Těsné sousedství

Aby získali tento detailní nový snímek mlhoviny Tarantula a jejího bohatého kosmického okolí s mnoha hvězdokupami, využili astronomové unikátních schopností přehlídkového dalekohledu ESO/VST (VLT Survey Telescope), který pracuje na observatoři Paranal v Chile. Mlhovina Tarantula (Tarantula Nebula), známá také pod označením 30 Doradus, je nejjasnější a nejvýkonnější hvězdnou porodnicí v celé místní skupině galaxií (Local Group).

Mlhovina Tarantula, zachycená v horní části tohoto záběru, má průměr přes 1000 světelných let a na obloze se nachází v jižním souhvězdí Mečouna (Dorado, Dor). Tento úchvatný objekt je součástí Velkého Magellanova oblaku (Large Magellanic Cloud), trpasličí galaxie o průměru asi 14 tisíc světelných let, která je jednou z našich nejbližších sousedních galaxií.

V srdci mlhoviny Tarantula leží mladá obří hvězdokupa s katalogovým označením NGC 2070. Oblast s intenzivní tvorbou hvězd označovaná R136 obsahuje některé z nejmohutnějších a nejzářivějších známých stálic. Jasnou záři mlhoviny Tarantula jako první zaznamenal francouzský astronom Nicolas-Louis de Lacaille v roce 1751.

Další hvězdokupou v mlhovině Tarantula je mnohem starší Hodge 301. Odhaduje se, že v jejím středu explodovalo jako supernova na 40 hvězd, které tak rozptýlily materiál po celé oblasti. Jedním z příkladů pozůstatků po explozi supernovy je superbublina (superbubble) SNR N157B, která obepíná otevřenou hvězdokupu NGC 2060. Tuto hvězdokupu poprvé pozoroval britský astronom John Herschel v roce 1836 na Mysu Dobré naděje na jihu Afriky pomocí zrcadlového dalekohledu (reflector telescope) s objektivem o průměru 18,6 palce (asi 47 cm). Na vnějším okraji mlhoviny Tarantula (na snímku vpravo dole) je možné identifikovat také slavnou supernovu SN 1987A [1].

Vlevo od mlhoviny Tarantula se nachází otevřená hvězdokupa NGC 2100, která je nápadná uskupením jasných modrých hvězd obklopených hvězdami červenými. Tuto hvězdokupu objevil skotský astronom James Dunlop v roce 1826 pomocí zrcadlového dalekohledu s objektivem o průměru 9 palců (necelých 23 cm) během svého pracovního pobytu v Austrálii.

Uprostřed záběru se nachází hvězdokupa s emisní mlhovinou NGC 2074, další z mohutných oblastí s probíhajícími procesy formování hvězd, kterou objevil John Herschel. Při bližším pohledu je možné si povšimnout tmavé struktury ve tvaru mořského koníka, která je známá jako „Mořský koník Velkého Magellanova oblaku“ (Seahorse of the Large Magellanic Cloud). Jedná se o gigantický pilířovitý útvar dlouhý přibližně 20 světelných let (je tedy téměř čtyřikrát delší než vzdálenost, která dělí Slunce a nejbližší hvězdný systém alfa Centauri). Útvar je však předurčen k zániku během několika následujících milionů let – jak v kupě budou vznikat další hvězdy, jejich záření a hvězdný vítr tento prachový pilíř pomalu rozfoukají.

Pořídit tento snímek bylo možné pouze s pomocí dalekohledu VST a jeho speciálně navržené kamery OmegaCAM s 256 miliony pixelů. Obrázek byl vytvořen ze záběrů získaných přes čtveřici různých barevných filtrů včetně speciálního, který je schopen izolovat pouze záření vodíku v červené oblasti na spektrální čáře H-alfa [2].

Poznámky

[1] Supernova SN 1987A byla první supernovou pozorovanou moderními dalekohledy a nejjasnější od roku 1604 (Keplerova supernova, Kepler’s Star). Po dobu několika měsíců následujících po objevu 23. února 1987 zářila supernova SN 1987 A jako 100 milionů Sluncí.

[2] Emisní čára H-alfa je spektrální čára v červené oblasti, kterou vyzařuje elektron v atomu vodíku při ztrátě energie. K tomuto procesu dochází v oblacích vodíku kolem mladých horkých hvězd. Plyn je nejprve ionizován intenzivním ultrafialovým zářením. Uvolněný elektron však následně rekombinuje s protonem a společně opět vytvoří atom vodíku. Schopnost kamery OmegaCAM izolovat tuto vlnovou délku astronomům umožňuje zkoumat fyzikální poměry v obřích molekulových oblacích, ve kterých se rodí nové hvězdy a formují planety.

Další informace

ESO je nejvýznamnější mezivládní astronomická organizace v Evropě, která v současnosti provozuje nejproduktivnějších pozemní astronomické observatoře světa. ESO má 15 členských států: Belgie, Česká republika, Dánsko, Finsko, Francie, Itálie, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie a dvojici strategických partnerů – Chile, která hostí všechny observatoře ESO, a Austrálii. ESO uskutečňuje ambiciózní program zaměřený na návrh, konstrukci a provoz výkonných pozemních pozorovacích komplexů umožňujících astronomům dosáhnout významných vědeckých objevů. ESO také hraje vedoucí úlohu při podpoře a organizaci celosvětové spolupráce v astronomickém výzkumu. ESO provozuje tři unikátní pozorovací střediska světového významu nacházející se v Chile: La Silla, Paranal a Chajnantor. Na Observatoři Paranal, nejvyspělejší astronomické observatoři světa pro viditelnou oblast, pracuje Velmi velký dalekohled VLT a dva přehlídkové teleskopy – VISTA a VST. Dalekohled VISTA pozoruje v infračervené části spektra a je největším přehlídkovým teleskopem světa, dalekohled VST je největším teleskopem navrženým k prohlídce oblohy ve viditelné oblasti spektra. ESO je významným partnerem zařízení APEX a revolučního astronomického teleskopu ALMA, největšího astronomického projektu současnosti. Nedaleko observatoře Paranal, na hoře Cerro Armazones, staví ESO nový dalekohled ELT (Extremely Large Telescope) s primárním zrcadlem o průměru 39 m, který se stane „největším okem lidstva hledícím do vesmíru“.

Odkazy

• snímky dalekohledu VST (VLT Survey Telescope)

Kontakty

Viktor Votruba; národní kontakt; Astronomický ústav AV ČR, 251 65 Ondřejov, Česká republika; Email: votruba@physics.muni.cz

Jiří Srba; překlad; Hvězdárna Valašské Meziříčí, p. o., Česká republika; Email: jsrba@astrovm.cz

Richard Hook; ESO Public Information Officer; Garching bei München, Germany; Tel.: +49 89 3200 6655; Mobil: +49 151 1537 3591; Email: rhook@eso.org

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Tisková zpráva ESO1816