Jak se pozná meteorit?
Těžko. Ať už jste si mimozemským původem takového tělesa jisti sebevíc, poznat meteorit není vůbec snadné. I když je zřejmé, že onen tajemný kámen ještě včera na vaší zahradě, chodníku, střeše, balkónu... neležel, stoprocentní potvrzení vyžaduje nejen pečlivé studium podezřelého tělesa, ale také bohaté zkušenosti odborníka. Žádné obecné a dostatečně spolehlivé kritérium, na základě kterého lze ihned rozhodnout o vesmírném původu podezřelého kusu horniny, totiž neexistuje.
Odkud se vlastně meteority berou? Většinou představují pozůstatky po vzniku Sluneční soustavy před více než čtyřmi a půl miliardami roků. Řada z nich ale vznikla později, při srážkách planetek v oblasti mezi Marsem a Jupiterem, stejně jako při průletech velkých vlasatic. V pozemských sbírkách se dokonce ocitly vzorky z Měsíce a Marsu vyvržené do meziplanetárního prostoru při pádu větších těles.
Meteority se dělí se na kamenné, železokamenné a železné. Zpravidla mají jemnou černě natavenou povrchovou kůrku bez ostrých hran, která vznikla během ohnivého letu zemskou atmosférou. Pro některé exempláře (obzvlášť železné) jsou typické zaoblené okrouhlé jamky podobné otiskům prstů -- stopy po erozi vířivých nadzvukových proudů vzduchu během pádu tělesa. Obecně přitom platí pravidlo, že čím je meteorit větší, tím větší jsou tyto dolíky; na druhou stranu ale platí také tvrzení, že se vždy vytvořit nemusí.
Natavená kůra je sice hlavním poznávacím znakem, nicméně může být velmi tenká a pod náporem povětrnostních vlivů brzo po pádu zmizí. Kromě toho se tu a tam meteorit za letu rozlomí na několik kusů a obnaží tak vnitřní, nezčernalé části.
U kamenného meteoritu se mohou uvnitř objevit zvláštní kulovitá tělíska -- tzv. chondry, která se v pozemských horninách nevyskytují. V některých případech jsou velké jako špendlíková hlavička, v jiných jako hrášek. Takovým meteoritům se pak říká chondrity.
Existují však kamenné meteority bez chonder a také velmi vzácné uhlíkaté chondrity. I když mají ve vesmíru největší zastoupení, představují nejkřehčí kosmické kamení a průlet atmosférou přežijí jenom málokdy. A pokud ano, rychle se na vzduchu rozpadají. Na první pohled vypadají jako kus uhlí, to pro vysoký obsah organických látek, a pokud je navlhčíte, zpravidla nepříjemně páchnou. Uhlíkaté chondrity představují pro odborníky materiál vyvažovaný zlatem!
I když jsou v meziplanetárním prostoru nejhojnější právě kamenné chondrity, v pozemských sbírkách dominují především železné meteority. Jednak poměrně snadno přežijí spalující let zemskou atmosférou, jednak jsou nápadné ještě dlouho po svém pádu.
Hmotnosti a nepravidelné rozměry meteoritů kolísají od nejjemnějších prachových částic až po mnohatunové kusy (pád tak velkých těles doprovází vznik kráteru, který je samozřejmě nepřehlédnutelný). Největší známý meteorit se jmenuje Hoba, leží v Namíbii a váží šedesát tun. Spadl před nejméně několika tisíci roky (možná i miliony) a podle stupně zkorodování odborníci odhadují, že měl původně kolem sta tun. Největší kamenný meteorit (chondrit) přistál v roce 1969 u mexického městečka Allende. Všechny jeho nalezené úlomky vydaly na dvě tuny. V lednu roku 2000 se pro změnu v kanadské Aljašce zřítil uhlíkatý chondrit, ze kterého se podařilo vyhledat celou přes čtyři sta úlomků, z nichž největší vážil 2,3 kilogramu.
Nálezcům možného meteoritu lze doporučit jediné: dopravit kámen (třeba poštou) do
Národního muzea v Praze,na Astronomický ústav Akademie věd České republiky v Ondřejově,Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze,event. do geologických sbírek některého z větších muzeí (třeba Moravského zemského muzea v Brně).
S největší pravděpodobností půjde o odpadní strusku z hutní pece, silně korodovaný předmět či neobvyklou pozemskou horninu, ale může se stát, že najdete skutečného "posla z hvězd".
Realita je však neúprosná: Sledovat přímo pád takového kamene se poštěstí asi třem lidem z milionu. Na druhou stranu však můžete být svědky řady doprovodných jevů, především pak samotného letu bolidu zemskou atmosférou. Pro odborníky jsou v takovém případě nesmírně důležité následující údaje: přesná doba pádu, trasa v atmosféře, popis průvodních jevů (světelných, zvukových) a dokumentace (fotografická) místa, kde byl kámen či kameny nalezeny. Meteoritu se nikdy nedotýkejte holou rukou, opatrně ho zabalte třeba do čistého igelitového pytlíku a okamžitě uvědomte některou z výše uvedených institucí nebo alespoň nejbližší hvězdárnu. Lovu zdar!
Zdroj: denik.hvezdarna.cz, Návod na použití vesmíru
O autorovi
Jiří Dušek
Jiří Dušek (* 11. srpna 1971, Sušice) je český astronom a astrofyzik, ředitel brněnské hvězdárny. V Brně žije od svých tří let. O astronomii se zajímal od dětství, což vyústilo ve studium astrofyziky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Dlouhodobě působí na Hvězdárně a planetáriu Brno, jejímž ředitelem se stal v roce 2008. Je autorem populárně naučných programů, které jsou v planetáriu promítány veřejnosti, a také různých publikací z oblasti astronomie. Je po něm pojmenována planetka (14054) Dušek.
