Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Výzkumy v ASU AV ČR (301): Pohyby částic v okolí singularit obklopených magnetickými poli

Výzkumy v ASU AV ČR (301): Pohyby částic v okolí singularit obklopených magnetickými poli

Porovnání vzhledu vzdáleného hvězdného pole, pokud se před ním nachází hypotetická nahá singularita (nahoře) nebo černá díra (dole). V obou případech jsou hmotnosti obou kompaktních objektů stejné. Efekty gravitační čočky však na typu objektu záleží.
Autor: (c) Simon Tyran (Yukterez)

Co kdyby černé díry nebyly jedinými extrémními objekty ve vesmíru? Nejnovější studie ukazuje, jak skalární a elektromagnetická pole ovlivňují gravitaci kompaktních objektů. Poukazuje tak na možnou existenci tzv. nahých singularit a upozorňuje na nečekané důsledky pro pohyb světla a překvapivé vlastnosti oběžných drah hmoty v jejich okolí. Jiří Horák z ASU byl hlavním autorem článku, který zkoumá možnosti detekce různých typů exotických objektů na základě speciálních vlastností oběžného pohybu, které se mohou projevit v přímém pozorování rentgenového záření akrečních disků, které tyto objekty zpravidla obklopují. 

Rychlá proměnnost je jednou ze základních pozorovaných vlastností akretujících kompaktních objektů. Kromě chaotických fluktuací pozorovaného záření se zejména v případě rentgenových dvojhvězd objevují pravidelně se opakující jasové změny, které jsou označovány jako kvazi-periodické oscilace. Frekvence těchto oscilací jsou v řádech stovek Hertzů, tedy opakují se řádově stokrát za sekundu. Obecně se vědci domnívají, že tyto pozorované periody souvisejí s oběžným pohybem částic v akrečními disku, který obklopuje těžší objekt, nejčastěji černou díru. Kvaziperiodické oscilace se nejčastěji objevují v párech. Tento druh proměnnosti se nejčastěji pozoruje u dvojhvězd, v nichž jsou těžším objektem neutronové hvězdy. V diskách černých děr je jejich detekce méně výrazná. 

Vysoké frekvence kvazi-periodických oscilací naznačují, že variabilní složka signálu pochází z bezprostředního okolí kompaktního objektu. Toto záření tedy pravděpodobně obsahuje cenné informace o jeho vlastnostech. Pokud by se tyto informace podařilo správně dekódovat z pozorovaného záření, získali bychom neocenitelnou sondu do podmínek panujících v jeho okolí a tím pádem pravděpodobně i klíč k samotné podstatě kompaktního objektu. Prvním krokem na této cestě je zkoumání pohybu látky akrečního disku a šíření rentgenového signálu v podmínkách silného gravitačního pole, které v okolí kompaktních objektů panuje.

Zde je třeba udělat odbočku. Látka se v akrečním disku pohybuje po přibližně kruhových drahách. Drobné odchylky od kruhového pohybu se mohou objevit například v důsledku vln, které se akrečním diskem mohou šířit. Obecně se v takovém případě objevují v orbitálním pohybu tři různé frekvence. Jedna frekvence odpovídá pohybu podle Keplerových zákonů, další jsou dvě tzv. epicyklické frekvence, které popisují odchylky v radiálním a vertikálním směru od pohybu podle Keplerových zákonů. V klasické mechanice platí, že tyto tři frekvence jsou shodné. Výsledný pohyb pak probíhá v principu po skloněné elipse, která je však v nerušeném případě stabilní. Situace je však jiná v okolí silně gravitujících objektů, kdy se frekvence mohou začít lišit. Výsledkem může být například relativistické stáčení dráhy v prostoru, tak jako to ve Sluneční soustavě nejvíce pozorujeme u Merkuru. Někteří astrofyzikové se domnívají, že kvaziperiodické oscilace mohou souviset právě s rozličností epicyklických frekvencí. 

Popis pohybů hmotných částic v okolí silně gravitujících objektů se v současnosti spolehlivě popisuje obecnou teorií relativity. Tvar rovnic poprvé napsaných Albertem Einsteinem před více než 100 lety však není univerzální a v principu závisí na dodatečných silách, které se mohou v problému uvážit. V představované práci se uvažují dva dodatečné zdroje silového působení. Autoři jednak uvážili působení elektromagnetickou interakcí, tedy studovali objekt typu černá díra vložený do magnetického pole. Druhým silovým zdrojem bylo tzv. hmotné skalární pole, což je matematický objekt zahrnující exotické silové působení, které nelze popsat jinak. Zástupci skalárních polí byli odhaleni například při částicových srážkách na Velkém hadronovém urychlovači (LHC) nebo lze s pomocí skalárních polí zahrnout temnou hmotu nebo temnou energii, dvě nezbytné entity současných kosmologických modelů, o jejichž podstatě víme pramálo. Silové působení ovlivňuje geometrii prostoročasu a tedy tvar řešených pohybových rovnic. 

