Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  Výročí dopadu meteoritu Sikhote-Alin

Výročí dopadu meteoritu Sikhote-Alin

Některé části meteoritu Sikhote-Alin
Některé části meteoritu Sikhote-Alin
V letošním roce uplynulo již 65 let od pádu meteoritu Sikhote-Alin, který získal své jméno podle místa dopadu. Tak se totiž jmenuje pohoří, rozkládající se v odlehlém cípu Ruska, z jedné strany omývaném Japonským mořem a z druhé hraničím s Čínou. Lidé v širokém okolí této oblasti, jejíž většina v současnosti spadá pod Přímořský kraj (Primorsky Krai) Ruské federace, mohli 12. února 1947 kolem 10:38 místního času (0:38 UT) pozorovat na obloze naprosto ojedinělý úkaz. Směrem od severu přiletěla ohnivá koule, která byla podle vzpomínek pamětníků jasnější než Slunce, vrhala stíny a za ohlušujícího hluku se postupně rozpadala na menší části. Někteří svědci udávali, že měnila barvu (růžovou, modrou nebo nazelenalou) a nakonec zčervenala. Pak zmizela za úpatím Sikhote-Alin, přibližně někde v půli cesty mezi městy Vladivostokem a Chabarovskem a o několik minut později se ozval ohlušující zvuk, připomínající těžkou dělostřelbu, odrážející se od svahů hor. Také se projevila tlaková vlna, která v některých případech rozbíjela okna a působila drobné škody.

Jev byl zaznamenán z okruhu několika set kilometrů od místa dopadu a zůstala po něm na obloze kouřová stopa o délce přes 30 km, která byla viditelná několik hodin. Protože jen o necelé dva roky dříve Američané svrhli atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, někteří lidé se obávali, že se i v tomto případě jednalo o stejnou zbraň. Díky tomu, že pád meteoritu pozoroval i sovětský malíř P. J. Medvedev, je tato událost zaznamenána na jednom jeho obrazu. Medvedev se právě díval skrz okno a kreslil skicu krajiny, když přesně oním směrem proletěla ohnivá koule. Neváhal a pod bezprostředním dojmem ji i s kouřovou stopou co nejvěrněji zakomponoval do svého díla. V roce 1957 byl obraz reprodukován na známce, vydané k desátému výročí dopadu.

Po vyhodnocení dostupných dat se zjistilo, že jev způsobilo vesmírné těleso o počáteční hmotnosti mezi 200 a 300 tunami, což odpovídá balvanu o průměru zhruba čtyři metry. Po vstupu do zemské atmosféry padalo k zemi pod úhlem asi 41 stupňů a jeho rychlost byla mezi 12 a 14 km/s. Rozpad meteoroidu začal ve výšce asi 25 km, a když se dostal přibližně 5,6 km nad zemský povrch, došlo k velké explozi, která rozmetala největší část tělesa na malé kousky. Astronomové se pokusili vypočítat původní dráhu ve sluneční soustavě a zjistili, že její nejvzdálenější část leží v hlavním pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Je proto pravděpodobné, že mateřské těleso z něj bylo vymrštěno následkem nějaké srážky.

