Související stránky k článku Video: Výzkum meziplanetární hmoty v Astronomickém ústavu AV ČR
Když 30. října 2022 nad Baltským mořem a jižní Skandinávií prozářil oblohu jasný bolid, neunikl pozornosti hned několika automatických kamer, včetně jedné z České republiky. Tento bolid však během několika sekund následovalo hned jednadvacet dalších slabších meteorů s podobným radiantem. Zjevně šlo o klastr meteorů, tedy geneticky spojených těles, která se od sebe oddělila krátce před vstupem do zemské atmosféry.
Existence párů nebo dokonce skupin mezi meteory je dlouho otevřenou otázkou. Geneticky spjatá tělíska, k jejichž oddělení došlo jen pár dní před jejich destrukcí v zemské atmosféře, jsou velmi lákavou myšlenkou. Pavel Koten z ASU vedl tým, který několika metodami vyšetřoval, zda jsou zdánlivé páry nebo skupiny meteorů skutečností nebo jen náhodným efektem. Studii založil na videosledování Geminid v roce 2006.
Tým astronomů z Oddělení meziplanetární hmoty ASU detailně studoval spektra 152 meteorů a klasifikoval je, studoval jejich fragmentaci i to, zda při letu zanechávají stopu. Pozorované vlastnosti svědčí o velmi komplikovaných poměrech, které panovaly ve Sluneční soustavě v době jejího formování, kdy se látka v protoplanetárním disku zřejmě velmi složitě promíchávala.
David Čapek a Jiří Borovička z Oddělení meziplanetární hmoty ASU se v teoreticky zaměřené studii zaměřili na vysvětlení procesů, které vedou ke vzniku meteorů, v jejichž spektrech jsou pozorovány téměř výhradně čáry železa. Ukazují, že ze třech myslitelných modelů pouze jeden odpovídá pozorovaným vlastnostem.
Meteor.Autor: NASA.V Oddělení meziplanetární hmoty Astronomického ústavu AV ČR v
Ondřejově proběhlo zpracování denního bolidu z 29. srpna 2012, na
kterém proběhla spolupráce s odbornou i širokou veřejností.
Ondřejovský meteorický radarAutor: Astronomický ústav AV ČRPozorovat meteory je možné několika způsoby a jedním z nich je využití odrazu radarových vln. Radarová pozorování slouží především ke studiu meteorů z rojů a mnohaleté zkušenosti s tím má RNDr. Petr Pecina, CSc. z Astronomického ústavu AV.
Česká astronómka Zdeňka Vávrová pracovala na observatóriu na Kleti, kde počas rokov 1975 – 1995 objavila 116 asteroidov. Mnohé z nich pomenovala, nie však všetky. Amatérsky astronóm Štefan Kürti z Nových Zámkov, je v kontakte s p. Vávrovou takmer 10 rokov a pomáha jej s odkomunikovaním návrhov. Takto sa dostali na oblohu mená ako Žbirka, Druckmüller, Antonínholý, Janegoodall, Horálek, Mašek a tento mesiac pribudlo meno Donutil. Niektoré na želanie samotnej objaviteľky, iné na návrh slovenského astronóma.
Nedávná astronomická studie sledující pohyb Sluneční soustavy v minulosti přinesla důkazy, že za zjištěnou anomálií v koncentraci radionuklidu berylia-10 (10Be) v hlubokomořských sedimentech může stát výbuch blízké supernovy. Výzkum využívá vysoce přesná data z mise Gaia Evropské kosmické agentury (ESA) k rekonstrukci drah Slunce a okolních hvězdokup za posledních 20 milionů let a počítá pravděpodobnost, s jakou v době zaznamenané anomálie došlo v blízkosti Země k hvězdné explozi. Výsledky publikované v časopise Astronomy & Astrophysics naznačují, že blízkost Sluneční soustavy k aktivní oblasti tvorby hvězd v pozdním miocénu významně zvyšuje pravděpodobnost astrofyzikálního vysvětlení záhadného nárůstu pozemského berylia-10.
Překotný vývoj záznamové techniky v průběhu posledních let, stejně jako stále vyšší požadavky na přesnost vypočtených vícestaničních drah meteorů vedly k tomu, že v průběhu července a srpna 2024 proběhla výměna stávajících kamerových systémů na jednotlivých stanicích sítě CEMeNt (Central European Meteor Network) za moderní CMOS kamery s výrazně vyšší citlivostí a také s vyšším (FullHD) rozlišením. Expanze sítě do oblastí s velmi vysokou kvalitou pozorovacích podmínek na jižní polokouli pak byla dalším krokem, který zvýší kvalitu získaných dat a rovněž přispěje k výzkumu meteorické aktivity na jižní polokouli, který byl až donedávna prakticky opomíjen.
Mezinárodní astronomická unie schválila návrh na pojmenování planetky (6263) po českém profesoru Miloslavu Druckmüllerovi z Fakulty strojního inženýrství VUT v Brně, který je české veřejnosti dobře znám jako průkopník ve zpracování fotografií úplných slunečních zatmění. Planetku objevila 6. srpna 1980 astronomka Zdeňka Vávrová na observatoři na Kleti a o pojmenování informoval oběžník Minor Planet Center číslo 110621 z 11. července 2018. Ke gratulacím se přidává i celá Česká astronomická společnost.
Dvojhvězda BD+20 5391 se ukázala být mimořádně vzácným případem dvou červených obrů téměř totožné hmotnosti, kteří se vyvíjejí bok po boku. Nová studie vedená týmem z univerzity v Potsdami, na níž spolupracovali i odborníci ze Stelárního oddělení ASU, přináší detailní pohled na jejich fyzikální vlastnosti, oběžnou dráhu a budoucí vývoj. Výsledky naznačují, že z obou obrů brzy začne přetékat hmota do okolí, což může vést buď k jejich splynutí, nebo ke vzniku mimořádně těsné dvojice bílých trpaslíků. Každopádně půjde o jedinečný laboratorní případ vývoje dvojhvězd v pokročilých fázích života.
Krátce po tři čtvrtě na jedenáct středoevropského letního času v noci z pondělí na úterý 26. června byl vidět především z těch míst našeho území, kde byla jasná obloha, velmi jasný bolid. I přes záři Měsíce po první čtvrti upoutal pozornost velkého počtu náhodných svědků především v západní polovině našeho území, kde během krátké chvíle dokonce osvítil noční krajinu. Jeho jasnost byla natolik velká, že byl pozorovatelný nejen od nás a Německa, kde ve skutečnosti letěl, ale prakticky z celé střední Evropy. Za zaslaná pozorování děkujeme a zde podáváme vysvětlení, co tento úkaz způsobilo.
Astronomové poprvé v historii zkoumali planetku, která přilétla do Sluneční soustavy z mezihvězdného prostoru. Pozorování provedená pomocí dalekohledu ESO/VLT v Chile a na dalších observatořích po celém světě ukázala, že tento unikátní objekt cestoval mezihvězdným prostorem po miliony let, než se náhodou přiblížil do nitra Sluneční soustavy. Zdá se, že se jedná o tmavě červený a silně protažený, nejspíše kovový objekt, který se nepodobá žádnému tělesu známému ze Sluneční soustavy. Výsledky byly publikovány 20. listopadu 2017 v prestižním vědeckém časopise Nature.
U některých galaxií si astronomové povšimli přítomnosti čáry v modré oblasti spektra, která patří ionizovanému heliu. Ke vzniku této čáry jsou zapotřebí vysoké energie. Dosavadní vysvětlení – například vliv horkých a hmotných hvězd – se ukazuje jako nedostatečné. Nová studie ukazuje, že klíčovou roli zřejmě hrají rentgenové zdroje: od černých děr v aktivních jádrech galaxií až po dvojhvězdné systémy s kompaktními objekty. Autoři analyzovali rozsáhlý soubor dat a našli těsnou souvislost mezi intenzitou rentgenového záření a emisí helia, která platí napříč různými typy galaxií. Zdá se tedy, že právě rentgenové zdroje jsou hlavním spouštěčem tohoto mimořádného jevu.
V 70. letech minulého století chtěly Spojené státy využít silného, atomovou bombou iniciovaného rentgenového laseru na obranu proti balistickým střelám. Projekt Excalibur nebyl nikdy dokončen a ještě dnes nám připadají úvahy o velkých výkonných laserových zařízeních jako z vědecko-fantastického románu. Právem? Nedávno špičkové laserové centrum HiLASE stalo místem setkání vědců z celého světa, aby diskutovali technologické možnosti využití silných laserových zdrojů pro aplikace budoucnosti.
Každých několik let se Země po dobu tří týdnů na přelomu října a listopadu potkává s meteorickým rojem Taurid, který obsahuje přinejmenším dvě planetky o velikosti 200 – 300 metrů. Je velmi pravděpodobné, že je v něm přítomno i mnoho dosud neobjevených planetek o rozměrech desítek metrů nebo i větších. Jenom v roce 2015 zachytila a analyzovala Evropská bolidová síť, řízená z observatoře v Ondřejově, 144 bolidů náležejících k tomuto meteorickému roji.
31. ledna 2020 zachytila družice Swift mohutný záblesk gama označený GRB 200131A. Už po necelé minutě se k pozorování přidal ondřejovský robotický Small Binocular Telescope a pořídil snímky, které ukázaly prudký pokles optické jasnosti. Tak rychlý start měření je mimořádně vzácný – právě v těchto prvních minutách se může projevit krátkodobá, ale významná fáze výbuchu: tzv. reverzní rázová vlna, kdy část energie míří zpět do vyvržené hmoty.
Sluneční soustavu netvoří jen osm planet, přes 180 měsíců, 200 velkých a miliony malých asteroidů a možná až 1012 komet, ale také spousta malých těles pohybujících se mezi planetami po nestabilních drahách. Souhrnně jsou nazvána meziplanetární hmotou. Meziplanetární hmota vstupující do atmosféry naší planety ve většině případů zanikne a jediným projevem této události zůstává tzv. meteor. V omezeném počtu případů je těleso dostatečně velké, aby dopadlo až na povrch jako meteorit a mohlo být podrobeno chemické analýze.
Velké překvapení čekalo astronomy, když se podrobně podívali na planetku 288P obíhající v hlavním pásu planetek. Ukázalo se, že jde o dvě kolem sebe obíhající tělesa. Navíc je obklopuje koma, kterou normálně pozorujeme jen u komet. Vysvětlení přinesl tento týden časopis Nature.
Dlouhodobá astronomická pozorování přinášejí unikátní údaje pro studium zajímavých hvězdných systémů. Kataklyzmické proměnné představují fascinující kategorii objektů. V těchto těsných systémech proudí hmota z jedné hvězdy – obvykle vyvinuté chladné hvězdy – na druhou složku, kterou bývá bílý trpaslík. Oběžná dráha je typicky několik hodin. U většiny takových systémů se vytváří z proudící hmoty kolem tohoto trpaslíka akreční disk, ale existuje zvláštní podtřída, kde k tomu nedojde: tzv. polary. Nová studie porovnává dva konkrétní polary – BY Camelopardalis a AR Ursae Majoris – a ukazuje, že přestože patří do stejné kategorie, jejich dlouhodobé chování se zásadně liší.
