Související stránky k článku Výzkumy v AsÚ AV ČR (152): Epsilon Perseidy jsou způsobeny dlouhoperiodickou retrográdní kometou

Největší ozdobou oblohy v roce 2024 bude částečné zatmění Měsíce při superúplňku v září. Nebeskou divadelní sezonu ale zahájí hned v lednu meteorický roj Kvadrantid a skupina planet s Měsícem na ranní obloze. Na jaře se ukáže Merkur a nastane série setkání Měsíce, Jupiteru a Uranu v souhvězdí Býka. Přes léto planety vyklidí pole umělým družicím a nočním svítícím oblakům a hlavně „padajícím hvězdám“ meteorického roje Perseid. Ve druhé polovině roku se pak planety budou předhánět v tom, která si zaslouží více pozornosti. Obdobím nejlepší viditelnosti postupně projdou Saturn a Jupiter, objeví se Merkur na ranní obloze a v závěru roku se na večerním nebi rozzáří Venuše a Mars.

Modří veleobři – hvězdy mnohonásobně větší a hmotnější než Slunce – procházejí dramatickými proměnami během svého života. Nová studie využívající družici TESS zkoumá, jak se tyto hvězdy vyvíjejí a jaké informace lze vytěžit z jejich proměnlivosti. Díky podrobné analýze jednačtyřiceti těchto hvězd získáváme nové poznatky o jejich vnitřní stavbě, rotaci, pulsacích i záhadném šumu nízkých frekvencí, jehož původ stále uniká jistému vysvětlení.

Na konci roku 2023 se dovrší čtrnáct let existence video sítě pro pozorování meteorů CEMeNt (Central European MetEor NeTwork). Během těchto let dosáhla vrcholu rozvoje v letech 2015 až 2018, kdy dosahoval roční příspěvek stanic CEMeNtu do databáze EDMOND (European viDeo MeteOr Network Database) až 6000 drah ročně. Společný projekt českých a slovenských amatérských astronomů se v průběhu své existence rozrůstal a systém širokoúhlých kamer byl doplňován spektrografickými systémy.

Jak se ve skvrnách na Slunci pohybují jasné útvary zvané penumbrální zrna, a co tento pohyb říká o vnitřní dynamice a magnetickém poli Slunce? Nová studie pomocí pokročilé počítačové simulace nabízí odpovědi, které rozšiřují výsledky předchozích pozorování a odhalují, jak složitý a proměnlivý je život penumbrálních zrníček.

V noci z 31. augusta 2021 na 1. septembra 2021 nastane maximum zaujímavého meteorického roja alfa Aurigidy. Roj sa vyznačuje veľmi premenlivou aktivitou s pomerne vysokým zastúpením jasných bolidov. Alfa Aurigidy sú aktívne každoročne, avšak ich ZHR je málokedy vyššia ako 9 meteorov za hodinu. Radiant roja leží neďaleko jasnej a známej hviezdy Capella, ktorú nájdeme v súhvezdí Povozník.

Astronomové díky vesmírné observatoři XMM-Newton poprvé potvrdili přítomnost aktivního galaktického jádra (AGN) v tzv. „zeleném hrášku“ – zvláštním typu trpasličí galaxie s překotnou tvorbou hvězd. Tato objevná studie ukazuje, že i méně zářivé černé díry mohly hrát klíčovou roli při reionizaci raného vesmíru a poskytuje tak cenný pohled na růst černých děr v jeho prvních epochách.

Dňa 18.08.2021 nastane maximum meteorického roja Kappa Cygnidy. Tento roj patrí k tým slabším, jeho ZHR dosahuje iba 3 meteory za hodinu. Roj je v činnosti od 3. 8. do 25. 8. Tento roj je známy tým, že sa mu občas podarí "vyrobiť" nejaký ten veľmi jasný bolid. Materským telesom roja je asteroid 2008ED69, ktorý je potomkom rozpadu väčšieho telesa, ktoré sa rozpadlo pred približne 4000 až 6000 rokmi.

Ne všechny hvězdy se chovají přesně podle kolonky, do níž spadají. Některé z hvězd například vykazují anomálie v chemickém složení, takové označujeme jako chemicky pekuliární. Marek Skarka ze Stelárního oddělení ASU vedl tým, který studoval hned dvojici chemicky pekuliárních hvězd v systému 50 Draconis. Práce ukazuje, že jde o velmi zajímavý systém, v němž se uplatňuje hned několik neobvyklých fyzikálních procesů.

V období od konce prosince do poloviny dubna není v činnosti žádný významný meteorický roj (s výjimkou lednových Quadrantid), celková aktivita meteorických rojů je tudíž velmi nízká a rovněž sporadické pozadí se nachází na minimu své činnosti v průběhu roku. V uvedeném období jsou v činnosti převážně meteorické roje patřící do antihelionového zdroje, přičemž převažuje v měsících leden až březen aktivita komplexu Virginid–Leonid, která pak v dubnu přechází do komplexu Scorpio-Sagittarid.

Prach hraje zásadní roli v mezihvězdném prostředí, ovlivňuje vznik hvězd a planetárních systémů, ale také interakci se supernovami. Jaký osud čeká prachové částice po hvězdných erupcích a explozích supernov? Nová studie pomocí pokročilých numerických simulací zkoumá, jak různé faktory – včetně geometrie okolního prostředí a načasování výbuchu – určují, zda prach přežije, nebo bude zničen. Výsledky ukazují, že prach může být odolnější, než se dříve myslelo, a jeho osud závisí na složitém propojení fyzikálních procesů.

