Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Pod závojem oranžové mlhy I

Pod závojem oranžové mlhy I

Cassini-prist.jpg
Nejsledovanějším měsícem posledních let je Titan - měsíc planety Saturn. Oranžový závoj nad měsícem symbolicky poodhrnula kosmická sonda Cassini. Vědci tak spatřili první "záblesk" povrchu měsíce, na nějž, jak se někteří astronomové domnívají, prší ze zamlžené oblohy organický materiál a vytváří zde moře kapalných uhlovodíků. Nelze vyloučit ani možnost primitivního života. V několika pokračováních si představíme základní informace o tomto zajímavém vzdáleném měsíci.

Titan se představuje

Největší měsíc planety Saturn objevil 25. 3. 1655 holandský astronom Christiaan Huygens. S průměrem 5 150 km se řadí hned na druhé místo za Jupiterovým měsícem Ganymed, který má ze všech měsíců ve Sluneční soustavě největší průměr.

Titan je diferencovaným tělesem se silikátovým jádrem a kůrou tvořenou vodním ledem. Za teplot, které zde panují, je led na Titanu tvrdý jako nerosty na Zemi. Titan má také hustou atmosféru převážně z dusíku a metanu, jejíž tlak na povrchu je o 60 % vyšší než na Zemi. V místě, kde na povrchu měsíce přistál 14. 1. 2005 evropský modul Huygens, který se oddělil od sondy Cassini, byla naměřena teplota -179,5 °C.

Dřívější pozorování vedla vědce k názoru, že na Titanu jsou "zakonzervovány" podmínky, jaké panovaly na Zemi před tím, než se na ní objevil život. Určitou naději pro život na Titanu dává budoucí vývoj Slunce: množství produkovaného záření neustále stoupá a za několik miliard let se ze Slunce stane tzv. rudý obr. Zvýší se tím i teplota na povrchu Titanu, což zlepší vyhlídky na případný rozvoj života.

Atmosféra Titanu

Titan ve viditelném světle.
Titan ve viditelném světle.

Atmosféru Titanu objevil Gerard P. Kuiper v roce 1944, kdy byl ve spektru měsíce objeven plynný metan, kterého je v atmosféře téměř 5 %. Nejvíce je v ovzduší zastoupen dusík (zhruba 95 %), indikovány byly i další plyny. Nejexotičtější složky atmosféry Titanu vznikají v jeho horních vrstvách, kde je metan štěpen působením ultrafialového záření. Dalšími reakcemi pak vznikají uhlovodíky jako etan, acetylén či etylén. Pravděpodobně se vytvářejí i složitější řetězce. Tyto látky následně kondenzují v nejchladnějších vrstvách atmosféry do podoby drobných částic. A právě tyto částice o průměru několika desetin mikrometru způsobují typický oranžový zákal v atmosféře Titanu.

Plynový chromatograf a hmotový spektrometr na palubě sondy zjistily, že po přistání vzrostla koncentrace metanu skokem na 30 %. Plyn se pravděpodobně vypařil z povrchu zahřátím od modulu Huygens. "Na Titanu je velmi hořlavé prostředí. Naštěstí je veškerý kyslík uvězněn v ledu a nemůže zde probíhat proces hoření. Což je dobře, neboť jinak by Titan již dávno explodoval," říká Toby Owen, University of Hawaii, odborník na atmosféru Titanu.

Povrchové útvary

Krátery na Titanu.
Krátery na Titanu.

Pozorovat povrch měsíce Titan ve viditelném světle je velmi obtížné, neboť je zastřen neprůhlednou hustou mlhou. Před příletem sondy Cassini se předpokládalo, že tmavé plochy, které byly velkými pozemními dalekohledy pozorovány v rovníkových oblastech Titanu, jsou moře kapalných uhlovodíků. Poslední výzkumy ale ukázaly, že se ve skutečnosti jedná o "moře" písku. Avšak ne takového, jaký známe například ze Sahary. Jedná se o zmrzlou směs prachu, vody a uhlovodíků. Tento písek je hnán větry, které jej zformovaly do podoby dun.

Přestože hustá atmosféra Titanu chrání částečně povrch před dopadem meteoritů, bylo pomocí radaru sondy Cassini několik velkých dopadových kráterů objeveno. Jedná se například o velkou pánev Menrva o průměru 440 km, obklopenou několikanásobnými valy. Mezi další patří například kráter Sinlap o průměru 80 km s rovným dnem či kráter Ksa o průměru 30 km s tmavým dnem a centrálním vrcholkem.

Impaktní krátery na povrchu měsíce vypadají, jako by byly zality kapalinou, snad deštěm tekutých uhlovodíků, eventuelně sopečnými výrony.

Zdroj: saturn.jpl.nasa
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



20. vesmírný týden 2026

20. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 11. 5. do 17. 5. 2026. Měsíc bude v novu. Na večerní obloze se pomalu jasná Venuše níže nad obzorem blíží výše ležícímu Jupiteru. Ve čtvrtek 14. 5. nastane zatmění Europy měsícem Io. Aktivita Slunce je nízká, ale mohla by se zvýšit s tím, jak se natáčí jedna docela aktivní oblast. Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) se objevila i v astronomickém snímku dne NASA od českých astronomů. SpaceX už se blíží dalšímu testovacímu letu Super Heavy Starship. Sonda Psyche proletí na cestě k asteroidu kolem planety Mars. Aleš Svoboda ukončil základní výcvik v ESA. K ISS se má vydat nákladní Dragon a k čínské stanici Tiangong nákladní Tianzhou 10.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »