Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Pilíře zkázy
Jiří Srba Vytisknout článek

Pilíře zkázy

Oblast R18 v mlhovině Carina
Autor: ESO/A. McLeod

Pomocí přístroje MUSE a dalekohledu ESO/VLT vědci získali působivá nová pozorování mohutných pilířovitých struktur v mlhovině Carina. Mezinárodní tým provedl analýzu několika pilířů v různých mlhovinách a dospěl k závěru, že se v tomto případě jedná spíše o ‚pilíře zániku‘ – což je v kontrastu s pojmenováním známého útvaru podobného typu, který se nachází v Orlí mlhovině a je nazýván Pilíře stvoření.

Barevná mlhovina Carina podléhá náporu jasných nedalekých hvězd

Sloupy a pilíře zachycené na novém snímku mlhoviny Carina (Carina Nebula) jsou mohutnými oblaky prachu a plynu, které leží v oblasti s probíhajícím vývojem hvězd vzdálené od nás asi 7 500 světelných let. Pozorování těchto útvarů získal tým pod vedením Anny McLeod (PhD studentka v ESO) s pomocí přístroje MUSE a dalekohledu ESO/VLT (Very Large Telescope).

Mimořádnou předností zařízení MUSE je schopnost najednou pořídit tisíce snímků mlhoviny v různých spektrálních oblastech elektromagnetického záření. To astronomům umožňuje zmapovat chemické složení a fyzikální vlastnosti hmoty v různých částech mlhoviny.

Kromě nově získaných dat měli vědci k dispozici také snímky podobných struktur v Orlí mlhovině (Eagle Nebula, jedná se o známé Pilíře stvoření (Pillars of Creation [1]) a útvarů v mlhovině NGC 3603. Provedli analýzu celkem deseti pilířů a podařilo se jim odhalit přímou spojitost mezi zářením vydávaným blízkými hmotnými hvězdami a strukturami samotných pilířů.

Ironickým faktem je, že jedním z prvních důsledků formování nové hmotné hvězdy je počátek zániku oblaku, ze kterého se zrodila. Myšlenka, že hmotné hvězdy mají nezanedbatelný vliv na své okolí, není nová: je známo, že tyto hvězdy vydávají značné množství intenzivního ionizujícího záření , které je schopné zbavit neutrální atomy elektronů. Důkazy vzájemného působení mezi hvězdami a jejich okolím je však obtížné získat pozorováním.

Členové týmu analyzovali efekty tohoto vysoce energetického záření na strukturu pilířů. Proces působení je znám jako fotoevaporace (photoevaporation), plyn je nejprve ionizován a následně se rozptýlí do okolí. Pozorováním výsledků fotoevaporace – při které mimo jiné dochází ke ztrátě hmoty z pilířů – se vědcům podařilo odhalit příčiny. Byla nalezena zřejmá korelace mezi množstvím ionizujícího záření emitovaného nedalekými hvězdami a rychlostí rozptylování hmoty pilířů.

Když mladé hmotné hvězdy pomáhají ničit oblast, která jim dala vzniknout, mohlo by se zdát, že se jedná o kosmickou pohromu. Veškerou složitost mechanismů zpětných vazeb vzájemného působení hvězd a pilířů však zatím chápeme velmi chabě. Pilíře mohou vypadat jako husté oblaky, ale ve skutečnosti jsou i tyto části mlhovin oblastmi s velmi rozptýleným materiálem (plynem a prachem). Je proto možné, že záření a hvězdný vítr mladých hmotných hvězd naopak pomáhají vytvářet hustější oblasti v pilířích, které se následně mohou dále hroutit a umožnit vznik dalších hvězdy.

Tyto dech beroucí kosmické struktury mohou přinést mnoho důležitých informací a přístroj MUSE je ideálním zařízením k jejich zkoumání.

Poznámky

[1] Pilíře stvoření (Pillars of Creation) je název ikonického snímku pořízeného pomocí kosmického dalekohledu HST (NASA/ESA Hubble Space Telescope), který zachycuje nejznámější příklad těchto struktur. Objekty jsou rovněž známy pod přezdívkou ‚sloní choboty‘ (elephant trunks) a mohou se táhnout na vzdálenost několik světelných let.

Další informace

Výzkum byl prezentován v článku 'Connecting the dots: a correlation between ionising radiation and cloud mass-loss rate traced by optical integral field spectroscopy' autorů A. F. McLeod a kol., který byl publikován ve vědeckém časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.

Složení týmu: A. F. McLeod (ESO, Garching, Německo), M. Gritschneder (Universitäts-Sternwarte, Ludwig-Maximilians-Universität, Munich, Německo), J. E. Dale (Universitäts-Sternwarte, Ludwig-Maximilians-Universität, Munich, Německo), A. Ginsburg (ESO, Garching, Německo), P. D.Klaassen (UK Astronomy Technology Centre, Royal Observatory Edinburgh, UK), J. C. Mottram (Max Planck Institute for Astronomy, Heidelberg, Německo), T. Preibisch (Universitäts-Sternwarte, Ludwig-Maximilians-Universität, Munich, Německo), S. Ramsay (ESO, Garching, Německo), M. Reiter (University of Michigan Department of Astronomy, Ann Arbor, Michigan, USA) a L. Testi (ESO, Garching, Německo).

ESO je nejvýznamnější mezivládní astronomická organizace Evropy, která v současnosti provozuje jedny z nejproduktivnějších pozemních astronomických observatoří světa. ESO podporuje celkem 16 zemí: Belgie, Brazílie, Česká republika, Dánsko, Finsko, Francie, Itálie, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie a hostící stát Chile. ESO uskutečňuje ambiciózní program zaměřený na návrh, konstrukci a provoz výkonných pozemních pozorovacích komplexů umožňujících astronomům dosáhnout významných vědeckých objevů. ESO také hraje vedoucí úlohu při podpoře a organizaci celosvětové spolupráce v astronomickém výzkumu. ESO provozuje tři unikátní pozorovací střediska světového významu nacházející se v Chile: La Silla, Paranal a Chajnantor. Na Observatoři Paranal, nejvyspělejší astronomické observatoři světa pro viditelnou oblast, pracuje Velmi velký dalekohled VLT a také dva další přehlídkové teleskopy – VISTA a VST. Dalekohled VISTA pozoruje v infračervené části spektra a je největším přehlídkovým teleskopem na světě, dalekohled VST je největším teleskopem navrženým k prohlídce oblohy ve viditelné oblasti spektra. ESO je významným partnerem revolučního astronomického teleskopu ALMA, největšího astronomického projektu současnosti. Nedaleko Paranalu v oblasti Cero Armazones staví ESO nový dalekohled E-ELT (European Extremely Large optical/near-infrared Telescope), který se stane „největším okem hledícím do vesmíru“.

Odkazy

Kontakty

Viktor Votruba; národní kontakt; Astronomický ústav AV , Astronomický ústav AV ČR, 251 65 Ondřejov, Česká republika; Email: votruba@physics.muni.cz

Jiří Srba; překlad; Hvězdárna Valašské Meziříčí, p. o., Česká republika; Email: jsrba@astrovm.cz

Anna Faye McLeod; ESO; Garching bei München, Germany; Tel.: +49 89 3200 6321; Email: amcleod@eso.org

Mathias Jäger; Public Information Officer; Garching bei München, Germany; Tel.: +49 176 62397500; Email: mjaeger@partner.eso.org

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Tisková zpráva ESO1639



O autorovi

Jiří Srba

Jiří Srba

Narodil se v roce 1980 ve Vsetíně. Na střední škole začal navštěvovat astronomický kroužek při Hvězdárně Vsetín, kde se stal aktivním pozorovatelem meteorů a komet. Zde také publikoval své první populárně astronomické články. Je členem Společnosti pro meziplanetární hmotu (SMPH). Připravuje české překlady tiskových zpráv Evropské jižní observatoře.

Štítky: Mlhovina , ESO - VLT, Carina, MUSE, Pilíře stvoření, Tisková zpráva ESO


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »