Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Nový snímek Velkého Magellanova oblaku z dalekohledu VISTA
Jiří Srba Vytisknout článek

Nový snímek Velkého Magellanova oblaku z dalekohledu VISTA

Blízká galaxie Velký Magellanův oblak na snímku dalekohledu VISTA
Autor: ESO/VMC Survey

Přehlídkový dalekohled ESO/VISTA pořídil pozoruhodný nový snímek velkého Magellanova oblaku, jednoho z našich nejbližších galaktických sousedů. VISTA provádí přehlídková pozorování Velkého i Malého Magellanova oblaku a jejich nejbližšího okolí s velmi vysokým rozlišením. Program astronomům umožňuje sledovat velké množství hvězd a otevírá novou cestu ke studiu proměnných hvězd, hvězdného vývoje a dynamiky galaxií.

Velký Magellanův oblak (Large Magellanic Cloud, LMC) je jednou z nejbližších sousedních galaxií, nachází se jen asi 163 tisíc světelných od nás. Spolu se svým společníkem Malým Magellanovým oblakem (Small Magellanic Cloud) patří k nejbližším satelitním galaxiím naší Galaxie (Mléčné dráhy). Velký Magellanův oblak je domovem řady seskupení hvězd a představuje ideální astronomickou laboratoř umožňující studium fyzikálních procesů formujících galaxie.

Dalekohled VISTA se pozorováním této dvojice galaxií zabýval po celé uplynulé desetiletí. Uvedený snímek je výsledkem jednoho z řady přehlídkových programů, které astronomové pomocí tohoto teleskopu provádějí. Hlavním cílem přehlídky VMC (VISTA Magellanic Clouds) je mapování historie hvězdotvorby ve Velkém i Malém Magellanově oblaku a výzkum jejich trojrozměrné struktury.

Vybrané detailní pohledy do Velkého Magellanova oblaku z přehlídky dalekohledu VISTA Autor: ESO/VMC Survey
Vybrané detailní pohledy do Velkého Magellanova oblaku z přehlídky dalekohledu VISTA
Autor: ESO/VMC Survey
Pro získání tohoto záběru byly vlastnosti dalekohledu VISTA klíčové. Tento teleskop pozoruje oblohu v oboru blízkého infračerveného záření. To mu umožňuje částečně prohlédnout skrz oblaky prachu, které některé části Velkého Magellanova oblaku zahalují. Oblaky prachu odstiňují většinu viditelného světla, ale pro delší vlny infračerveného záření, k jejichž sledování byl dalekohled VISTA sestrojen, jsou téměř průhledné. Díky tomu mohou astronomové bez problémů pozorovat mnohem větší počet hvězd obývajících centrální části této galaxie. Na záběrech Velkého Magellanova oblaku vědci identifikovali asi deset milionů jednotlivých stálic a pomocí nejnovějších modelů vývoje hvězd [1] určili jejich stáří. Zjistili, že mladší hvězdy vytvářejí v galaxii několik spirálních ramen.         

Objekt dnes známý jako Velký Magellanův oblak fascinoval obyvatele jižní polokoule po tisíciletí, Evropanům však byl zcela neznámý až do období zámořských objevů. Jméno, které dnes používáme, objekt získal na počest objevitele Ferdinanda Magellana, který před 500 lety zahájil svou plavbu kolem světa. Záznamy, které z expedice přivezl zpět do Evropy, poprvé představily Evropanům řadu míst i nebeských objektů. Objevitelský duch v tomto smyslu dodnes přežívá v práci astronomů z celého světa, včetně týmu přehlídky VMC, jehož úsilí se vtělilo do tohoto působivého záběru Velkého Magellanova oblaku.

Poznámky

[1] Modely hvězdného vývoje astronomům umožňují předpovědět průběh života stálic a poskytují tak informace o jejich vlastnostech – stáří, hmotnosti nebo teplotě.

Další informace

Výzkum hvězd sledovaných v rámci této přehlídky byl publikován v článku “The VMC Survey - XXXIV. Morphology of Stellar Populations in the Magellanic Clouds”, který byl zveřejněn ve vědeckém časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.

ESO je nejvýznamnější mezivládní astronomická organizace v Evropě, která v současnosti provozuje nejproduktivnější pozemní astronomické observatoře světa. ESO má 16 členských států: Belgie, Česko, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie a dvojici strategických partnerů – Chile, která hostí všechny observatoře ESO, a Austrálii. ESO uskutečňuje ambiciózní program zaměřený na návrh, konstrukci a provoz výkonných pozemních pozorovacích komplexů umožňujících astronomům dosáhnout významných vědeckých objevů. ESO také hraje vedoucí úlohu při podpoře a organizaci celosvětové spolupráce v astronomickém výzkumu. ESO provozuje tři unikátní pozorovací střediska světového významu nacházející se v Chile: La Silla, Paranal a Chajnantor. Na Observatoři Paranal, nejvyspělejší astronomické observatoři světa pro viditelnou oblast, pracuje VLT (Velmi velký dalekohled) a dva přehlídkové teleskopy – VISTA a VST. Dalekohled VISTA pozoruje v infračervené části spektra a je největším přehlídkovým teleskopem světa, dalekohled VST je největším teleskopem navrženým k prohlídce oblohy ve viditelné oblasti spektra. ESO je významným partnerem zařízení APEX a revolučního astronomického teleskopu ALMA, největšího astronomického projektu současnosti. Nedaleko Observatoře Paranal, na hoře Cerro Armazones, staví ESO nový dalekohled ELT (Extrémně velký dalekohled) s primárním zrcadlem o průměru 39 m, který se stane „největším okem lidstva hledícím do vesmíru“.

Kontakty

Soňa Ehlerová, národní kontakt, Astronomický ústav AV ČR, 251 65 Ondřejov, Česká republika, email: eson-czech@eso.org

Jiří Srba, překlad, Hvězdárna Valašské Meziříčí, p. o., Česká republika, email: jsrba@astrovm.cz

Maria-Rosa Cioni, Leibniz-Institut für Astrophysik Potsdam (AIP), Potsdam, Germany, email: mcioni@aip.de

Mariya Lyubenova, ESO Head of Media Relations, Garching bei München, Germany, email: pio@eso.org

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] ESO.org, Photo Release eso1914
[2] Vědecký článek
[3] Snímky dalekohledu VISTA



O autorovi

Jiří Srba

Jiří Srba

Narodil se v roce 1980 ve Vsetíně. Na střední škole začal navštěvovat astronomický kroužek při Hvězdárně Vsetín, kde se stal aktivním pozorovatelem meteorů a komet. Zde také publikoval své první populárně astronomické články. Je členem Společnosti pro meziplanetární hmotu (SMPH). Připravuje české překlady tiskových zpráv Evropské jižní observatoře.

Štítky: Velký Magellanův oblak, LMC Survey, Lmc, VISTA, ESO


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »