< >
Zobrazit fotku v originálním rozlišení v nové záložce

Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Kulová hvězdokupa M3 - po stopách medvědice
Mirek Dočekal Vytisknout článek

Kulová hvězdokupa M3 - po stopách medvědice

Kulová hvězdokupa M3
Kulová hvězdokupa M3
Další kulová hvězdokupa Messierova katalogu M3 (NGC 5272; GCL 25; h 1663; GC 3636) se nachází v nenápadném souhvězdí Honících psů. Jedná se o jednu z nejbohatších a nejjasnějších kulových hvězdokup naší Galaxie. Honící psi na obloze pronásledují Velkou medvědici, do které byla žárlivou bohyní Hérou zakleta krásná princezna Kallistó. Kallistó v podobě medvědice se snaží ulovit její vlastní syn Arkas, na obloze ho představuje souhvězdí Pastýře. Aby zabránil vraždě, proměnil vládce bohů Zeus Arkada v Malého medvěda a matku se synem vynesl na hvězdnou oblohu.

Na rozdíl od obou předchozích objektů Messierova katalogu tento objevil Charles Messier osobně. Stalo se tak 3. května 1764. Již třetí náhodný objev mlhovinového kometě podobného objektu ho podnítil k jejich systematičtějšímu vyhledávání a katalogizování. Během jediného roku se dostal až k objektu M41. Na jednotlivé hvězdičky hvězdokupu poprvé rozlišil William Herschel roku 1784.

Kulová hvězdokupa o průměru přibližně 180 světelných let obsahuje půl milionu velmi starých hvězd. Husté jádro této kulové hvězdokupy je poměrně velké, měří 11 světelných let v průměru, tedy třikrát více než u podobně velké hvězdokupy M2. V oblasti o průměru 22 světelných let pak leží polovina hmotnosti celého seskupení, tedy asi 120 000 slunečních hmotností. Ve stejně velikém okolí naší planety se naproti tomu nachází pouhých šestnáct hvězd s celkovou hmotností jen devětkrát větší než hmotnost Slunce. Proto není divu, že v takové tlačenici není o blízká setkání hvězd nouze.

Kulová hvězdokupa M3
Kulová hvězdokupa M3
Světlo z této hvězdokupy letí do našich očí celých 33 900 let. M3 se tedy nachází dále než jádro naší Galaxie. Přesto ale k jejímu pozorování stačí jen malý dalekohled, a za skutečně vynikajících podmínek je dokonce na hranici viditelnosti pouhým okem. Obrovské množství hvězd hvězdokupy totiž září jako 300 000 Sluncí. Kdyby se M3 nacházela na stejném místě, jako otevřená hvězdokupa Plejády, bylo by její pozorování skutečně úchvatné. Tisíce a tisíce hvězd by pokrývaly velkou část souhvězdí Býka a zasahovaly by i do souhvězdí Perseus a Beran, celá hvězdokupa by byla jasnější než planeta Jupiter.

V této kulové hvězdokupě je známo asi 260 proměnných hvězd, první z nich objevil již roku 1889 americký astronom Edward Charles Pickering. Díky vůbec největšímu počtu známých proměnných hvězd ze všech hvězdokup je M3 velmi často zkoumána. Drtivá většina proměnných je typu RR Lyrae. Proměnné hvězdy tohoto typu se hojně vyskytují ve všech kulových hvězdokupách. Protože všechny mají téměř stejnou zářivost, asi jako padesát Sluncí, dají se použít jako standardní svíčky při určování vzdálenosti kulových hvězdokup.

Hvězdokupa M3 (foto Bob Starzinski)
Hvězdokupa M3 (foto Bob Starzinski)
Kulové hvězdokupy patří k nejstarším objektům ve vesmíru. Dřívější odhady stáří hvězdokupy M3 se pohybovaly od pěti až po šestadvacet miliard let. Vyšší údaje přitom značně překračují předpokládaný věk celého vesmíru, ten v současnosti odhadujeme na 13,7 miliard let. Dnes se předpokládá, že M3 patří mezi relativně mladé kulové hvězdokupy, o asi jednu či dvě miliardy let mladší než ostatní. Ovšem slovo relativně je namístě. Mladá kulová hvězdokupa M3 je jistě dvakrát starší než sluneční soustava.

M3 obsahuje neobvykle velké množství namodralých hvězd hlavní posloupnosti. Hmotnější hvězdy s vyšší povrchovou teplotou, a tedy bílou až namodralou barvou, se ale vyvíjejí poměrně rychle. V kulových hvězdokupách, kde všechny hvězdy vznikly najednou, a jsou tedy stejně jako samotná hvězdokupa velice staré, by již dávno neměly být. Měli by zde zůstat jen jejich menší a šetřivější sourozenci. Těmto záhadným modrým hvězdám se přiléhavě říká "modří opozdilci".

Prvního modrého opozdilce objevil roku 1953 Alan Sandage právě ve hvězdokupě M3. Dnes je známe nejen z jiných kulových či otevřených hvězdokup, ale také jako již samostatné hvězdy mimo jakoukoli hvězdokupu. Teorií snažících se vysvětlit jejich původ je několik (více v odkazech na konci článku). Asi nejpravděpodobnější je, že tyto hvězdy omládly při vzájemných srážkách, ke kterým v nesmírně hustém jádře kulové hvězdokupy dochází poměrně často.

Hvězdokupa M3 (foto NOAO)
Hvězdokupa M3 (foto NOAO)
V současné době se hvězdokupa M3 nachází vysoko nad galaktickou rovinou, ve vzdálenosti 40 000 světelných od jádra Galaxie a 33 000 světelných let od roviny galaktického rovníku. Během svého stovky milionů let trvajícího putování okolo středu naší Galaxie se dostává do vzdálenosti 22 000 až 66 000 světelných let od jejího jádra a vystoupá až 49 000 světelných let nad rovinu disku.

Článek je převzatý ze stránek Jihlavské astronomické společnosti.

Více o modrých opozdilcích si můžete přečíst zde:

Další zdroje a odkazy:




O autorovi

Mirek Dočekal

Další články autora (4)

36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »