Související stránky k článku Výzkumy v AsÚ AV ČR (152): Epsilon Perseidy jsou způsobeny dlouhoperiodickou retrográdní kometou
Největší ozdobou oblohy v roce 2024 bude částečné zatmění Měsíce při superúplňku v září. Nebeskou divadelní sezonu ale zahájí hned v lednu meteorický roj Kvadrantid a skupina planet s Měsícem na ranní obloze. Na jaře se ukáže Merkur a nastane série setkání Měsíce, Jupiteru a Uranu v souhvězdí Býka. Přes léto planety vyklidí pole umělým družicím a nočním svítícím oblakům a hlavně „padajícím hvězdám“ meteorického roje Perseid. Ve druhé polovině roku se pak planety budou předhánět v tom, která si zaslouží více pozornosti. Obdobím nejlepší viditelnosti postupně projdou Saturn a Jupiter, objeví se Merkur na ranní obloze a v závěru roku se na večerním nebi rozzáří Venuše a Mars.
Na Měsíci existuje voda. Samozřejmě pod povrchem. A to nikoli jen vázaná v minerálech nebo zachycená v hlubokém stínu kráterů, ale i ve formě vodního ledu v měsíčním regolitu, hlavně v blízkosti pólů a dokonce i jako podzemní jezera. Nová studie českých vědců přináší důkazy o výrazných rozdílech mezi polárními a nepolárními oblastmi Měsíce a identifikuje konkrétní místa, kde je pro výskyt vody větší pravděpodobnost.
Na konci roku 2023 se dovrší čtrnáct let existence video sítě pro pozorování meteorů CEMeNt (Central European MetEor NeTwork). Během těchto let dosáhla vrcholu rozvoje v letech 2015 až 2018, kdy dosahoval roční příspěvek stanic CEMeNtu do databáze EDMOND (European viDeo MeteOr Network Database) až 6000 drah ročně. Společný projekt českých a slovenských amatérských astronomů se v průběhu své existence rozrůstal a systém širokoúhlých kamer byl doplňován spektrografickými systémy.
Asteroidy nemusejí být jen osamělými poutníky Sluneční soustavou – některé jsou tvořeny více velikostně srovnatelnými tělesy, jiné mají své malé měsíčky, a další tvoří složité systémy měsíců se dvěma i více tělesy. Nová studie, u níž byli i pracovníci Oddělení meziplanetární hmoty ASU, se zaměřila na málo známou skupinu asteroidů s družicemi obíhajícími na velmi vzdálených drahách. Tyto tzv. „velmi široké binární systémy“ (VWBA, z anglického very wide binary asteroids) představují extrém v dynamice asteroidů a mohou odhalit klíčové stopy o jejich původu, vývoji, i o kolizní historii rané Sluneční soustavy.
V noci z 31. augusta 2021 na 1. septembra 2021 nastane maximum zaujímavého meteorického roja alfa Aurigidy. Roj sa vyznačuje veľmi premenlivou aktivitou s pomerne vysokým zastúpením jasných bolidov. Alfa Aurigidy sú aktívne každoročne, avšak ich ZHR je málokedy vyššia ako 9 meteorov za hodinu. Radiant roja leží neďaleko jasnej a známej hviezdy Capella, ktorú nájdeme v súhvezdí Povozník.
Co kdyby černé díry nebyly jedinými extrémními objekty ve vesmíru? Nejnovější studie ukazuje, jak skalární a elektromagnetická pole ovlivňují gravitaci kompaktních objektů. Poukazuje tak na možnou existenci tzv. nahých singularit a upozorňuje na nečekané důsledky pro pohyb světla a překvapivé vlastnosti oběžných drah hmoty v jejich okolí. Jiří Horák z ASU byl hlavním autorem článku, který zkoumá možnosti detekce různých typů exotických objektů na základě speciálních vlastností oběžného pohybu, které se mohou projevit v přímém pozorování rentgenového záření akrečních disků, které tyto objekty zpravidla obklopují.
Dňa 18.08.2021 nastane maximum meteorického roja Kappa Cygnidy. Tento roj patrí k tým slabším, jeho ZHR dosahuje iba 3 meteory za hodinu. Roj je v činnosti od 3. 8. do 25. 8. Tento roj je známy tým, že sa mu občas podarí "vyrobiť" nejaký ten veľmi jasný bolid. Materským telesom roja je asteroid 2008ED69, ktorý je potomkom rozpadu väčšieho telesa, ktoré sa rozpadlo pred približne 4000 až 6000 rokmi.
Modří veleobři – hvězdy mnohonásobně větší a hmotnější než Slunce – procházejí dramatickými proměnami během svého života. Nová studie využívající družici TESS zkoumá, jak se tyto hvězdy vyvíjejí a jaké informace lze vytěžit z jejich proměnlivosti. Díky podrobné analýze jednačtyřiceti těchto hvězd získáváme nové poznatky o jejich vnitřní stavbě, rotaci, pulsacích i záhadném šumu nízkých frekvencí, jehož původ stále uniká jistému vysvětlení.
V období od konce prosince do poloviny dubna není v činnosti žádný významný meteorický roj (s výjimkou lednových Quadrantid), celková aktivita meteorických rojů je tudíž velmi nízká a rovněž sporadické pozadí se nachází na minimu své činnosti v průběhu roku. V uvedeném období jsou v činnosti převážně meteorické roje patřící do antihelionového zdroje, přičemž převažuje v měsících leden až březen aktivita komplexu Virginid–Leonid, která pak v dubnu přechází do komplexu Scorpio-Sagittarid.
Jak se ve skvrnách na Slunci pohybují jasné útvary zvané penumbrální zrna, a co tento pohyb říká o vnitřní dynamice a magnetickém poli Slunce? Nová studie pomocí pokročilé počítačové simulace nabízí odpovědi, které rozšiřují výsledky předchozích pozorování a odhalují, jak složitý a proměnlivý je život penumbrálních zrníček.
V noci z 12. na 13. září 1923, tedy před 93 lety, pořídil osmadvacetiletý Josef Klepešta čtyřhodinovou expozicí na skleněnou desku 20cm astrografem hvězdárny v Ondřejově fotografii M31 v souhvězdí Andromedy. Během expozice prolétl zorným polem bolid, který zanechal jasnou stopu a tak vznikla jeho slavná fotografie. Přinášíme dva původní Klepeštovy příspěvky zveřejněné v časopisu Říše hvězd.
Astronomové díky vesmírné observatoři XMM-Newton poprvé potvrdili přítomnost aktivního galaktického jádra (AGN) v tzv. „zeleném hrášku“ – zvláštním typu trpasličí galaxie s překotnou tvorbou hvězd. Tato objevná studie ukazuje, že i méně zářivé černé díry mohly hrát klíčovou roli při reionizaci raného vesmíru a poskytuje tak cenný pohled na růst černých děr v jeho prvních epochách.
Již za pár dní se můžeme těšit na každoroční podzimní roj – Orionidy. Tento meteorický roj je známý také proto, že jeho mateřským tělesem je asi nejznámější kometa vůbec – 1P/Halley. Meteory vylétávají ze známého zimního souhvězdí Orion, za hodinu jich můžeme vidět 15 až 20. Pozorovat tento roj můžeme přibližně od 15. do 29. října. Maximum pak nastává v noci z 21. na 22. října, možné jsou však i dřívější maxima. I letos jsou okolnosti příznivě nakloněny možnosti dřívějšího maxima, a to v noci ze 17./18. října.
Ne všechny hvězdy se chovají přesně podle kolonky, do níž spadají. Některé z hvězd například vykazují anomálie v chemickém složení, takové označujeme jako chemicky pekuliární. Marek Skarka ze Stelárního oddělení ASU vedl tým, který studoval hned dvojici chemicky pekuliárních hvězd v systému 50 Draconis. Práce ukazuje, že jde o velmi zajímavý systém, v němž se uplatňuje hned několik neobvyklých fyzikálních procesů.
Před patnácti lety, 10. dubna 2000, nás navždy opustil český astronom a pedagog Jindřich Šilhán. Propagoval astronomii mezi veřejností, pořádal přednášky, vedl odborné kurzy a kroužky. Sám pozoroval meteory a zejména proměnné hvězdy. Díky jeho působení se úspěšně rozvíjela různá vizuální pozorování.
Prach hraje zásadní roli v mezihvězdném prostředí, ovlivňuje vznik hvězd a planetárních systémů, ale také interakci se supernovami. Jaký osud čeká prachové částice po hvězdných erupcích a explozích supernov? Nová studie pomocí pokročilých numerických simulací zkoumá, jak různé faktory – včetně geometrie okolního prostředí a načasování výbuchu – určují, zda prach přežije, nebo bude zničen. Výsledky ukazují, že prach může být odolnější, než se dříve myslelo, a jeho osud závisí na složitém propojení fyzikálních procesů.
Jedna z hlavních otázek současné astronomie je, jak se planety kolem hvězd dostávají na své pozorované oběžné dráhy, které jsou mateřské hvězdě mnohem blíže, než pozorujeme v naší Sluneční soustavě. K rozřešení této záhady může přispět výzkum sklonů oběžných drah exoplanet. Některé studie ukazují, že oběžné dráhy exoplanet mohou být různě orientované vůči rotačním osám mateřských hvězd, což pravděpodobně souvisí s jejich dynamickou historií. Planet, u nichž je taková informace známa, však není mnoho, a každá další je důležitým střípkem do skládačky vývoje planetárních systémů. Jiří Žák z ASU vedl studii, která měřila sklon oběžných drah exoplanet pomocí tzv. Rossiterova-McLaughlinova efektu. Tyto poznatky pomáhají pochopit, jak planetární soustavy vznikají a vyvíjejí se v průběhu milionů let. Významně přispívají i k debatě o stabilitě a obyvatelnosti exoplanetárních systémů.
Modelování pozdních fází vývoje velmi hmotných hvězd je jednou z největších astrofyzikálních výzev současnosti. Navíc jen omezená dostupnost reálných pozorovacích dat činí pokusy o modelování ještě složitějšími, protože je velmi obtížné teoretické výsledky ověřit na skutečných datech. I proto je velmi zajímavou studie Michalise Kourniotise přijatá k publikaci v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. Práce se zabývala opravdu zvláštní hvězdou s označením HD 144812.
Velmi rychlé spršky meteorů, označované jako klastry, jsou zřejmě pozůstatky velmi čerstvých rozpadů těles meziplanetární hmoty. Pavel Koten byl hlavním autorem práce, která zevrubně studovala takovou spršku pozorovanou videokamerami v paluby letadla během maxima τ-Herkulid v roce 2022.
Cygnus X-1 je jednou z nejznámějších rentgenových dvojhvězd v naší Galaxii. Tato soustava se skládá z masivního modrého nadobra a neviditelného společníka, který je považován za černou díru. Dvojhvězda je sledována dlouhodobě celou řadou přístrojů. Maïmouna Brigitte z Oddělení galaxií ASU studovala jednotlivé složky akretujícího systému na základě nové sady pozorování v optické i rentgenové oblasti spektra.
