Pozorujte vzplanutí supernovy v M 74

Objev relativně jasné supernovy se podařil astronomům ze skupiny označované jako Lick Observatory Supernova Search (LOSS), která využívá automatizovaný dalekohled na Mount Hamilton v Kalifornii (USA). Dalekohled KIAT o průměru zrcadla 0,76 m prohlíží oblohu každou jasnou noc s tím, že ke každé zhruba 20 tisíc vybraných galaxií se vrátí po dvou až dvanácti dnech. Jeho úspěšnost ve vyhledávání supernov je velice vysoká, od roku 1998 jich již objevil téměř 900. Poslední z nich, SN 2013EJ, odhalil jako objekt o jasnosti 13,5 mag nacházející se přibližně 2,7“ jihovýchodně od jádra galaxie M 74 25. července 2013 časně ráno.

Do konce měsíce došlo ještě ke zjasnění hvězdy a ta vzápětí dostala označení Supernova 2013EJ. Její jasnost 31. 7. byla odhadována přibližně na 12,5 mag.

Přesné pozice supernovy, ležící 92.5“ východně a 135“ jižně od středu galaxie, jsou AR 1h 36m 48.16s, decl. +15° 45′ 31.0″. Pro snadnější odhady vývoje jasnosti supernovy zveřejnila American Association of Variable Star Observers (AAVSO) mapku s vyznačením vhodných srovnávacích hvězd v bezprostřední blízkosti supernovy.

Snímky spektra pořízené nedlouho po objevu ukazují zřetelné emisní čáry vodíku Balmerovy série, které jsou typické pro mladé supernovy typu II. K výbuchu tedy došlo po zhroucení a následném rozmetání masivní hvězdy.

Na druhou stranu odborníci uvádějí, že u supernov typu II je maximální svítivost kolem vrcholu jasnosti až miliardkrát větší než u našeho Slunce, což by při vzdálenosti M 74 odpovídalo až jasu 11,5 mag. Takže se snad můžeme dočkat ještě příjemného překvapení. Ale naopak podle opatrnějších předpovědí budoucího vývoje kolísá takto odhadnutá jasnost i o několik magnitud.

Zdá se, že právě kolabující hvězdu se podařilo fotografovat již v listopadu 2003 a následně v červnu 2005, jako součást galaxie M 74, a to prostřednictvím Hubble Space Telescope. Byla na těchto starších snímcích identifikována jako hvězda 25. mag, zvláště jasná v oblasti blízkých infračervených vlnových délek a před pozorovaným kolapsem se s největší pravděpodobností jednalo o červeného velebobra spektrálního typu M.

Astronom Rubab Khan z Ohio State University také upozornil, že na záběrech získaných dříve prostřednictvím Spitzer Space Telescope se hvězda na souřadnicích současné supernovy (v infračervené oblasti) převyšovala jas Slunce 30 tisíckrát.