Úvodní strana  >  Články  >  Multimédia  >  ČAM za únor 2026: Jupiter, přechod Io a jejího stínu

ČAM za únor 2026: Jupiter, přechod Io a jejího stínu

Jupiter, přechod Io a jejího stínu
Autor: Karel Sandler

Titul Česká astrofotografie měsíce za únor 2026 obdržel snímek Karla Sandlera s názvem „Jupiter, přechod měsíce Io a jeho stínu“ Pohlédneme-li v současné době na noční oblohu, pravděpodobně nás zaujme jasný objekt, nacházející se nyní v souhvězdí Blíženců. Nejedná se o žádnou jasnou hvězdu. Ostatně, pokud bychom měli tu trpělivost a sledovali její pohyb mezi ostatními hvězdami na nebi, zjistili bychom, že se po nebi mezi nimi pohybuje.  

Tak trochu si představuji našeho pradávného předka, který si s největší pravděpodobností těchto změn nad svou hlavou mohl všimnout. Ovšem upřímně řečeno se obávám, že tomuto jevu, na rozdíl od nás, nevěnoval pozornost. Stáda zvěře to nepřilákalo, sít obilí se podle toho nedalo. Netrvalo ovšem asi moc dlouho, snad nějaká ta stovka tisíc let, a vše se změnilo.

Naši prapradědové a prababičky zjistili, že sít budou podle Síria, den se začne prodlužovat po slunovratu a jaro přijde s Plejádami. Ale oblohu sledovali neustále a opět je zaujaly ony „hvězdy“, putující na pozadí ostatních. Nazvali je hvězdami bludnými, na rozdíl od stálic, které svou polohu neměnily. Zjistili, že jich vidí pět, tu šestou okem viditelnou – Uran – pravděpodobně nepostřehli. Hvězdy si spojili do souhvězdí, nechali v nich běhat bludné hvězdy – planety a vznikla astrologie. Podle fáze Měsíce nejdříve začali kácet stromy na trámy, později začali kombinovat pohyby planet a lidské osudy, až nakonec … z astrologie se pomalu oddělila astronomie.

Ano, lidský duch se málokdy spokojí s daným stavem vědomostí a informací. Po spoustě let zkoumání drah těchto planet, kdy nakonec v 16. a 17. století společným úsilím Tychona Brahe, Keplera a Newtona (ten tedy přiložil své polínko o více než sto let později a měl také již dalekohled) a mnoha dalších nadšenců, naši předci zjistili, že se planety pohybují po eliptických drahách kolem Slunce, zjistili, jak jsou velké a těžké a proč se pohybují tak, jak se pohybují.

Také na ně zaměřili své dalekohledy. A kreslili a kreslili. Někteří, jako například Galilei či později Huygens, zpozorovali jejich trabanty (tedy měsíce), později i prstence. Později se podařilo sestrojit dalekohledy větší, které umožnily sledovat i další detaily. Oblačné útvary v atmosférách, další měsíce, další prstence. Později se fotoaparáty a další detektory přenesly na kosmické sondy. Ty brázdily a dodnes brázdí meziplanetární prostor, dopadaly a dopadají, nebo měkce přistávají na povrch planet. A stále přinášejí nové obrázky a informace a tu a tam i nějaký ten „kamínek“.

I když toho o planetách Sluneční soustavy víme už poměrně hodně, vrátíme se nyní k vítěznému snímku únorového kola soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost. Tu vyhrál astrofotograf Karel Sandler se svým portrétem největší planety Sluneční soustavy – Jupiteru.

A nejen tohoto plynného obra zachytil jeho dalekohled. Kromě mohutných atmosférických pásových struktur můžeme poblíž východního okraje zaznamenat dva útvary. Jednak obří bouři, pozorovanou možná vlastně téměř od té doby, co se na Jupitera koukáme dalekohledem. Nejstarší pozorování je spojováno s italským astronomem Giovanni Domenico Cassinim, který v roce 1665 zaznamenal výraznou oválnou skvrnu v atmosféře planety. Někteří historici uvádějí ještě dřívější pozorování od Roberta Hooka z roku 1664. Není však zcela jisté, zda tato pozorování popisují stejný útvar, jaký dnes nazýváme Velká rudá skvrna. Nepřerušené sledování současné skvrny máme až od konce 19. století (kolem roku 1878).

Velká rudá skvrna je obří anticyklonální bouře, která rotuje proti směru hodinových ručiček. Vítr zde dosahuje až 600 km/h. Velikost skvrny se v průběhu času výrazně zmenšuje od původních cca 40 000 km na současných asi 15 000 km.

Druhým útvarem je černá tečka stínu, který na povrch planety vrhá měsíc Io. Ten byl objeven v roce 1610 astronomem Galileem Galileim. Jeho průměr je 3643 km a jde o vulkanicky nejaktivnější těleso Sluneční soustavy s asi 400 aktivními sopkami.

