Úvodní strana  >  Články  >  Ostatní  >  Víte co je krmítko?

Víte co je krmítko?

"Krmítko" pro pozorování meteorů
Autor: Marcel Bělík
Odpověď, že se jedná o malý dřevěný domeček, kam se dává v zimě krmení pro ptáčky, je samozřejmě správná. Existuje ovšem nemalá skupina obyvatel naší planety, kteří si pod pojmem „krmítko“ představí úplně něco jiného. Všechny tyto neobvyklé lidičky spojuje jedno, ve druhé polovině minulého století se zúčastnili některé z meteorářských astronomických expedic, ať již celostátních nebo zácvikových. Jednou z nich byla například "Letní astronomická expedice Úpice".

Úpické meteorářské expedice na Hvězdárně v Úpici mají již pětapadesátiletou tradici a i když se pozorování meteorů nyní věnují již jen okrajově, stále jsou lákavým a atraktivním místem astronomického setkání.  Není zde nouze o pozorování dalekohledy nejrůznějších typů, astrofotografii či studium proměnných hvězd. Na své si přijdou i radioastronomové či fyzikální experimentátoři.

Původně však byly tyto expedice zaměřeny zejména na sledování meteorických rojů, což byl astronomický obor právě ve druhé polovině minulého století velmi oblíbený. Výsledkem pečlivých pozorování byly nejen upřesněné radianty a vydatnosti jednotlivých meteorických rojů, případně objevy rojů do té doby neznámých. Vhodnou volbou pozorovacích programů bylo možno studovat i vlastnosti lidského oka, případně získat informace a prostředí vysoké zemské atmosféry.

"Krmítko" pro pozorování meteorů
Autor: Marcel Bělík
Vraťme se však ke zmíněnému „krmítku“. To, které je vidět na přiložených obrázcích, stále ještě pokryto vrstvou dvacetiletého prachu, bylo nalezeno letos v hlubinách skladu úpické hvězdárny, kde dlouhá léta sloužilo právě pro meteorářská pozorování. Tedy dříve, než bylo do skladu uloženo. Historie tohoto konkrétního „krmítka“ je však ještě poněkud komplikovanější. Vzniklo totiž na lidové hvězdárně v Jaroměři, jak nakonec dokládá i hrdý bílý nápis na jeho povrchu. A k čemu takovéto zařízení vlastně sloužilo?

Je to tak trochu jako se sekyrkovou polévkou z pohádky Honza málem králem. K plnohodnotné funkci bylo nutno krmítko opatřit ještě několika, mnohdy až šesti, pozorovateli zabalenými ve spacácích na lehátku a napojených tlačítkem do elektrického systému „krmítka“. Dále musel být přítomen zapisovatel, sedícím na židličce a čekajícím, až se rozsvítí žárovička, aktivovaná pozorovatelem, který zahlédl na obloze meteor. A celé toto seskupení pozorovatelů a techniky bylo samozřejmě umístěno pod jasnou noční oblohou, často i pod speciálními kruhy, vymezujícími pozorovanou oblast nebe. „Krmítko“ bylo často popsáno zoufalými výroky pozorovatelů, kteří byli v pauzách mezi meteory schopni vymyslet neuvěřitelné průpovídky, mnohdy nepublikovatelné. Pouze ty však často zachránily zapisovatele, aby okolo čtvrté hodiny ráno, pokryt rosou po celonočním zapisování údajů buď sám neusnul, případně jejich citací budil usínající pozorovatele. O významu těchto nápisů svědčí i úryvek z jedné z mnoha meteorářských písní:

Měl jsem krmítko dřevěný, počmáraný.

Někdo mi krmítko ukrad, já se nemám čemu chlámat,

jsem ztracenej.

(zpíváno na nápěv písně Šel jsem za noci alejí)

Jedna z historických Expedic v Úpici Autor: Archiv hvězdárny v Úpici
Jedna z historických Expedic v Úpici
Autor: Archiv hvězdárny v Úpici
Vlastní pozorování se konala na louce u hvězdárny, buď vizuálně sledováním celé oblohy, případně přes zmíněné kruhy vymezující šedesátistupňová pozorovací pole. Dále se pozorovala vybraná hvězdná pole malými „delostřeleckými“ binary, případně dalekohledy Somet. Výsledky se v noci zapisovaly do rosou provlhlých protokolů, ráno se pak pečlivě přepisovaly do čistopisů. O každém meteoru se zapisovalo deset údajů, které charakterizovaly jeho dráhu po obloze, jasnost a barvu, případně i další efekty. Své místo zde mělo i subjektivní hodnocení objektivity vlastního pozorování samotným pozorovatelem.

„Krmítko“ se již na astronomických setkáních všeho druhu nepoužívá. Nahradila jej moderní technika, CCD detektory, digitální fotoaparáty či naváděné dalekohledy a radiové astronomické přijímače. Pozorování se zpracovávají na počítačích a již jen s nostalgií vzpomeneme na hodiny strávené na rozviklaných spartakiádních lehátkách s očima upřenýma do hlubin vesmíru, lapajíce světelné odlesky malých hvězdných poslů umírajících v zemské atmosféře.

Právě nyní probíhá padesátá pátá letní astronomická expedice na hvězdárně v Úpici. Máte-li zájem, podívejte se na aktuální dění na této akci na „expedičním blogu“. Třeba se budete divit, že jste se této akce ještě nezúčastnili.




O autorovi

Marcel Bělík

Marcel Bělík

Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.



36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »