Leonidy 2014 aneb dlouhé čekání na kometu Tempel-Tuttle
Leonidy Autor: unknownV nejbližších dnech nás čeká jeden z nejpozoruhodnějších meteorických rojů – Leonidy. Aktivita roje Leonid obvykle začíná 13. a končí 21. listopadu. K maximu pak dochází v noci ze 17. na 18. listopadu. Na začátku a na konci aktivity jsou Leonidy stěží detekovatelné, ale v době maxima pozorovatelé udávají 10 meteorů za hodinu. Letošním rokem tak pokračuje čekání na návrat Leonid v roce 2019, kdy se frekvence dostanou opět nad 100 meteorů za hodinu. Měsíc se letos bude nacházet pár dní před novem, tzn. že svým svitem nebude pozorování příliš rušit.
Předpověď činnosti v roce 2014
Leonidy Autor: MaslovPodle předpovědi Mikhaila Maslova nastanou v roce 2014 dvě maxima činnosti tohoto roje, jedno (výraznější) 17. 11. 2014 ve 22:02 UT s předpokládanou ZHR mezi 15–20 meteory a druhé (méně výrazné) pak 21. 11. 2014 mezi 11–15 UT. Méně výrazné maximum produkované vlečkou z roku 1567 bude mít předpokládanou ZHR pouze kolem 3 meteorů.
Meteorické deště každých 33 let
Leonidy Autor: IMOMeteorický roj Leonidy je neobvyklý především svým periodickým charakterem. Každých 33 let Leonidy vstoupí do fáze zvýšené aktivity, jež souvisí s návratem mateřské komety. Během těchto období může aktivita vzrůst až na sto či tisíce meteorů za hodinu. Toto období nastalo naposledy v letech 1998–2002, od té doby aktivita klesá. V době aktivity meteorického roje Leonidy jsou v činnosti i další meteorické roje. Leonidu však poznáme podle toho, že se pohybuje po obloze velmi rychle. Další pomůckou může být prodloužení dráhy meteoru. Když se po prodloužení dostanete k souhvězdí Lva (hlavě Lva), jedná se o Leonidu.
Významný rok 1833
Leonidy Autor: unknownNoc z 12. na 13. listopadu roku 1833 byla velmi důležitá nejen pro objevení roje Leonid, ale také ji můžeme označit jako opravdový novodobý počátek meteorické astronomie. Pár hodin po západu Slunce 12. listopadu 1833 zaznamenali někteří astronomové na obloze neobvykle velké množství padajících hvězd. Největší překvapení však nastalo v ranních hodinách té noci. Během 4 hodin před svítáním rozzářilo nebe v Severní Americe velké množství jasných meteorů. Reakce na toto nebeské divadlo byly velmi rozdílné, od hysterie a prohlašování, že nastal soudný den, až po vzrušení vědců, když zjistili, že až tisíc meteorů za minutu vylétává ze souhvězdí Lva. Noviny z této doby udávají, že o tuto podívanou nezůstal nikdo ochuzený. Pokud ho neprobudil křik nadšených sousedů, byl probuzen záblesky světla do oken. Po této události následovalo dalších několik týdnů bádání, kdy se astronomové snažili zjistit, co se vlastně stalo. Nejpřesněji se o to pokusil D. Olmsted. I přesto, že nevysvětlil podstatu jevu úplně správně, jeho výzkum později vedl k vážnějšímu studiu meteorických rojů. Zájem astronomického světa o Leonidy se začal opět zvyšovat před předpokládaným návratem v roce 1866. Toto maximum předpověděl H. A. Newton, který zkoumal návraty roje za posledních 2000 let a také stanovil periodu návratu na 33,25 roku. Roku 1866 pak byl skutečně pozorován další meteorický déšť tohoto roje. Hlášené počty meteorů se pohybovaly od 2000 do 5000 meteorů za hodinu.
O rok později byl počet meteorů snížen svitem Měsíce, i tak však bylo pozorováno 1000 meteorů za hodinu. Další silný meteorický déšť byl také v roce 1868, kdy bylo viděny přibližně stejné hodinové frekvence jako předchozí rok, tentokrát ovšem na tmavé obloze.
Rok 1867 byl pro výzkum Leonid důležitý ještě z jednoho důvodu. Dva roky předtím totiž 19. prosince objevil francouzský astronom E. W. L. Tempel kometu o jasnosti 6. magnitudy v souhvězdí Velké medvědice. Nezávislý objev této komety udělal o pár dní později, 6. ledna 1868, i astronom z USA H. Tuttle. Kometa byla tedy pojmenována Tempel-Tuttle po svých objevitelích. Kometa prošla přísluním 12. ledna 1866 a poté začala z noční oblohy velmi rychle mizet.
Další silný návrat byl tedy předpovězen na rok 1899. Tento rok se však událo něco, co C. P. Olivier nazval nejhorší ránou v historii astronomie v očích veřejnosti. Všechny předpovědi v novinách totiž psaly o tom, že astronomové očekávají obrovskou meteorickou bouři. Nic z toho se však nestalo. Jediná neobvyklá aktivita se udála toho roku 14. listopadu, kdy maximum bylo asi 40 meteorů/hodinu. Pozdější výzkumy ukázaly, že vzdálenost proudu v roce 1899 byla dvakrát větší než při návratu v roce 1866. V tomto období byly Leonidy nakonec nejsilnější v roce 1901, kdy několik pozorovatelů v západní polovině Spojených Států odhadlo počet meteorů na 300–400 za hodinu.
Leonidy ve 20. století
Po tomto zklamání již další návraty nebyly očekávány s takovou jistotou jako předtím. Bylo jasné, že se něco přihodilo. Velký obrat ve studiu Leonid nastal poté v roce 1981, kdy D. K. Yeomans z Kalifornie studoval vztah mezi Leonidami a kometou Tempel-Tuttle. Zkoumal rozložení prachu kolem komety díky podrobné analýze dat z období delšího než tisíc let (902 až 1969). Zjistil, že roj bude mít optimální podmínky v roce 1989–1999, ale predikce frekvencí byly i nadále nejisté.
Leonidy začaly opět poutat pozornost po roce 1990, žádná zvýšená či pozorohudná činnost se však neobjevila až do roku 1994, kdy se pohybovaly počty meteorů kolem 40 za hodinu. V roce 1998 nastaly ideální podmínky, tedy bez svitu Měsíce. Pozorovatelé v Evropě hlásili 200 až 300 meteorů za hodinu. Na Kanárských ostrovech, kde pozorovatelé dělali dvouminutové intervaly, dokonce 1000 až 2000 meteorů za hodinu.
Na začátku roku 1999 astronomové David Asher a Robert McNaught zveřejnili publikaci o tom, jak předpovídat meteorické deště pro Leonidy. Obecně se jednalo o to, že když se kometa blížila ke Slunci, produkovala velké množství částic prachu. Gravitační rušení planety Jupiter pak mírně změnilo parametry oběžné dráhy těchto částic. Výsledkem bylo, že prach z komety byl roztroušen do několika vláken, přičemž tato vlákna se mohla po určité době opět spojit. Také předpověděli návrat v roce 1999 na 18. listopadu v 02:10 UT. Jak se ukázalo, maximum nastalo v 02:06 UT, tedy pozoruhodně blízko jejich předpovědi.
Novodobé pozorování díky kamerové síti
Leonidy Autor: Jakub KoukalV současné době víme o tomto roji nové informace hlavně díky databázi drah meteoroidů EDMOND. Ve stávající databázi (verze 5.0, revize 04/2014) bylo nalezeno 371 drah, které podle katalogu IAU MDC (J8) patří k tomuto meteorickému roji. Pro přiřazení jednotlivých drah k tomuto roji bylo použito Drummondova kritéria podobnosti drah (v porovnání se střední dráhou roje) s maximální hodnotou D´ < 0,1, maximum činnosti roje bylo zjištěno v solární délce (sol) 235,3 (17. 11.) s poloměrem maxima (FWHM) 3,5 dne a poloha radiantu (RA/DEC) 153,8°/21,9° se standardní odchylkou (RA/DEC) 2,3°/1,5°. Velký poloměr maxima a také velký úhlový rozměr radiantu tohoto roje je dán přítomností dat z četných outburstů, které jsme měli možnost pozorovat od roku 2000, například z outburstu v roce 2001 je v databázi registrováno celkem 74 drah, přičemž okamžik maxima činnosti se lišil od běžného maxima o 1,5 dne a taktéž poloha radiantu byla odlišná. Průměrná rychlost Leonid byla stanovena na 70,0±0,5 km/s, meteory roje tedy patří mezi nejrychlejší, které můžeme v průběhu roku pozorovat. Orbitální elementy střední dráhy proudu Leonid jsou následující: velká poloosa (a) 6,4 AU, perihélium (q) 1,0 AU, excentricita (e) 0,8, sklon (i) 162,1° (meteorický roj je retrográdní), délka výstupního uzlu (node) 235,4° a délka argumentu perihélia (peri) 172,1°. Na obrázku vlevo jsou uvedeny dráhy všech Leonid, které splňují dané Drummondovo kritérium podobnosti drah, včetně střední dráhy proudu Leonid.
O astronomii se zajímá od svých 15 let. Pochází z Kroměříže. Zde se také na místní hvězdárně zapojila do aktivního pozorování meteorů. Je členkou Společnosti pro meziplanetární hmotu (SMPH).V současné době pracuje jako odborný pracovník Hvězdárny Valašské Meziříčí. Od roku 2012 publikuje články na stránkách SMPH, od roku 2014 pak také na astro.cz a na stránkách hvězdárny Valašské Meziříčí.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 11. 5. do 17. 5. 2026. Měsíc bude v novu. Na večerní obloze se pomalu jasná Venuše níže nad obzorem blíží výše ležícímu Jupiteru. Ve čtvrtek 14. 5. nastane zatmění Europy měsícem Io. Aktivita Slunce je nízká, ale mohla by se zvýšit s tím, jak se natáčí jedna docela aktivní oblast. Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) se objevila i v astronomickém snímku dne NASA od českých astronomů. SpaceX už se blíží dalšímu testovacímu letu Super Heavy Starship. Sonda Psyche proletí na cestě k asteroidu kolem planety Mars. Aleš Svoboda ukončil základní výcvik v ESA. K ISS se má vydat nákladní Dragon a k čínské stanici Tiangong nákladní Tianzhou 10.
Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“
Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý
Messier 3, známa aj ako M3 alebo NGC 5272, je výrazná guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v súhvezdí Poľovné psy. Od Zeme je vzdialená približne 33 000 svetelných rokov a patrí medzi najväčšie a najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy. Odhaduje sa, že obsahuje približne 500 000 hviezd.
Objavil ju Charles Messier 3. mája 1764. Bola to vôbec prvá hmlovina v Messierovom katalógu, ktorú objavil samotný Messier. Spočiatku ju považoval za hmlistý objekt bez hviezd. Až William Herschel okolo roku 1784 rozlíšil jej hviezdnu povahu a ukázal, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd.
M3 patrí medzi najlepšie preskúmané guľové hviezdokopy. Mimoriadne zaujímavá je najmä veľkým počtom premenných hviezd. Dnes ich v nej poznáme viac než 270, čo je najviac zo všetkých známych guľových hviezdokôp. Významnú časť tvoria premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré astronómovia využívajú aj ako dôležité indikátory vzdialeností vo vesmíre.
Vek hviezdokopy sa odhaduje na približne 11,4 miliardy rokov, takže ide o veľmi starý objekt pochádzajúci z raných období vývoja našej Galaxie. M3 sa nachádza ďaleko nad rovinou Mliečnej cesty, približne 31 600 svetelných rokov, a zároveň asi 38 800 svetelných rokov od jej stredu. Je teda pomerne izolovaným členom galaktického hala.
Na oblohe má zdanlivú jasnosť okolo 6,2 magnitúdy, takže za veľmi tmavej oblohy môže byť na hranici viditeľnosti voľným okom. V menšom ďalekohľade sa javí ako jemný hmlistý obláčik, no väčší ďalekohľad alebo astrofotografia odhalí jej skutočnú štruktúru – jasné a husté jadro obklopené tisíckami slabších hviezd. Práve vďaka tejto bohatej hviezdnej populácii je Messier 3 často považovaná za jednu z najkrajších guľových hviezdokôp severnej oblohy, hneď po známej M13 v Herkulovi.
Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie ????
Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system).
Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop
Lights 121x60sec. R, 105x60sec. G, 110x60sec. B, 180x30sec. L, flats, master darks, master darkflats
Gain 150, Offset 300.
27.4. až 1.5.2026
Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4