Nesmrtelná stopa na MěsíciMinulý díl jsme zakončili startem Apolla 11 - první expedice s cílem dopravit člověka na povrch Měsíce. Dnes si připomeneme průběh celé této mise, který nebyl tak úplně hladký ale přesto vše dopadlo dobře a 20. července 1969 se Neil Armstrong a Edwin Aldrin prošli po Měsíci.
Třetí stupeň Saturnu 5 po oddělení ApollaStart rakety Saturn 5 s kosmickou lodí Apollo 11 proběhl 16. července 1969 v 15:32 SELČ. Raketa se podle slov přihlížejících nejprve pomalu zvedala z rampy, jako by se chtěla předvést novinářům, postupně však nabrala rychlost a zmizela všem z očí. Ze Země se dalo ještě pozorovat odhození prvního vyhořelého stupně asi 2 minuty 42 sekund po startu. Jeho práci přebral druhý stupeň a hořel následujících 6 a půl minuty. Poté pracoval další 2 a půl minuty motor třetího stupně, který zrychlil Apollo na první kosmickou rychlost, kterou létalo okolo Země dvě a půl hodiny. Tato parkovací dráha ve výšce 191 km byla nutná k prověrce všech přístrojů, zda může let k Měsíci začít. Ten zahájil další zážeh třetího stupně Saturnu 5, který loď navedl na dráhu k Měsíci (zvýšil její rychlost na druhou kosmickou, nutnou k opuštění gravitačního pole Země). Po tomto manévru, asi 3 hodiny od startu, astronauti provedli "přestavbu" lodi. Lunární modul k přistání na Měsíci byl totiž kvůli aerodynamickým vlastnostem rakety při startu uložen ve třetím stupni nosné rakety pod velitelskou lodí s astronauty. Pilot velitelského modulu Collins odpojil mateřskou loď od vyhořelého stupně, otočil ji a "nabodl" špičkou velitelského modulu lunární modul. Poté se celá loď od posledního stupně Saturnu odpojila.
Aldrin v EagleZpočátku se Apollo 11 vzdalovalo od Země rychlostí 11,4 km/s, kterou dosáhli pomocí třetího stupně Saturnu při opouštění parkovací dráhy okolo Země. Zemská gravitace ale loď postupně zpomalovala a její rychlost klesla asi v půlce cesty na Měsíc pod jeden kilometr za sekundu. Cesta na Měsíc po této dráze zabrala něco přes 3 dny. Ty trávili astronauti především přípravami lunárního modulu, navigací, kontrolami a prověrkami přístrojů. Ale našli si čas i na televizní přenosy, při kterých ukazovali jak kabinu Apollo tak i zmenšující se Zemi za oknem. Čas trávili také pozorováním Měsíce. V den příletu k němu mluvil Armstrong k řídícímu středisku: "Pohled na Měsíc, který se před námi nedávno otevřel, je skutečně úchvatný. Měsíc nám zaplňuje tři čtvrtiny okénka v průlezu... Vidíme celou jeho polokouli, třebaže část je úplně ve tmě a pouze část je ozářena světlem, které vrhá Země. Jenom tenhle pohled stál za celou tu cestu!" Řídící středisko v Houstonu také astronautům pravidelně předčítalo z novin, posádka se tak například dozvěděla, že ruské noviny Pravda nazývají Armstronga "Carem" letu anebo že se mají astronauté po přistání na Měsíci porozhlédnout po krásné dívce, která podle starých bájí na Měsíci žije, protože ukradla svému manželovi pilulku nesmrtelnosti.
Rychlost Apolla začala opět růst když se přibližovalo k Měsíci, ten si ho začal přitahovat. Při příletu k němu mělo Apollo rychlost asi 2,5 km/s, bylo potřeba ji snížit na kruhovou rychlost okolo Měsíce (1,6 km/s), aby mohla loď zůstat na dráze okolo Měsíce. K tomu bylo potřeba 6minutového zážehu hlavního motoru lodi SPS v době, kdy se Apollo nacházelo v nejnižším bodě své příletové dráhy k Měsíci nad jeho povrchem. V tomto čase byla loď za odvrácenou stranou Měsíce, skrytá před rádiovým spojením se Zemí. Pokud by motor selhal, nic by se nestalo, Apollo 11 nevyužilo k příletu k Měsíci tzv. dráhy bez návratu jako jeho následovníci a tak by se bez zážehu SPS loď vrátila na Zemi jen působením gravitačních sil Měsíce a Země. Zážeh SPS se ale povedl a 75 hodin po startu Apollo 11 dosáhlo oběžné dráhy okolo měsíce.
