Naše oči do vesmíru

Změna v možnostech poznávání vesmíru je dobře patrná na schématu NASA a jejích observatoří zaměřených na celou škálu elektromagnetického záření. Vlny tohoto záření se chovají podobně jako světlo. Mohou být objektem vyslány nebo naopak pohlceny jiným, jsou ohýbány, polarizovány či rozptylovány. To vše závisí na objektu, který je vyslal, nebo který jim stojí v cestě.

Když pak dorazí k nám, speciální přístroje na astronomických dalekohledech je zachycují a díky studiu v různých oborech spektra se můžeme dovědět mnohé o chemickém složení i o skutečné povaze a chování objektů, které je vyslaly. K tomu je ale často zapotřebí opustit zemský povrch. Atmosféra totiž nepropouští gama a rentgenové záření, dobře filtruje i tvrdé UV záření a ani pozorování v tepelném a mikrovlnném oboru není bez obtíží a daří se dobře až ve vyšší nadmořské výšce. Proto obíhá kolem Země řada kosmických dalekohledů a další jsou vysílány v balónu nebo v letadle.

Výše uvedené schéma hezky ukazuje nejen vlnovou délku jednotlivých druhů elektromagnetického záření, ale také přístroje, které v daném oboru spektra pracují. Bývá ale pravidlem, že jeden přístroj dokáže zachytit více druhů záření. Například Hubbleův dalekohled je schopen zachytit UV záření, viditelné světlo a zčásti i blízké infračervené záření.

Pro obor gama záření jsou výše uvedeny observatoře HESS, Fermi a Swift, dále NuSTAR a Chandra v rentgenovém oboru a GALEX v UV záření. Převážně pro viditelný obor jsou Kepler, Hubble (HST), Keckovy dalekohledy, SALT a Gemini. Následují Spitzer, Herschel a Sofia pro infračervený obor a Planck a CARMA pro mikrovlny. Nakonec tu máme Spektr-R, Greenbank a VLA pro rádiový obor.

Zdroj: NASA