržel snímek  „Planety“, jehož autorem je Pavel Prokop. Hvězdy bloudivé, oběžnice, planety. Několik pojmenování téhož. Ostatně i řecké πλανήτης, neboli planétés, znamená vlastně „tulák“. Pro mnoho z nás obíhá kolem Slunce planet devět. Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto. Ovšem od roku 2006, od valného shromáždění Mezinárodní astronomické unie, které se konalo v Praze, je planet již pouze osm. Ne že by se Pluto, které bylo tehdy ze „škatulky“ planety vyřazeno, ztratilo z oblohy, jeho parametry se však již nevešly do nové definice pojmu „planeta“. Škoda, řekneme si možná, ovšem jen letmý pohled do historie nás přivede na skutečnosti úplně jiné.

Tak třeba Země nebyla dlouho v dávné historii považována za planetu vůbec. Inu, proč taky, vždyť ji naši předkové dlouho považovali za střed vesmíru. A tak bylo planet jen pět. Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Uran, byť na hranici viditelnosti pouhým okem, sice mohl být možná a snad zaznamenán, ale my o tom docela jistě zatím nevíme. Po objevu dalekohledu pak přibyl i Uran a posléze Neptun. A mezi válkami se k plejádě planet přidalo „nešťastné“ Pluto. Ani tak však není výše zmiňované konečné. Například astrologové ve své terminologii považují za „planety“ i Slunce a Měsíc. Nu, mají na to asi právo, planety neuvažují za fyzická tělesa, nýbrž za nositele určitých vlastností. A to jsme stále jen u astronomie západní polokoule. O indiánech, asijských kulturách či třeba Eskymácích bychom mohli diskutovat ještě na mnoha stránkách …

My se však chceme nyní zabývat jednou konkrétní fotografií. Přesněji, fotografickou kompozicí. Pořídil ji po téměř dvouletém pořizování snímků jednotlivých planet český astrofotograf Pavel Prokop. Jeho snímek pak zaujal porotu soutěže „Česká astrofotografie měsíce“, která funguje pod patronací České astronomické společnosti, natolik, že jej většinou hlasů označila za vítězný snímek listopadového kola.

Co vše tedy na obrázku vidíme? Pravou stranu snímku vyplňuje téměř beze zbytku obraz části slunečního povrchu s nezbytnou granulací a jednou, kupodivu velmi přesně kruhovou, tmavou skvrnou. Ta se však nenachází v oblasti, kde se sluneční skvrny na Slunci vyskytují, tedy ve sluneční fotosféře. Ve skutečnosti leží téměř na přesné spojnici Země-Slunce a představuje vlastně kotouček planety Merkur, zakrývající během jevu zvaného „přechod Merkura před slunečním diskem“ část slunečního tělesa. Pozorovatelé slunečních zatmění by možná s trochou ironie popsali jev jako „velmi malé prstencové zatmění Slunce“. Ale, … to jsme trochu odbočili. Druhou planetou co do vzdálenosti od Slunce a třetím tělesem zde v textu popisovaným, je obrázek planety Venuše. Nejsou daleko doby, kdy i nejlepší snímky pořízené pozemskými dalekohledy velkých rozměrů velkých světoznámých observatoří nepřinesly o mnoho více detailů. Důvod je nasnadě - velmi malá úhlová vzdálenost od Slunce i při těch nejpříznivějších pozorovacích podmínkách a s tím spojené potíže při pořízení portrétů této planety.

Dále pak již pokračujeme tak, jak jsme z učebnic astronomie asi zvyklí, se vzdáleností od Slunce. Tedy Mars. Úžasné detaily nás přivádějí do vzpomínek na velkou opozici Marsu v roce 2003, kdy jsme se mohli kochat podobnými obrázky z pozemských větších dalekohledů. A co více, vzpomeneme snad i na dnes již úsměvnou historii objevu kanálů na této planetě, objevené v poslední třetině 19. století italským astronomem Giovanni Schiaparellim. I když se nakonec ukázalo, že pozorování  byla  zatížena  chybami  způsobenými  kombinací  nedokonalostí  tehdejší optiky a optických vad a klamů a že je autor sám považoval za přírodní útvary, chybnou interpretací a překlady se z nich postupně stal zejména „mediálně“ utvrzovaný příběh mimozemských civilizací na Marsu.

A jsme již u dvou obřích plynných planet – Jupitera a Saturna. Obě jsou představeny se svými typickými atributy, tedy Jupiter s rudou skvrnou a Saturn s prstenci. I tyto planety nás mohou převést do dob dávno již minulých. Například do počátku 17. století, kdy na ně svým dalekohledem mířil italský renesanční umělec, vědec a astronom Galileo Galilei. I když pravou skutečnost existence prstenů Saturna neodhalil, přesto ve svém těžko řešitelném anagramu „smaismrmilmepoetalevmibunenugttaviras“ nastolil tehdy nepředstavitelnou vizi „dvou sluhů“, provázejících věrně planetu. Po těchto obřích planetách pak následují poslední současní představitelé planet Sluneční soustavy, plynní obři Uran a Neptun.

Jsou tedy všechny. Tedy alespoň všechny známé a astronomy jako planety uznané. Pravda, chybí ta naše Země, ta se však těžko fotografuje, pokud stojíte s fotografickým stativem přímo na jejím „hřbetě“. Ale přesto můžeme autorovi Pavlu Prokopovi za tento fotografický příspěvek poděkovat. Fotografie planet patří k těm obtížnějším oblastem astronomické fotografie a tak k poděkování ještě připojme přání velké trpělivosti, umu a také štěstí. Toho všeho je při snímkování krás hvězdného nebe opravdu moc zapotřebí.

Technické údaje a postup:

Místo pořízení: Praha

Datum pořízení: 19.11.2016

Optika: Celestron C11, 2xBarlow

Montáž: Celestron CGEM

Snímač: ZWO ASI224MC

Popis: Planety v sezóně 2015-2016.

Zpracování: Všechny planety byly nasnímány pomocí dalekohledu Celestron C11, barevné kamery ZWO ASI224MC, ZWO ADC a 2xBarlow Celestron. Snímky byly zpracovány v aplikacích Autostakkert, WinJUPOS a ZPS15. Všechny byly pořízeny v Praze Stodůlkách.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Tiskové zprávy České astronomické společnosti
[2] Česká astrofotografie měsíce - vítězné snímky



O autorovi

Marcel Bělík

Marcel Bělík

Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.

Štítky: ČAM, Planety


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »