15. výročí startu raketoplánu BURAN

Srovnáme-li velikost a tvar amerického a sovětského raketoplánu (orbitálních stupňů), zjistíme, že se jedná téměř o identická "dvojčata". Není se co divit. Plánované úkoly obou raketoplánů byly shodné a aerodynamické zákony, které na ně působí při návratu z oběžné dráhy kolem Země, jsou také stejné. Přesto nalezneme několik odlišností:

Minimální posádka amerického raketoplánu je dvoučlenná, maximálně se může na jeho palubě nacházet 8 kosmonautů; raketoplán BURAN mohl létat i v automatickém režimu, tj. bez posádky na palubě (to byl i případ prvního startu), maximální počet členů posádky byl 10.

Součástí amerického raketoplánu je velká palivová nádrž (ET) na jedno použití a dva boční startovací motory (SRB) na tuhou pohonnou látku, které se odhazují po dvou minutách činnosti. Sestava tvoří jeden celek, který se nedá použít k jinému účelu. K vynášení raketoplánu BURAN byla navržena nosná raketa Eněrgija, která ve všech stupních používala kapalné pohonné látky. Raketa byla konstruována tak, že mohla sloužit pro vypouštění i jiných nákladů v automatickém i pilotovaném režimu. Do budoucna se uvažovalo o jejím dalším vývoji: varianta s názvem Vulkán měla být schopna vynést na nízkou oběžnou dráhu kolem Země náklad o hmotnosti až 200 tun, k Měsíci například 43 tuny. Raketové motory v prvním stupni se měly vracet zpět na základnu, aby byly použity k dalšímu startu. Rovněž se vedly úvahy o mnohonásobném používání druhého stupně rakety.

Americký raketoplán je v provozu od roku 1981 (přesto, že již dva exempláře byly zničeny při haváriích, při kterých zahynulo 14 kosmonautů) a uskutečnil více než 100 startů, zatímco raketoplán BURAN absolvoval pouze jediný kosmický let.

Pro určení správného aerodynamického tvaru orbitálního stupně raketoplánu byly provedeny tisíce zkoušek v aerodynamických tunelech a na létajících modelech. Prověrky aerodynamických charakteristik a řízení raketoplánu při hypersonických rychlostech probíhaly na geometricky podobných modelech BOR-5, vypouštěných na suborbitální dráhy pomocí sériových nosných raket. Uskutečnilo se celkem 6 startů, modely byly zhotoveny v měřítku 1 : 8 vzhledem k raketoplánu BURAN. Činnost systémů při podzvukových rychlostech byla prověřována na speciálně vybavených létajících laboratořích TU-154 a TU-134.

Součinnost všech palubních systémů raketoplánu a pozemního vybavení při přistávání raketoplánu byla prověřena za použití analogu raketoplánu, který byl vybaven proudovými motory pro zajištění startu z letiště. Na létajících laboratořích a na analogu raketoplánu bylo uskutečněno kolem 150 automatických přistání. Těchto letů se zúčastnili budoucí piloti raketoplánu Buran.

Velká pozornost byla věnována systému tepelné ochrany raketoplánu při průletu atmosférou při přistávacím manévru. Zkoušky probíhaly v tepelné vakuové komoře o průměru 14 m a délce 30 m. Na částech raketoplánu byly prověřeny všechny hlavní fáze letu. Požadované teploty (až +1 500 °C) bylo dosahováno pomocí vysokoteplotních infračervených zdrojů o celkovém výkonu 13 000 kW, které byly rozděleny do 96 zón, z nichž každá byla řízena počítačem. Imitaci ochlazení raketoplánu při letu v zemském stínu (-130 °C) zajišťovala chladící soustava, používající kapalný dusík.

Závěrečnou prověrkou pro tepelnou ochranu raketoplánu byly zkoušky na umělých družicích série Kosmos: 1374, 1445, 1517 a 1614. Na zmenšených modelech raketoplánu BOR-4 byl vyzkoušen materiál na tepelně nejexponovanějších částech raketoplánu Buran.

Řešena byla rovněž otázka záchrany posádky raketoplánu v případě, že by se z nějakých důvodů nemohl uskutečnit přistávací manévr. Během zkušebních startů měla být v pohotovosti jedna kosmická loď Sojuz-TM a jeden kosmonaut-záchranář. V případě potřeby by se kosmická loď připojila k raketoplánu a jeho posádku by dopravila na Zemi. Vzhledem k tomu, že na Sojuzu bylo místo pouze pro 3 kosmonauty, měly být posádky raketoplánu BURAN při zkušebních letech pouze dvoučlenné. Problematika záchrany kosmonautů v případě havárie v první fázi startu měla být řešena obdobně jako u amerického raketoplánu, tj. katapultovacími křesly.

Protože při operačních letech raketoplánu BURAN se počítalo až s desetičlennou posádkou (4 kosmonauti a až 6 výzkumníků), bylo nutno vyřešit záchranu posádky jiným způsobem. V úvahu připadala nová kosmická loď Zarja (tzv. Velký Sojuz), která by byla na oběžnou dráhu vynesena raketou Zenit, vyrobenou na základě prvního stupně rakety Eněrgija. Nová kosmická loď měla být mnohonásobně použitelná a měla sloužit k nejrůznějším účelům. Na její palubě bylo možno dopravit z vesmíru na Zemi až 12 kosmonautů.

Hlavní úkoly sovětského raketoplánu BURAN:

Plnění úkolů v souvislosti s obranou státu

Vynášení různých objektů na oběžnou dráhu kolem Země, jejich obsluha

Vynášení jednotlivých modulů a personálu za účelem budování velkorozměrových zařízení na oběžné dráze kolem Země a meziplanetárních komplexů

Doprava na Zemi porouchaných družic či objektů, nebo družic, u nichž byly vyčerpány energetické zdroje

Zkoušky zařízení a technologií kosmické výroby a doprava produktů na Zemi

Přeprava nákladu a pasažérů na lince Země - vesmír - Země.

První start rakety Eněrgija se uskutečnil 15. 5. 1987. Úkolem letu bylo vyzkoušet raketu v režimu kosmického letu před připravovaným vypuštěním raketoplánu. Užitečné zatížení rakety představovala vojenská družice pro hvězdné války s názvem POLJUS o délce 37 m, průměru 4,1 m a hmotnosti 80 tun.

První start raketoplánu BURAN se uskutečnil 15. 11. 1988 z nového startovacího komplexu na kosmodromu Bajkonur (původně plánovaný start 29. 10. 1988 byl přerušen 51 sekund před zážehem motorů rakety Eněrgija vzhledem k nedostatečnému odklonění plošiny pro havarijní evakuaci posádky). Raketoplán se oddělil od nosné rakety 478 sekund po startu a jeho samostatný let byl zahájen ve výšce asi 160 km. Dvouimpulsním manévrem přešel na téměř kruhovou dráhu ve výšce 251 až 260 km. Po absolvování dvou oběhů kolem Země byl zahájen brzdící manévr a po 3 hodinách a 25 minutách raketoplán úspěšně automaticky přistál.

Vzhledem k politickým změnám v bývalém Sovětském svazu a současně ke světovým politickým změnám ztratil raketoplán BURAN své opodstatnění. Své sehrál i nedostatek finančních prostředků v Rusku po rozpadu Sovětského svazu. Další start raketoplánu se stále odkládal, až byl nakonec celý projekt včetně rakety Eněrgija zrušen.

V době, kdy již bylo jasné, že se BURAN nedočká dalšího startu, jeho tvůrci prohlásili s hořkostí v srdci: "Vyvíjeli jsme mnohonásobně použitelný dopravní prostředek, avšak vyrobili jsme raketoplán na jedno použití."

Smutnými hrdiny se stali členové oddílu kosmonautů, kteří se připravovali k letům na raketoplánu. Oddíl byl založen v roce 1979. Mezi nejznámější z nich patřili Igor Volk, Oleg Kononěnko, Anatolij Levčenko, Rimantas Stankjavičjus a Alexandr Ščukin. Neoficiálně byly jmenovány první dvoučlenné posádky, které se nejen připravovaly k prvnímu startu, ale prováděly také zkušební lety na tzv. analogu raketoplánu s označením BTS-002. Jednalo se o model raketoplánu ve skutečné velikosti, který byl vybaven leteckými motory, které mu umožňovaly samostatný vzlet. Kosmonauti na něm nacvičovali především řízení raketoplánu v závěrečné fázi přistávacího manévru. Uskutečnilo se celkem 24 zkušebních letů..

Oddíl byl postupně doplňován a obměňován, neboť 6 kosmonautů zemřelo nebo zahynulo. V březnu 2002 oddíl přestal definitivně existovat, v tichosti se "rozplynul". Byl založen při LII (Letecko-výzkumném institutu) M. M. Gromova, kde nyní zůstal jediný člen oddílu - Sergej Tresvjatskij. Stále si ještě obnovuje certifikaci pilota-výzkumníka a v červenci 2002 úspěšně absolvoval každoroční zdravotní prohlídku. "Pro všechny případy," říká Sergej Tresvjatskij a dodává: "Naděje umírá poslední "

A tak historie raketoplánu BURAN a rakety Eněrgija skončila absolvováním jediného startu na oběžnou dráhu kolem Země. Vzhledem k technickým parametrům konstrukce si tento ambiciózní projekt takový osud snad ani nezasloužil