V noci z 12. na 13. září 1923, tedy před 93 lety, pořídil osmadvacetiletý Josef Klepešta čtyřhodinovou expozicí na skleněnou desku 20cm astrografem hvězdárny v Ondřejově fotografii M31 v souhvězdí Andromedy. Během expozice prolétl zorným polem bolid, který zanechal jasnou stopu a tak vznikla jeho slavná fotografie. Přinášíme dva původní Klepeštovy příspěvky zveřejněné v časopisu Říše hvězd.

Jedna z hlavních otázek současné astronomie je, jak se planety kolem hvězd dostávají na své pozorované oběžné dráhy, které jsou mateřské hvězdě mnohem blíže, než pozorujeme v naší Sluneční soustavě. K rozřešení této záhady může přispět výzkum sklonů oběžných drah exoplanet. Některé studie ukazují, že oběžné dráhy exoplanet mohou být různě orientované vůči rotačním osám mateřských hvězd, což pravděpodobně souvisí s jejich dynamickou historií. Planet, u nichž je taková informace známa, však není mnoho, a každá další je důležitým střípkem do skládačky vývoje planetárních systémů. Jiří Žák z ASU vedl studii, která měřila sklon oběžných drah exoplanet pomocí tzv. Rossiterova-McLaughlinova efektu. Tyto poznatky pomáhají pochopit, jak planetární soustavy vznikají a vyvíjejí se v průběhu milionů let. Významně přispívají i k debatě o stabilitě a obyvatelnosti exoplanetárních systémů.

Již za pár dní se můžeme těšit na každoroční podzimní roj – Orionidy. Tento meteorický roj je známý také proto, že jeho mateřským tělesem je asi nejznámější kometa vůbec – 1P/Halley. Meteory vylétávají ze známého zimního souhvězdí Orion, za hodinu jich můžeme vidět 15 až 20. Pozorovat tento roj můžeme přibližně od 15. do 29. října. Maximum pak nastává v noci z 21. na 22. října, možné jsou však i dřívější maxima. I letos jsou okolnosti příznivě nakloněny možnosti dřívějšího maxima, a to v noci ze 17./18. října.

Modelování pozdních fází vývoje velmi hmotných hvězd je jednou z největších astrofyzikálních výzev současnosti. Navíc jen omezená dostupnost reálných pozorovacích dat činí pokusy o modelování ještě složitějšími, protože je velmi obtížné teoretické výsledky ověřit na skutečných datech. I proto je velmi zajímavou studie Michalise Kourniotise přijatá k publikaci v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. Práce se zabývala opravdu zvláštní hvězdou s označením HD 144812.

Před patnácti lety, 10. dubna 2000, nás navždy opustil český astronom a pedagog Jindřich Šilhán. Propagoval astronomii mezi veřejností, pořádal přednášky, vedl odborné kurzy a kroužky. Sám pozoroval meteory a zejména proměnné hvězdy. Díky jeho působení se úspěšně rozvíjela různá vizuální pozorování.

Velmi rychlé spršky meteorů, označované jako klastry, jsou zřejmě pozůstatky velmi čerstvých rozpadů těles meziplanetární hmoty. Pavel Koten byl hlavním autorem práce, která zevrubně studovala takovou spršku pozorovanou videokamerami v paluby letadla během maxima τ-Herkulid v roce 2022.

Cygnus X-1 je jednou z nejznámějších rentgenových dvojhvězd v naší Galaxii. Tato soustava se skládá z masivního modrého nadobra a neviditelného společníka, který je považován za černou díru. Dvojhvězda je sledována dlouhodobě celou řadou přístrojů. Maïmouna Brigitte z Oddělení galaxií ASU studovala jednotlivé složky akretujícího systému na základě nové sady pozorování v optické i rentgenové oblasti spektra.

Cirkumjaderný disk představuje hlavní zdroj látky pro akreci na supermasivní černou díru v centru naší Galaxie. I když je v současnosti tato akrece pomalá, existují důkazy, že v minulosti se opakovaně epizodicky zvýšila. Představovaná práce vyhodnocuje, jakou úlohu by v tomto mohly hrát exploze supernov v blízkém okolí jádra Galaxie.

Meteorické roje jsou fascinujícím astronomickým jevem, který lidstvo sleduje po staletí. V odborníky používaném katalogu je rojů zaneseno více než sto, ale u mnohých z nich jsou údaje značně nepřesné. V některých případech lze i spekulovat, zda uvedený roj s jednoznačnou identifikací vůbec existuje. V představované práci se pracovníci Oddělení meziplanetární hmoty ASU pustili do reklasifikace prázdninových rojů, jejichž radianty se nacházejí v souhvězdích Labutě a Draka.

Klasické chemicky pekuliární hvězdy mají v atmosférách skvrny s odlišným chemickým složením. Tyto skvrny ovlivňují povrchové rozložení teploty a v principu se také mohou stát důvodem pro výskyt systematických toků plazmatu. Brankica Kubátová ze Stelárního oddělení ASU byla součástí týmu, který se věnoval modelování takové situace.