Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  Maximum meteorického roje Lyridy

Maximum meteorického roje Lyridy

O nadcházejícím víkendu nastává maximum meteorického roje Lyridy. Aktivita roje je omezena na období několika dní – přibližně od 20. do 25. dubna 2007. Maximum činnosti připadá na neděli 22. dubna 2007 v pozdních večerních hodinách. To ale bude nad obzorem Měsíc, který bude před první čtvrtí a bude tak rušit pozorování samotného maxima. Proto bude vhodné využít i druhou polovinu noci předcházející, ze soboty na neděli.

Hodinové frekvence meteorického roje Lyridy zdaleka nepředčí známé meteorické roje jako jsou Perseidy, Leonidy či Geminidy, v průměru se očekává 18 meteorů za hodinu, ale výjimečně to může být i více. Ostrá maxima s vysokými frekvencemi byla již pozorována. Například v roce 1803 bylo možné spatřit až 700 meteorů za hodinu. Poslední výrazné maximum bylo pozorováno v roce 1982 z USA, kdy frekvence krátkodobě dosáhla 90 meteorů za hodinu. Meteory z tohoto roje bývají ale často velmi jasné, takže je můžeme snadno pozorovat. Pro lepší pozorování je lépe vyjet z osvětleného města, uvidíte tak i slabší meteory, které byste na přesvětlené obloze neviděli a i ty jasné na tmavé obloze lépe vyniknou.

Meteorické roje dostávají svá jména podle názvu souhvězdí, kde leží jejich radiant, tedy bod na obloze, ze kterého meteory roje díky perspektivě zdánlivě vylétají. Pokud si prodloužíme jejich dráhu zpětně na oblohu, dráhy meteorů náležejících do jednoho meteorického roje se protnou v jednom místě na obloze. V případě Lyrid je to poblíž nejjasnější hvězdy letní oblohy – Vegy v souhvězdí Lyry. Odtud název Lyridy. Nejstarší dochované záznamy o činnosti tohoto roje jsou přes 2000 let staré. Jeho dráha souhlasí s kometou C/1861 G1 (Thatcher), která byla pozorována zatím pouze při jednom svém návratu v roce 1861. Doba jejího oběhu kolem Slunce je 415 let.

Meteory, lidově označované jako „padající hvězdy“, jsou světelné úkazy, které vznikají tehdy, když se malá tělíska nebo částečky prachu dostanou do atmosféry Země. Při průletu ovzduším dochází k jejich brždění, třením o vzduch se rozžhaví a většinou vypaří. Přitom dochází k ionizaci okolního plynu, a tak vzniká meteor - čára na obloze, kterou můžeme pozorovat. Tyto částice (nazývané meteoroidy) vznikají například při průletu komety Sluneční soustavou. Plyn vypařující se z kometárního jádra strhává i částečky prachu, které se pak pohybují v dráze komety a mohou se srazit se Zemí, pokud Země protíná dráhu mateřské komety. Pozorujeme pak až stovky meteorů za hodinu oproti obvyklým sporadickým meteorům a hovoříme o meteorickém roji.

Údaje o pozorování velmi jasných meteorů (nazývaných bolidy) shromažďuje Astronomický ústav AV ČR, v.v.i. v Ondřejově. Nejdůležitějším údajem při pozorování takového mimořádného jevu je přesný čas přeletu, poloha na obloze (nejlépe vzhledem ke hvězdám) a průběh přeletu. Lze použít formulář hlášení o pozorování bolidu na stránkách ústavu www.asu.cas.cz.




O autorovi

Pavel Suchan

Pavel Suchan

Narodil se v roce 1956 a astronomii se věnuje prakticky od dětství. Dlouhodobě působil na petřínské hvězdárně v Praze jako popularizátor astronomie a zároveň byl aktivním účastníkem meteorických expedic na Hvězdárně v Úpici. V současnosti pracuje na Astronomickém ústavu AV ČR, kde je vedoucím referátu vnějších vztahů a tiskovým mluvčím. V České astronomické společnosti je velmi významnou osobností - je čestným členem, místopředsedou ČAS, tiskovým tajemníkem, předsedou Odborné skupiny pro tmavou oblohu a také zasedá v porotě České astrofotografie měsíce.



36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »