Od pozorování šumu Slunce k letošnímu zatmění
Vážení čtenáři, příběh, který vám budeme nyní vyprávět byl inspirován příspěvkem pana Jiřího Polívky a týkal se netradičního způsobu pozorování zatmění Slunce v USA v srpnu letošního roku: „Všichni fotí, mně se však povedlo zaznamenat úplné zatmění Slunce 21. 8. 2017 pomocí malého radioteleskopu v pásmu 12 GHz ze stanoviště u města Marshall. V tom místě bylo zataženo, to ale mikrovlnám nevadí. Poprvé jsem pozoroval částečné zatmění Slunce radioteleskopem v pásmu 9,5 GHz v Praze v roce 1976.“ Příspěvek nás zaujal, a proto vám nabízíme celý příběh, od prvopočátků až do současnosti.
Kdysi jako studenta mne zajímaly vlny co nejkratší, v radioklubu OK1 KPZ byly hory elektronek i součástek po Němcích. Zkoušel jsem vyvíjet oscilátory a zesilovače, antény a pak vysílače a přijímače na VKV. Zprávy o radioastronomii mne zavedly k „opravdovým“ mikrovlnám, když spolužák na průmyslovce přinesl „divnou“ elektronku. Byl to reflexní klystron z radaru získaný v dílnách na Ruzyni. Podle ruských knížek jsem postavil napájecí zdroj a zjistil, že klystron funguje. Později jsem stejnou cestou získal další klystron a povedlo se opatřit i „radarovou“ diodu (obyčejné germaniové diody na 9,5 GHz nefungují).
Postavil jsem jednoduché pojítko, vysílač a přijímač. Vlnovod nebylo kde sehnat. Po mém dědovi zbyla postel ze čtvercových mosazných trubek, 1×1 palec. Z nich jsem budoval vlnovody. Zařízení fungovalo, s malými trychtýřovými anténami jsem dosáhl spojení v Praze z Holešovic na Žižkov na vzdálenost asi 8 km.
Když mi kamarád věnoval pěknou parabolku asi 40 cm v průměru, zkoušel jsem detekovat rádiový šum Slunce. Můj přijímač ale nebyl dost dobrý. Teprve se směšovačem z leteckého radaru jsem asi v roce 1970 měl úspěch. Nabídl jsem zařízení hvězdárně na Petříně. Pan ředitel slíbil zajistit konstrukci na petřínské zdi. Do roka se nic neudělalo, jen anténu kdosi odnesl. Zbytek jsem si vzal zpět domů. Po několika změnách zaměstnavatelů jsem získal místo výzkumníka ve Výzkumném ústavu spojů v Praze. Mým úkolem bylo sledovat útlum signálu z družice v atmosféře vlivem srážek. Jenže až do roku 1980 na žádné družici nebyl vysílač pro pásma 12 a 18 GHz, jehož signál by se dal na Zemi přijímat.
Navrhl jsem použít můj radioteleskop a sledovat šum Slunce. V roce 1976 se v Praze dalo pozorovat částečné zatmění Slunce. Přinesl jsem své zařízení, tehdy asi 15 elektronek, a přítel mi půjčil parabolku na stojanu. Na dvoře ústavu v Kobrově ulici jsme připravili demonstraci, promítací dalekohled a radioteleskop. Povedlo se udělat záznam, později vyšel v článku v časopise Slaboproudý obzor.
Hlavní bylo, že zástupce ředitele přemluvil mého šéfa, že má metoda je použitelná. Navíc můj postup schválil i akademik Nikitin v Moskvě, prý to „u nich nikdo takhle nedělá“.
Postupně jsem postavil nová zařízení už bez elektronek. Místo Slunce jsem detekoval emisi vody a podařilo se získat mnoho zajímavých dat vhodných k projektování družicových spojů.
Vyvinul jsem různé zajímavé radioteleskopy, také polarimetr v pásech 12 GHz a 4 GHz, a pozoroval Slunce.
Letos 21. 8. 2017 nastalo úplné zatmění Slunce v řadě států USA od západního pobřeží až na východ a astronomové se po léta chystali to využít.
Protože pobývám u rodin našich dětí a vnuků ve Springfieldu (stát Missouri) v USA, připravil jsem můj „kapesní“ radioteleskop pro pásmo 12 GHz s anténou 30 cm. Funguje i na baterky a je snadno přenosný. Pořídil jsem si dalekohled EclipSmart od Celestronu se slunečním filtrem. Ráno 21. 8. jsme se synem, zetěm a vnukem vyrazili k severu do města Marshall, které leží uprostřed pásma totality. Cesta se trochu protáhla, podobných nadšenců vyrazilo víc, ale dojeli jsme včas.
Bylo zataženo a mrholilo, což radioteleskopu nevadí. Seděl jsem po tři hodiny a celé zatmění zaznamenával. Když nastal čas totality, která trvala přes 2 minuty, oblaky se zředily a dovolily pozorovat událost i bez filtru. Krajina se ztemnila a cikády spustily svůj noční řev. Pro mne bylo nejzajímavější, že zakrývání Slunce Měsícem a odkrývání probíhá plynule a téměř lze vidět, jak okraj černého kotouče „leze“ po zářícím disku Slunce. Jakmile dojde k totálnímu zákrytu, jakoby padlo černé razítko a kdo měl štěstí, mohl vidět korónu a „diamantový náhrdelník“, který vzniká difrakcí světla na nerovnostech okraje Měsíce. A po dvou minutách jakoby úplně nehybného Měsíce došlo k silnému záblesku, rychle nasadit brýle a filtry. A zase plynulé odkrývání slunečního disku.
Asi tři minuty po ukončení totality jsem konečně mohl použít dalekohled s filtrem a sledovat ostrý srpeček a postupně odkrývané čtyři skvrny. Zbytek dne bylo jasno a horko. Také jsme zkusili dírkové promítání, obrázek nebyl tak ostrý, ale zadarmo.
Obrázek výše ukazuje záznam z radioteleskopu. Zatím jsem nikde nezjistil, zda podobné pozorování podnikl někdo další. Profesionální radioastronomové dříve vozili své přístroje do pásma totality, ale nevím, zda to dělají dnes.
Poslední dva obrázky ukazují „přejetí“ Slunce a Měsíce mým malým radioteleskopem. Popis elektroniky vyšel v mém článku o amatérském radioteleskopu v časopise Elektus-Amatérská elektronika v roce 2006. Zájemcům mohu poslat kopii.
Jiří Polívka
jiripol [zavinac] yahoo.com