Uran nyní snadno vyhledáme díky Marsu

O tom, že spatřit Uran jde i bez dalekohledu, je možné spekulovat na základě jednoho velice starého pozorování. Je totiž pravděpodobné, že již roku 128 př. n. l., při tvorbě svého proslulého katalogu hvězd, jej zachytil řecký astronom Hipparchos z Níkaie. Nikdy však nezjistil, že se jedná o objekt náležící do naší soustavy a považoval jej za jednu z nespočtu stálic v souhvězdí Panny. S ohledem na jasnost Uranu, na hranici pozorovatelnosti neozbrojenýma očima, v kombinaci s jeho naprosto nepatrným vlastním pohybem, se není čemu divit. 

Údaje z Hipparchova katalogu následně převzal s odstupem více než dvou set let do svého díla jiný významný astronom. Jedná se o Claudia Ptolemaia a jeho proslulý Almagest. Nesrovnalosti, že na obloze chybí jedna z katalogizovaných hvězd, si všiml až v 10. století n. l. perský filozof Al-Súfí. Dnešní přesná měření pozic hvězd potvrzují, že v „levé noze“ souhvězdí Panny, kam Hipparchos umístil do pravidelného čtyřúhelníku čtveřici hvězd s označením Virgo 16 až 19, existuje určitý nesoulad. Všeobecná shoda je v tom, že severní dvojice stálic (16 a 18) má v aktuální nomenklatuře označení 74 Vir a 82 Vir. Jižní objekty by pak bylo nutné identifikovat jako 76 Vir a 68 Vir, což jsou jediné hvězdy, u nichž odpovídá udávaná jasnost. Avšak v Hipparchově katalogu, jak už bylo řečeno, uvedená čtveřice vytvářela čtyřúhelník. Jedna hvězda prostě chybí a na uvedených souřadnicích už nikdy nebyla spatřena.

Jedním z vysvětlení, které se ale zdá být současně nejpravděpodobnějším, je, že Hipparchos nevědomky do svého katalogu zakreslil pod číslem 17 budoucí planetu Uran. Pro tuto teorii hovoří i skutečnost, že Uran se v dubnu 128 př. n. l. nacházel na své dráze těsně za svou zastávkou po vykreslení retrográdní smyčky, a tím pádem byl jeho vlastní pohyb po určitý čas prakticky nulový. Paradoxně tak lze zpětnými výpočty stanovit, že Hipparchos v té době neznámou planetu zakreslil do své mapy kolem 9. dubna 128 př. n. l. Současně lze odvodit, že Uran měl v době pozorování jasnost 5,4 mag, tedy jas v dosahu vizuálního sledování. A co navíc, pokud Stellarium nelže, při pohledu z řeckého ostrova Rhodos kulminoval přibližně
hodinu před půlnocí, tedy se Sluncem, ale i Měsícem, hluboko pod obzorem.

Další pozorování na sebe nechalo dlouho čekat a odehrálo se až v době dalekohledové. Anglický královský astronom John Flamsteed si Uran zakreslil 23. prosince 1690 do své mapy, ale katalogizoval jej jako hvězdu s označením 34 Tauri v souhvězdí Býka. Později planetu pozoroval ještě nejméně šestkrát, ale jejího pohybu si nevšiml. V polovině 18. století Uran nevědomky sledoval také francouzský astronom Pierre Charles Le Monnier. V jeho záznamech byl objeven hned dvanáctkrát. Jednou dokonce ve čtyřech nocích po sobě. Ani to však nestačilo k jeho správné identifikaci.

Až koncem 18. století bylo konečně zaznamenáno první pozorování, podle kterého byl relativně jasný namodralý bod rozpoznán jako planeta. Došlo k tomu 13. března 1781, když britský astronom sir William Herschel sledoval objekt dalekohledem vlastní výroby. V první chvíli jej považoval za novou kometu. Když prezentoval svůj objev v Královské společnosti (Royal Society), hovořil primárně o kometě, avšak také ji přirovnával k planetě. Jeho zpráva byla následně publikována v časopise Journal of the Royal Society and Royal Astronomical Society.

Zatímco Herschel se stále domníval, že to, co pozoroval, byla kometa, jeho objev podnítil debatu v astronomické společnosti o tom, co ve skutečnosti představuje těleso pojmenované jako Uran. V té době ale už astronom Johann Elert Bode dospěl k závěru, že se jedná o planetu, a to na základě její téměř kruhové dráhy. Teprve v roce 1783 i samotný Herschel dospěl k závěru, že se jedná o právoplatnou planetu. Uran byl uznáván jako sedmá oběžnice a jako třetí obří plynná planeta ve Sluneční soustavě.

Zkoumání planety, byť tak velké jako je Uran, na vzdálenost téměř dvaceti astronomických jednotek je velice obtížné. Přesto astronomové postupně shromáždili o tomto tajemném světě velké množství informací. Jedna z nejpozoruhodnějších zvláštností Uranu je skutečnost, že obíhá kolem Slunce skloněna "na bok". Planeta se doslova "koulí" po své dráze. Během 84 roků, po nichž vykoná jeden oběh kolem Slunce, stráví poloviční dobu tím, že ke Slunci přivrací jeden ze svých pólů, zatímco na opačné straně panuje dlouhotrvající zima.

První a zatím také poslední sondou, která nám o planetě zaslala detailnější informace, byl Voyager 2 (NASA). K nejtěsnějšímu přiblížení, kdy se sonda nacházela pouhých 81 500 km nad horní vrstvou atmosféry ledového obra, došlo 24. ledna 1986. Během průletu přístroje sondy objevily 10 dřív neznámých měsíců Uranu, studovaly unikátní atmosféru planety, prozkoumaly její prstence a podařilo se určit přesnou dobu rotace planety (17 hodin a 14 minut). Současně bylo k Zemi postupně odesláno okolo 8 000 unikátních fotografií.

Od konce 80. let minulého století se na Uran můžeme dívat opět jen ze Země, případně jejího nebližšího okolí. Planetu s jejími prstenci a šesti měsíci (z celkových 27) nám zprostředkoval opakovaně Hubble Space Telescope. Další snímek, také z HST, je z roku 2017 a zachycuje místní polární záře. Ještě detailnější snímky, pořízené 19. – 20. ledna 2025, na Zemi doručil James Webb Space Telescope.

Jednoznačně vás mohu ujistit, že takto se nám nyní Uran na obloze nepředstaví. Ale o to lehčí bude jeho vyhledání. Pokud si v sobotu 4. července 2026 přivstanete, bude se totiž drobný modrozelený kotouček o průměru pouhých 3,48“ a jasnosti 5,8 mag nacházet pouhých 7' od nápadně načervenalé „hvězdy“ – planety Mars (průměr 4,47“; jasnost 1,3 mag). Dvojice bude v čase kolem 3:20 SELČ (přelom astronomického a nautického svítání) právě vycházet nad VSV obzorem. U Uranu samozřejmě neuspějete neozbrojenýma očima, ale již středně velký dalekohled a otevřený severo-východní obzor vám zajistí nevšední pohled na obě oběžnice.

Převzato: Hvězdárna Rokycany