Výsledky výpočetních simulací jsou porovnávány se standardními situacemi v okolí nerotující černé díry a nabité černé díry, která generuje magnetické pole. Zvláštní pozornost je věnována stabilitě kruhových drah a epicyklickým frekvencím, které mohou poskytnout informace o struktuře gravitačního pole. V okolí běžné černé díry totiž existuje několik význačných hranic. Tou první je Schwarzschildův poloměr, který ohraničuje plochu, tzv. horizont událostí, z níž nemůže uniknout ani světlo. Ve vzdálenosti jeden a půl Schwarzschildových poloměrů nalezneme tzv. fotonovou sféru, na níž mohou mít fotony stabilní kruhové dráhy a proto mohou přinášet informace o dění „za“ černou dírou při pohledu pozorovatele. A konečně na třech Schwarzschildových poloměrech nalezneme tzv. poslední stabilní orbitu, tedy sféru, na které mohou mít hmotné částice stabilní kruhové dráhy. Tato pravidla platí jen pro osamocenou nerotující černou díru bez elektrického náboje. Pokud vneseme do popisu tělesa další důležité prvky, situace se poměrně značně mění. 

Výsledky práce tak například demonstrují, že při dostatečné intenzitě skalárního pole může centrální objekt přejít do stavu nahé singularity, což má důsledky pro existenci stabilních oběžných drah i chování drah fotonů. Jako „nahou singularitu“ označují vědci v tuto chvíli hypotetický gravitačně zkolabovaný objekt, který není obalen horizontem událostí. Teoreticky by tak mohla být sledována vnějšími pozorovateli a přinést tak o těchto exotických objektech důležité informace. Simulace provedené J. Horákem a jeho kolegy nás přesvědčují, že slabá skalární pole mají podobný účinek jako elektromagnetická pole, ale při vyšších intenzitách dominuje vliv skalárního pole, což může umožnit přítomnost stabilních oběžných drah hmotných částic i v těsné blízkosti singularity. Také se ukazuje, že v některých případech mohou existovat dvě fotonové oběžné dráhy, což ovlivňuje chování hmoty i světla v okolí těchto objektů.

Článek J. Horáka a jeho spolupracovníků obsahuje kromě detailní analýzy stability orbitálního pohybu, výpočtu orbitálních a epicyklických frekvencí a odhadu účinnosti akrečního procesu i popis pravděpodobného scénáře akrece, s přihlédnutím k překvapivým vlastnostem nahých singularit. Ukazuje se, že v důsledku slábnutí gravitační síly se látka padající z vnitřní okraje akrečního disku začne hromadit v blízkosti singularity. Nahromaděná hmota časem vytvoří malý akreční disk, zakončený stacionární rázovou vlnou, která vzniká v důsledku srážky dopadající hmoty s látkou, která obíhá v disku. V rázové vlně se pak uvolňuje většina kinetické energie dopadající látky, což by se mělo výrazně projevit v elektromagnetickém spektru a variabilitě pozorovatelného záření. Na detailních výpočtech těchto spekter, modifikacích stávajících modelů kvaziperiodických oscilací a numerických simulací vlastností akrečního proudění na kompaktní objekty tohoto typu autoři článku v současnosti intenzivně pracují.

REFERENCE

J. Horák a kol., Orbital Motion in Spacetimes Influenced by the Presence of Scalar and Electromagnetic Fields, Physical Reviews D v tisku, preprint arXiv:2501.13538 

K dispozici je též výrazně rozšířený popularizační text od J.Horáka

KONTAKT

RNDr. Jiří Horák, Ph.D.
horak@astro.cas.cz
Oddělení galaxií Astronomického ústavu AV ČR

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Oddělení galaxií ASU AV ČR

Převzato: Astronomický ústav AV ČR, v.v.i.



O autorovi

Michal Švanda

Michal Švanda

Doc. Mgr. Michal Švanda, Ph. D., (*1980) pochází z městečka Ždírec nad Doubravou na Českomoravské vrchovině, avšak od studií přesídlil do Prahy a jejího okolí. Vystudoval astronomii a astrofyziku na MFF UK, kde poté dokončil též doktorské studium ve stejném oboru. Zabývá se sluneční fyzikou, zejména dynamickým děním ve sluneční atmosféře, podpovrchových vrstvách a helioseismologií a aktivitou jiných hvězd. Pracuje v Astronomickém ústavu Akademie věd ČR v Ondřejově a v Astronomickém ústavu Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde se v roce 2016 habilitoval. V letech 2009-2011 působil v Max-Planck-Institut für Sonnensystemforschung v Katlenburg-Lindau v Německu. Astronomií, zprvu pozorovatelskou, posléze spíše „barovou“, za zabývá od svých deseti let. Slovem i písmem se pokouší o popularizaci oboru, je držitelem ceny Littera Astronomica. Před začátkem pracovní kariéry působil v organizačním týmu Letní astronomické expedice na hvězdárně v Úpici, z toho dva roky na pozici hlavního vedoucího. Kromě astronomie se zajímá o letadla, zejména ta s více než jedním motorem a řadou okýnek na každé straně. 

Štítky: Černé díry , Nahá singularita, Astronomický ústav AV ČR


21. vesmírný týden 2026

21. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 18. 5. do 24. 5. 2026. Měsíc bude v první čtvrti a na večerní obloze vytvoří pěkné seskupení s planetami Venuší a Jupiterem. V pondělí se poměrně blízko k Zemi přiblíží asi 20 metrů velká planetka. Slunce je téměř beze skvrn, ale jedna aktivní oblast o sobě dává vědět. K ISS byla vypuštěna nákladní loď Dragon 2. Očekáváme 12. testovací let Super Heavy Starship. Ke startu se chystá raketa Vega-C s misí SMILE. 70 let slaví Pavel Suchan, dlouholetý člen ČAS a tajemník Astronomického ústavu AV ČR.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »