2003 WT42 - převlečená kometa

Malých těles Sluneční soustavy, obíhajících po výstředných drahách za Jupiterem a souhrnně označovaných jako Kentauři a objekty rozptýleného disku, je dnes známo asi 150. Dráhy některých z nich sahají do poměrně velkých vzdáleností za dráhy Neptuna (asi 30 astronomických jednotek - AU) a Pluta (30 - 50 AU). Rekordmanem byl od července 2000 objekt označovaný 2000 OO67, jehož afelium (nejvzdálenější místo na dráze) leží 1016 AU od Slunce. Vypadalo to, že tento rekord možná padl, ale nakonec to tak není.

První výpočty dráhy 2003 WT42, založené na necelé stovce pozorovaných pozic (které ale byly pořízeny jen v rozestupu několika dní), byly značně neurčité, jak ostatně dokumentuje tento vývoj:

• 24. 11.: afélium spočteno na 1128 AU.
• 27. 11.: afélium se "smrsklo" na 630 AU.
• 2. 12.: afélium se "zvětšilo" na 1376 AU.
• 3. 12.: afélium vylétlo na 5843 AU!

Na přibližně této rekordní hodnotě se afélium udrželo až do 11. ledna, zatímco 16. 1. již MPC (Minor Planet Center) publikuje výpočet dráhy s afeliem vzdáleným 1590 AU. I tato hodnota je stále značně nejistá a v budoucnu se zřejmě ještě změní. Je to dáno pochopitelně krátkým intervalem pozorování, ovšem svou roli zde hraje i způsob, jakým je v MPC dráha počítána. Protože objekt nejeví žádnou kometární aktivitu, byl zařazen mezi asteroidy a jeho dráha počítána pomocí osvědčených metod pro výpočty planetkových drah. Tvar a parametry dráhy - zvláště těch nejvýstřednějších řešení (viz obr.) - ale ukazovaly, že se podobá spíše drahám dlouhoperiodických komet. A pro ty se výpočty provádí trochu jinak - jako první odhad se použije předpoklad, že těleso se pohybuje po parabolické dráze (neuzavřená dráha sahající do nekonečna).

Kliknutím na obrázek jej získáte v plném rozlišení

A proto se někteří astronomové (Dave Tholen a další) pustili do výpočtu dráhy stejným způsobem, jakým se to provádí pro komety, a skutečně jim vychází jako nejlepší řešení hyperbolická kometární dráha. A dlouhoperiodické komety k nám, jak se předpokládá, přilétají z Oortova mračna - rozsáhlé kulovité obálky malých těles ve vzdálenostech řádu desítek až stovek tisíců AU od Slunce.

Ať již objekt byl 2003 WT42 na kometární dráze či nikoliv, byl zajímavý i z dalšího hlediska. Na rozdíl od tvaru celkové dráhy byl tvar vnitřního oblouku v blízkosti perihelu určen již poměrně dobře - právě proto, že těleso se blížilo do perihelu v době objevu a v současnosti již perihelem prošlo. Perihel leží ve vzdálenosti asi 5,2 AU od Slunce - tedy stejně daleko jako Jupiter (v prostoru se ovšem setkat nemohou - perihel díky orientaci a sklonu dráhy leží asi 2,5 AU nad drahou Jupitera) - a to je vzdálenost, v níž většina nových komet již jeví známky kometární aktivity - na snímcích je obklopuje koma. Například kometa Hale-Bopp byla ve vzdálenosti 6,7 AU jasnější než 11 magnitud, zatímco jasnost WT42 se stále pohybuje někde pod 18 mag (je tedy 600x slabší). Není to navíc žádný drobeček - jeho rozměry byly odhadnuty 80 - 100 km. Kentauři pocházejí z Kuiperova pásu, který obepíná Sluneční soustavu poměrně "těsně" za Neptunem, a na dráhy křížící dráhy velkých planet se dostávají v důsledku jejich gravitačních vlivů. Skládají se ze zamrzlých ledů vody, CO, CO₂, metanu, dusíku a dalších těkavých látek, podobně jako komety. Pokud byl tento objekt Kentaurem, proč tedy žádnou kometární aktivitu nejevil? I první známý Kentaur - Chiron - je v perihelu, které leží blíže dráze Saturnu než Jupiteru, obklopen komou.

Nešlo tedy vyloučit další, poměrně extravagantní, ale ne nemožnou a teoreticky nepřípustnou možnost. Jedná se skutečně o těleso z Oortova mračna, ovšem nikoliv ledové, ale kamenné, tak jako planetky mezi Marsem a Jupiterem. Astronomové existenci takových objektů v Oortově mračnu předpokládají - při vytváření Sluneční soustavy, kdy gravitační vliv zárodků velkých planet vypudil malé planetesimály na extrémní dráhy, a dal tak za vznik Oortovu mračnu, byly kromě ledových těles stejným mechanismem, byť mnohem méně efektivnějším, vypuzovány i vznikající planetky hlavního pásu. Mračno by tudíž mělo obsahovat i tato tělesa. Jejich počet bude však mnohem nižší a rovněž jejich pozorovatelnost ve srovnání s výraznými kometami je mizivá. Proto se do dosahu dalekohledů dostanou nejprve jen ti "obři", jak se možná stalo právě v tomto případě.

Shodou náhod se i dosavadní držitel rekordu - 2000 OO67 (rovněž s podobnými rozměry jako WT42) pohybuje v blízkosti perihelu své dráhy - ten je ovšem až u dráhy Uranu, 20 AU od Slunce, takže o nějaké kometární aktivitě nemůže být řeč.

Byť to již vypadalo nadějně, že budeme mít první "planetku" z Oortova mračna, z objektu se přeci jen nakonec vyklubala kometa - ještě 16. ledna totiž IAU stihla vydat cirkulář, v němž oznamovala, že objekt se "přesouvá" mezi komety. R. P. Binzel na snímcích ze 4-metrového teleskopu na Kitt Peaku a tým pracující u 3,5-metrového Národního dalekohledu Galileo a 2,5-metrového Nordic Optical Teleskopu na Kanárských ostrovech odhalili přeci jen u tohoto objektu slabočkou komu. Jeho velikost se tím mírně smrskla - vzhledem ke kometární aktivitě se zdál jasnější, než je ve skutečnosti pouze jeho jádro, a tudíž byly dřívější odhady velikosti nadhodnocené. Spolu s objevem kometární aktivity se tak vyřešili i problémy s dráhou - pro její výpočet již byla i na "oficiálních" místech použita metoda pro určování kometárních drah, a tak poslední zveřejněné údaje skutečně uvádějí typicky kometární, mírně hyperbolickou dráhu.

Jen jedna otázka stále zůstává - proč je aktivita této komety tak velice nízká? Jako nejpravděpodobnější se zatím jeví odpověď, že kometa prošla periheliem již vícekrát (byť její oběžná doba se tehdy pohybovala v řádu stotisíců až milionů let) a téměř všechny své zdroje již vyčerpala. Tím, že má kometa v současnosti hyperbolickou dráhu, se nesmíme nechat zmást. Je to totiž její okamžitá dráha vztažená ke Slunci - k hmotnosti celé Sluneční soustavy ovšem přispívají i planety. Poté, co se kometa dostane opět mimo centrální oblasti, a celá Slunenčí soustava se pro ni "zmenší" do malé oblasti, její dráha se opět změní v eliptickou. Přibližné výpočty ukazují, že předtím, než se priblížila do přísluní, leželo její afelium ve vzdálenosti asi 10 až 100 tisíc AU, a totéž nastane i poté, co se opět vzdálí.