Přestože meteoroid se ještě před dopadem roztříštil na velké množství většinou menších částí, dopadová oblast byla neobvykle malá. Celkově měla velikost 12 x 4 km, ale většina fragmentů byla nalezena v eliptické oblasti o obsahu jen 1,3 km2. Největší koncentrace byla dokonce na ploše pouhých 660 x 1 100 metrů. Způsobila to poměrně malá výška, ve které došlo k výbuchu, kvůli které se jednotlivé úlomky nemohly rozptýlit po větší ploše. Objeveno bylo více než sto kráterů, což je v novodobé historii dosud nepřekonaný rekord, největší měly průměr 26 metrů a hloubku až 6 metrů. Našlo se několik tisíc úlomků různých velikostí a hmotností - od miligramových mikrometeoritů až po část vážící 1 745 kg. Všechny dohromady mají celkovou hmotnost nejméně 27 tun. Vzhledem k tomu, že hmotnost všech částí, které dopadly na zem, se odhaduje na 70 až 100 tun, je zřejmé, že minimálně 40 tun meteorického materiálu se dosud nepodařilo nalézt. Je to způsobeno tím, že meteorit dopadl do hustého lesa ve špatně dostupné neobydlené oblasti. Některé jeho části při dopadu vyvrátily stromy, jiné se do nich zasekly. Zajímavé bylo, že největší fragmenty nebyly nalezeny ve velkých kráterech, ale v těch menších. Větší kusy měly totiž při dopadu tak vysokou energii, že sice nárazem na zmrzlou zem vyhloubily větší kráter, ale roztříštily se při tom na malé částečky. Průzkum nalezených částí ukázal, že se jedná o železný oktaedrit chemické skupiny IIAB. Kromě železa (93%) obsahuje 5,9% niklu, 0,46% fosforu, 0,42% kobaltu, 0,28% síry a stopové množství galia, germania a iridia. Dále v něm byly nalezeny tyto minerály: troilit, tenit, kamacit, plessit, chromit a schreibersit.

Přesto, že v oblasti zůstalo velké množství meteoritů, zřejmě se je už nevydá zkoumat žádná oficiální výprava. Ruský Výbor pro meteority (Committee on Meteorites) již před lety prohlásil, že lokalita dopadu byla dostatečně prozkoumána a případná nová výprava by nepřinesla žádné nové vědecké údaje. Toho využívají skupinky hledačů, které zde vyhledávají fragmenty pomocí detektorů kovu a pak je prodávají společnostem, působícím na mezinárodních trzích s meteority. Díky tomu se dají úlomky poměrně snadno nakoupit například přes internet.

Vybrané zdroje:

   •  Sikhote-Alin Revisited
   •  Wikipedia: Sikhote-Alin meteorite
   •  Montréal Planetarium: Sikhote-Alin
   •  Diane's Sikhote-Alin Meteorite Page
   •  Prirodniny.cz: Meteorit Sikhote - Alin
   •  Сихотэ-Алинский метеорит

Převzato: Hvězdárna a planetárium Plzeň, novinky na Facebooku




O autorovi

Václav Kalaš

Narodil se v Plzni a o astronomii se začal zajímat už od dětství. Asi prvním impulzem byl článek "Objevování sluneční soustavy", který vyšel jako příloha časopisu Mladý svět. Když o něco později zjistil, že Hvězdárna a planetárium Plzeň pořádá astronomický kroužek, přihlásil se do něj. Této organizaci zůstal věrný až do jejího sloučení s Hvězdárnou v Rokycanech. Nejprve jako zaměstnanec, nyní jako externí spolupracovník. Nejprve se věnoval jen astronomii, po havárii raketoplánu Columbia začal pomalu pronikat i do tajů kosmonautiky. Pozoruje meteory, píše články hlavně o nich, ale nevyhýbá se ani jiným tématům. V kosmonautice se zaměřuje zejména na raketoplány. Kontakt: Vaclav.Kalas@seznam.cz.



13. vesmírný týden 2024

13. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 25. 3. do 31. 3. 2024. Měsíc bude v úplňku a bude vidět stále později v noci. To umožní lepší pozorování komety 12P/Pons-Brooks. Na večerní obloze doplňuje jasný Jupiter ještě Merkur, který je v pondělí v maximální elongaci. Aktivitu Slunce oživily především dvě pěkné oblasti se skvrnami a hned následovaly i silné erupce. Na Sojuzu letí poprvé dvě ženy najednou. Ke startu se chystá poslední raketa Delta IV Heavy. Před 50 lety získala první detailní snímky Merkuru sonda Mariner 10.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

kometa 12P/Pons-Brooks v souhvězdí Labutě

Titul Česká astrofotografie měsíce za únor 2024 obdržel snímek „Kometa 12P/Pons-Brooks v souhvězdí Labutě“, jehož autorem je Jan Beránek.   Vlasatice, dnes jim říkáme komety, budily zejména ve středověku hrůzu a děs nejen mezi obyčejnými lidmi. Možná více se o ně zajímali panovníci.

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Kometa 12P na soumračném nebi

Když počasí nespolupracuje.

Další informace »