Armstrong u lunárního moduluNadešel čas přistát. 20. července v čase 100 hodin od startu se lunární modul Eagle (Orel) s Armstrongem a Aldrinem oddělil od velitelské lodi Columbia, ve které zůstal po celou dobu na oběžné dráze okolo Měsíce Collins. "Orel má křídla!", komentuje odpojení Armstrong. 30sekundový zážeh přistávacího motoru navedl lunární modul na sestupovou dráhu směrem k povrchu Měsíce s nejnižším bodem 15 km nad ním. Asi o hodinu později se přistávací motor Eagle znova zažehnul a spaloval palivo až do samotného přistání. Cílem byla relativně rovná oblast v Moři klidu. Sestup lunárního modulu byl sice několikrát "okořeněn" poplachem, vyvolaným přetíženým palubním počítačem, astronauté navíc poplachy tohoto typu nemají nacvičeny. Technici v Houstonu si ale ví rady, dávají astronautům instrukce ukončit činnost již nepotřebných navigačních programů. Dalším vzrušením v závěrečných chvílích sestupu je množství paliva v nádržích. Armstrong a Aldrin vyhodnocují místa pro přistání déle, než se čekalo, protože neví, co od lunárního povrchu čekat. Armstrong později poznamenal, že "čím více se k místu blížili, tím méně se jim zamlouvalo". Nervozita v řídícím středisku stoupá, vedoucí týmu Kranz buší do svého pultu pěstí. Nakonec Eagle přistál ve 22:17 SELČ asi 5 km od původně plánovaného místa, 30 sekund před vyčerpáním paliva. Z měsíčního povrchu se ozvalo: "Houstone, zde základna Tranquillity! Orel přistál!".
Podle původního plánu se měli astronauté před výstupem z modulu vyspat ale odpočinek byl ještě před přistáním odložen až po výstupu. 21. července ve 4:56 SELČ výstup započal a Armstrong pronesl po zdolání žebříku lunárního modulu svou památnou větu o malém kroku pro člověka ale obrovském skoku pro lidstvo. On a Aldrin strávili mimo modul asi jen 2 hodiny a 13 minut, během kterých stihli nasbírat vzorky, instalovat vědecké přístroje ale také popsat krásy Měsíce posluchačům na Zemi a živě mluvit s prezidentem USA. Po návratu do Eagle jim byl povolen zasloužený odpočinek.
První kroky Armstronga po Měsíci. Zdroj: www.youtube.com
Apollo 11 po přistání v PacifikuPo odpočinku, přesně 21 hodin a 36 minut po přistání modul Eagle zase odstartoval na oběžnou dráhu Měsíce, kde se spojil s mateřskou lodí Columbia. Po přenesení vzorků byl startovací stupeň lunárního modulu odhozen a naveden proti měsíčnímu povrchu. Mateřskou loď se třemi astronauty navedl dvouminutový zážeh hlavního motoru SPS (opět podle zákonů nebeské mechaniky za odvrácenou stranou Měsíce mimo rádiové spojení) na dráhu k Zemi. Do Tichého oceánu návratový modul dosedl 24. července v 18:49 SELČ, 195 hodin po startu. Astronauty ale na palubě letadlové lodi Hornet, jejíž vrtulníky vylovily posádku i kabinu, nečekají oslavy ale třítýdenní karanténa. V té době totiž panovaly obavy, zda první lidé z Měsíce nepřivezou neznámé baterie, které by mohly na Zemi způsobit třeba i další morovou ránu. Nic takového se naštěstí nestalo a všichni 3 členové posádky Apollo 11 jsou dodnes naživu. Po jejich misi na Měsíci přistálo dalších 5 expedic před předčasným ukončením programu Apollo.
Podívejte se také na interaktivní prohlídku amerického lunárního modulu:
Česká verze zde
Anglická verze zde
Potřebný plugin lze stáhnout odtud, neaktivuje-li se při přechodu na stránku s 3D modelem po vašem svolení automaticky.
Autor tohoto interaktivního 3D modelu, Ing. Ivan Klíma, velmi uvítá připomínky a podněty k jeho dalšímu zlepšení.
Další modely lze nalézt na jeho webu.
Vít Straka je český popularizátor astronomie a zejména pak kosmonautiky. Narodil v roce 1991, v současnosti žije na Hodonínsku, je členem Astronautické sekce ČAS a studuje Masarykovu univerzitu v Brně. Do jisté míry vděčí za svůj zájem o vesmír a kosmonautiku brněnskému planetáriu vlastně, protože v dětství jej zde zaujaly záběry postav, které v podivných skafandrech skákaly po Měsíci. Nejdříve vyděsily, pak podnítily zájem a odstartovaly bádání v kosmounautice. V redakci Astro.cz působí od roku 2008 a publikuje zde především články o vesmírných misích a Sluneční soustavě. Kromě Astro.cz dlouhodobě spolupracuje s časopisem Tajemství vesmíru, věnuje se přednáškové činnosti či popularizaci astronomie a kosmonautiky v rozhlase. V kosmonautice rád spatřuje její přínosy lidstvu, které třeba nemusí být na první pohled zřejmé. Osobně potkal již více než dvě desítky astronautů a kromě vesmíru a kosmonautiky patří k jeho koníčkům zvířata, historie či slézání vysokých budov a staveb. Kontakt: vitek.straka@seznam.cz.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.
Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš
Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové
The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae.
The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations.
It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue.
Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future.
Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto.
Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System).
Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop
Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats
Gain 150, Offset 300.
July 24 to August 30, 2025
Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4
