Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Jedenáct hvězdných proudů v naší Galaxii

Jedenáct hvězdných proudů v naší Galaxii

Jeden z 11 nově objevených hvězdných proudů v naší Galaxii.
Jeden z 11 nově objevených hvězdných proudů v naší Galaxii.
Zatím 11 nových proudů hvězd vypátrali astronomové v naší Galaxii. A to prozkoumali pouze jednu čtvrtinu jejích hvězd. Tyto objevené proudy mohou poskytnout nové "soudní" důkazy o násilném chování naší Galaxie, která s největší pravděpodobností utrhla části trpasličích galaxií, které následně pohltila.

Těchto 11 pravděpodobných proudů bylo objeveno během studia rychlostí hvězd ve vnitřním halo naší Galaxie - což je bublině podobná oblast, která obklopuje střed Galaxie. Doposud byly známy v této oblasti pouze dva hvězdné proudy.

V jednotlivých hvězdných proudech se hvězdy pohybují přibližně stejnou rychlostí. To naznačuje, že všechny mají původ ve stejné oblasti - s největší pravděpodobností v malých galaxiích, odkud byly vytrženy gravitací naší Galaxie.

Část těchto pozoruhodných struktur, jako například jasný hvězdný proud známý jako Sagittarius (Střelec), se nachází daleko od galaktického středu, a tudíž mohl být snadněji vypátrán, protože hvězdy se v něm zdají být nahromaděny blízko sebe.

"Tento problém nebude s konečnou platností vyřešen, dokud nebudou vytvořeny stejně nádherné obrázky takovýchto útvarů na obloze, jako při objevu předcházejících hvězdných proudů," říká Kevin Schlaufman, postgraduální student University of California (Santa Cruz), který udělal novou analýzu doposud získaných dat.

Hvězdné proudy, které se nacházejí blíže galaktickému centru, jsou pravděpodobně starší. To může vysvětlovat, proč nejsou tak "fotogenické" - z cizích galaxií mohly být vytrženy již velmi dávno. "Předpokládá se, že je jimi protkána struktura naší Galaxie skrz naskrz," říká Connie Rockosi, spolupracovnice Kevina Schlaufmana.

Objev byl uskutečněn na základě studia dat z přehledového průzkumu SEGUE (Sloan Extension for Galactic Understanding and Exploration), který je částí doslova mamutího mapovacího projektu s názvem Sloan Digital Sky Survey (SDSS). Projekt SEGUE byl zčásti navržen za účelem měření rychlostí hvězd k vyhledávání podobných dílčích struktur, jako jsou hvězdné proudy.

Jedenáct vážných kandidátů na hvězdné proudy bylo identifikováno při studiu 100 malých úseků oblohy. Z tohoto poznatku bylo odvozeno, že celý vnitřní prostor naší Galaxie o průměru 75 000 světelných roků může obsahovat až 1000 samostatných hvězdných proudů, ukořistěných z mnoha trpasličích galaxií.

Takovéto statistiky mohou pomoci rozšířit modely vzniku galaxií, z nichž vycházejí prognózy, jak velké množství dílčích struktur se mohlo vytvořit, když velké galaxie pohlcovaly galaxie menší. Avšak může být ještě příliš brzy na to, abychom mohli s jistotou říci, zda na všech částech oblohy stejnou rychlostí se pohybující hvězdy nepochybně vytvářejí hvězdné proudy. Některé hvězdy mohou představovat stejný proud, který je zkrátka pozorovatelný na dvou rozdílných částech oblohy.

Ověření chemického složení hvězd může pomoci určit, zda některé sdílejí společný původ. Studium chemického složení může také signalizovat, jaké podmínky panovaly v galaxiích, kde tyto hvězdy započaly svůj vesmírný život předtím, než do jejich života svým vlivem zasáhla naše Galaxie.

Tato zpráva byla prezentována na konferenci Sloan Digital Sky Survey (SDSS), která se konala v Chicagu (USA).

Zdroj: space.newscientist
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



39. vesmírný týden 2026

39. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 21. 9. do 27. 9. 2026. Měsíc dorůstá k úplňku. Ten nastane v sobotu 26. 9. a bude se nacházet jen tři stupně od Neptunu, jenž bude zrovna i v opozici se Sluncem. Ve středu 23. 9. nastane podzimní rovnodennost a začne astronomický podzim. Venuše zůstává extrémně nízko nad večerním obzorem, ale díky velkému jasu je k vidění dobře i na denní obloze. Ráno uvidíme Jupiter a Mars, Saturn je vidět prakticky celou noc. Odstartoval Sojuz s nákladní lodí Progress MS-35, která se 19. 9. připojila k ISS. První orbitální start rakety Starship je odložen a další pokus o start připadne asi až na následující pondělí 28. 9. nebo později. Před 180 lety byl objeven Neptun.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Sedm tváří zatmění

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2026 obdržel snímek Pavla Karase „Sedm tváří zatmění“   12. srpna tohoto roku přinesl nejen astronomům jeden z nejúžasnějších jevů, které nám příroda může připravit. Měsíc se na své dráze oblohou dostal na spojnici Země – Slunce a alespoň pro některé

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Iris Nebula

Iris Nebula (známá také jako NGC 7023 nebo Caldwell 4) je jasná reflexní mlhovina nacházející se asi 1 300 světelných let od Země v souhvězdí Cefea. Mlhovina je osvětlena hvězdičkou +7,4 s označením HD 200775. Je to šest světelných let v průměru. Mlhovinu objevil v roce 1794 sir William Herschel, astronom, kde byla poté přidána do Nového všeobecného katalogu (NGC). Mlhovina je členem Cepheus Flare. Nachází se v blízkosti proměnné hvězdy typu Mira T Cephei a v blízkosti jasné velikosti +3.23 proměnné hvězdy Beta Cephei (Alfirk). Označení NGC 7023 odkazuje na otevřenou hvězdokupu uvnitř větší reflexní mlhoviny označené LBN 487. Charakteristika Mlhovina Iris má komplexní strukturu oblaků a vláknových struktur. Distribuce těchto oblaků je vysoce nehomogenní, obsahuje několik hustých ozařovaných struktur. Bylo pozorováno několik fotodisociačních oblastí (PDR) a disociačních front (FD) hraničících s dutinou, když most osvětlil hřebeny směrem k severozápadnímu, jihozápadnímu a východnímu směru. Tyto oblasti jsou poháněny měkkými radiačními poli s efektivními teplotami 18.000 Kelvinů a G 0 ~2,6 ×10^3. Tyto mraky mají maximální hustotu od 10 4 /cm 3 do 10 6 / cm 33. Uvnitř oblaků tyto hustoty ubývají. Odtoky z binárních hvězd v blízkosti středu mlhoviny Iris vybojovaly bikónickou dutinu a vyvolaly vznik několika fotodisociačních oblastí (PDR 1 a PDR 2). Obecně platí, že každé vlákno H 2 má odpovídající prodlouženou červenou emisi (ERE). Tato vlákna ERE jsou obecně o 10% širší. Vlákna ERE jsou upravena ve dvoustupňovém procesu. První krok vyžaduje foton s energií 10,5 eV k výrobě nosiče ERE. Tyto nosiče jsou pravděpodobně PAH, protože odpovídají třem kritériím: (1) mají ionizační nebo disociační potenciál, který přesahuje 10,5 eV, (2) vykazují silnou absorpci v optické nebo blízké UV spektrální oblasti a (3) je schopen efektivní fotoluminiscence. To se pravděpodobně provádí procesem fotoionizace a fotodisociace vhodného prekurzoru. Druhý krok vyžaduje dostatečné množství čerpání ERE, které je přenášeno hojnými optickými a téměř UV fotony, energizujícími ERE. Mlhovina Iris obsahuje polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH), velké organické molekuly, které mají své carbonsuhlíky uspořádané do tvarů podobných medu a jejich vodíků.

Další informace »