Na závěr bychom rádi pogratulovali Karlu Sandlerovi k hezkému snímku a jsme moc rádi, že jej zaslal do soutěže. A samozřejmě držíme palce v dalších fotografických úlovcích nejen v oblasti planetární fotografie.

Technické údaje a postup:

Místo pořízení: Praha

Datum pořízení: 22.01.2026

Optika: Celestron C11 XLT

Montáž: SkyWatcher AZEQ6-GT

Snímač: PlayerOne Uranus C Pro

Popis:

Jupiterův měsíc Io přechází před Jupiterem a na jeho povrch vrhá stín.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Tiskové zprávy České astronomické společnosti
[2] Česká astrofotografie měsíce - vítězné snímky



O autorovi

Marcel Bělík

Marcel Bělík

Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.

Štítky: Jupiter, ČAM


33. vesmírný týden 2026

33. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 10. 8. do 16. 8. 2026. Měsíc bude v novu a nastane výrazné částečné zatmění Slunce, v části Evropy jako úplné. Venuše je vidět lépe přes den a večer je velmi nízko nad západním obzorem. Po půlnoci je už vidět Saturn a Neptun, ráno uvidíme Merkur, Mars a Uran. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Perseid. Zjasnila kometa 220P/McNaught a je dostupná i malým triedrem. Dopad Falconu 9 na Měsíc nevyvolal nijak zásadní oblak hmoty. Před 60 lety začal mapovat Měsíc Lunar Orbiter 1.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Srpková mlhovina a Mýdlová bublina

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2026 obdržel snímek Václava Kubeše „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ je nejen název snímku, ale především označení objektů, s jejichž portrétem zvítězil Václav Kubeš v soutěži Česká astrofotografie měsíce. Tento

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

220P/McNaught – kométa, ktorá prekvapila druhýkrát

V skorých ranných hodinách 9. augusta 2026 som namieril ďalekohľad na krátkoperiodickú kométu 220P/McNaught, ktorá sa v uplynulých dňoch postarala o nečakané prekvapenie. Ešte koncom júla mala jasnosť približne 13.–14. magnitúdy, no začiatkom augusta prešla výrazným výbuchom aktivity a náhle zjasnela až približne na 6.–7. magnitúdu. Z nenápadného telesa určeného skôr pre fotografické pozorovania sa tak na krátky čas stal objekt dostupný aj väčším binokulárom. Zaujímavé je, že nejde o prvé podobné prekvapenie počas jej súčasného návratu k Slnku. Už na prelome mája a júna 2026 zaznamenala 220P/McNaught mimoriadne mohutný outburst, pri ktorom zjasnela približne o 9 až 10 magnitúd a dosiahla jasnosť okolo 8. magnitúdy. Počas nasledujúcich týždňov postupne zoslabla späť k 14. magnitúde, takže sa očakávalo ďalšie pozvoľné slabnutie. Namiesto toho však začiatkom augusta prišla druhá veľká erupcia, tentoraz dokonca s ešte vyššou výslednou jasnosťou. Na fotografii je dobre viditeľná rozsiahla zelenkastá plynná koma, obklopujúca veľmi jasnú a silne kondenzovanú centrálnu oblasť. Z nej vystupuje výrazná pretiahnutá štruktúra, ktorá dodáva kométe nezvyčajný kvapkovitý vzhľad. Zelené sfarbenie komy spôsobuje predovšetkým fluorescencia molekúl dvojatómového uhlíka C₂ vystavených ultrafialovému žiareniu Slnka. Pozorovania po júnovom výbuchu navyše ukázali, že 220P bola na C₂ pomerne bohatá a vykazovala aj výrazný prachový chvost. 220P/McNaught patrí medzi kométy Jupiterovej rodiny. Okolo Slnka obehne približne raz za 5,5 roka a pri tomto návrate prešla perihéliom 14. júna 2026 vo vzdialenosti približne 1,56 AU od Slnka. Objavil ju austrálsky astronóm Robert H. McNaught 20. mája 2004 na snímkach zo Siding Spring Observatory. V čase môjho fotografovania 9. augusta sa kométa nachádzala v súhvezdí Veľryby, približne 1,65 AU od Slnka a 1,22 AU od Zeme. Čo presne stojí za dvojicou takýchto výrazných výbuchov aktivity, zatiaľ nie je isté. Podobné udalosti môžu súvisieť s náhlym odkrytím čerstvého prchavého materiálu, kolapsom časti povrchu jadra alebo jeho čiastočnou fragmentáciou. Práve nepredvídateľnosť komét však robí ich pozorovanie mimoriadne zaujímavým – a 220P/McNaught v roku 2026 ukazuje, že aj zdanlivo nenápadná periodická kométa dokáže pripraviť veľmi výrazné prekvapenie. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 14x90sec. R, 12x90sec. G, 12x90sec. B, 15x60sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 9.8.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »