Deset tisíc nýtů aneb modul před planetáriem

Desítky poničených vrtáků, troje zlomené kleště a spousty hodin tvrdé a trpělivé práce – tak nějak vznikala maketa přistávacího modulu Eagle Apolla 11 v reálné velikosti. V celé Evropě jsou takové modely pouze dva, ale ten náš český je jedinečný tím, že do něj mohou návštěvníci vstoupit a na chvíli zažít téměř skutečné pocity astronauta. Na podrobnosti kolem stavby LEM jsme se zeptali zaměstnance programového oddělení Planetária, RNDr. Václava Pavlíka, Ph.D.

Jana Žďárská: Vážený pane doktore, ještě než se ponoříme do technických podrobností této unikátní stavby, mohl byste nám říci, co pro vás osobně přistání člověka na Měsíci znamená?

Václav Pavlík: Přistání na Měsíci pro mě znamená vrchol tehdejších technologických možností. Pokud se podíváte na to, co přistání na Měsíci předcházelo, byl to neuvěřitelný pokrok ve vývoji používaných technologií, ve výzkumu různých materiálů, v komunikaci, ve znalostech lidské fyziologie atd. Samotné přistání už bylo jen takovou třešničkou na dortu, čímž ho tedy nechci znehodnotit, ale ono přistání a zapíchnutí vlajky bylo spíše mocenský akt USA a důkaz vítězství nad Sovětským svazem, než cokoliv jiného. Co už zase ale je potom důležité, jsou experimenty, které všechny mise Apollo (nejen ta první) nechaly na povrchu Měsíce, a vzorky, které přinesly zpět – ty nám totiž o našem vesmírném sousedovi poodhalily další hodnotné informace. Víte, dnes jsou americké vlajky na Měsíci dávno popadané a slunečním zářením vyšisované doběla. Vědecké experimenty na jeho povrchu ale stále fungují a je jedno, kdo je tam dal. Důležité je, že tam jsou a že s jejich pomocí můžeme měřit, jak se od nás Měsíc vzdaluje, jakou má seismickou aktivitu apod. Věda by měla být nadnárodní a buďme rádi, že to tak je – vezměte např. ISS nebo ESA.

JŽ: Jak a kdy vlastně vznikl nápad postavit LEM?

VP: To vím docela přesně – bylo to v lednu 2018. Tehdy se dramaturgická rada Planetária rozhodovala, jak co nejlépe a nejdůstojněji oslavit 50 výročí přistání člověka na Měsíci. A shodli se právě na tomto návrhu – pokusit se vybudovat maketu LEM.

JŽ: Jak jste se dostali k projektové dokumentaci a potřebovali jste nějaké zvláštní povolení od NASA?

VP: Nebylo to zase až tak složité, jak se může na první pohled zdát. NASA některé části technické dokumentace zveřejnila, takže do nich tvůrci mohli nahlédnout. A také náš dlouholetý kolega Michal Brodil – velký nadšenec a modelář a koordinátor celé stavby, přesně věděl, kde a jak získat potřebnou dokumentaci. Asi nejvíce nám pomohly zkušenosti jiných modelářů.

JŽ: Vaším cílem bylo, aby byl váš model přesný, v poměru 1:1. Je takto zkonstruován jediný na světě?

VP: V našem provedení ano. Jeden prototyp při tehdejších testech NASA shořel v atmosféře, další zase neletěl a je nyní instalován v americkém muzeu. Není ale možné do něj vstoupit. Další podobný modul je k vidění v Německu. Ten je dokonce pro názornost rozříznutý na dvě poloviny a otevřený, aby bylo vidět přístroje uvnitř. Ale nikde na světě prostě nemáte modul, který by byl replikou 1:1 a dalo by se vstoupit dovnitř.

JŽ: Co je to vlastně za zkratku – LEM?

VP: Původně zkratka LEM označovala Lunar Excursion Module, což byl modul kosmické lodi Apollo určený k přistání na Měsíci. Později se o něm hovořilo jako o Lunárním modulu Apollo – s označením LM. To se ale taktéž vyslovovalo jako LEM. Jednalo se o první kosmickou loď s posádkou, která přistála mimo Zemi.

JŽ: Jaké jste pro stavbu modulu použili materiály?

VP: Původní LEM byl postaven jako letecká konstrukce z tomu odpovídajících materiálů – tedy především z hliníku a titanu. Pro naši repliku jsme zvolili ocel, hliník a produkty 3D tiskárny. Potřebovali jsme dosáhnout především toho, aby maketa modulu dokázala odolávat povětrnostním podmínkám a zároveň udržela svoji vlastní váhu spolu s váhou návštěvníků uvnitř.

JŽ: Kolik materiálu se na stavbu modulu spotřebovalo a byly také nějaké hmatatelné ztráty?

VP: Spotřebovala se spousta železa, hliníku a oceli (jekly, plechy, trubky). K tomu také 14,4 kilometru filamentu o průměru 1,75 mm, který se používá jako plnivo pro 3D tiskárnu. A celý modul drží pohromadě asi 10 000 nýtů. A ztráty? Když nebudu počítat mozoly stavitelů, zlomilo se při výrobě 63 vrtáků a troje kleště.

JŽ: Můžete prosím vyčíslit, kolik lidí a jak dlouho na LEM pracovalo?

VP: Máme zdokumentováno, že na stavbě modulu bylo odpracováno celkem 6 690 hodin, a to v rozmezí od 1. května 2018 do 17. června 2019. Ze zaměstnanců bych rád jmenoval stálé členy stavebního týmu: Michala Brodila, Josefa Grézla, Tomáše Rajznovera, Martina Červeného a Jaroslava Machače. Na stavbě spolupracovali i další zaměstnanci Planetária, když bylo třeba, pak i různí brigádníci a také nasmlouvaní řemeslníci – zámečníci, bagrista, jeřábník a několik řidičů. To proto, že pro usazení modulu bylo třeba důkladně připravit i stávající podloží před budovou Planetária a umístit lávku pro návštěvníky.

JŽ: Kde a jak model LEM vznikal?

VP: Modul byl stavěn přímo v podzemí Planetária. Spodní část modulu – tedy ten zlato-černý mnohostěn – se vyráběl po částech. Tvoří jej čtyři kvádry a na nich jsou usazeny čtyři trojúhelníkové konstrukce, které se svařovaly až přímo před budovou. Druhý, tedy vzletový modul bylo třeba vytvořit najednou, aby skutečně co nejpřesněji imitoval LEM. Kdyby ho ale postavili uvnitř budovy, neměli by ho kvůli jeho rozměrům kudy dostat ven, proto byl pro něj zbudován vlastní přístěnek u zásobovacího vchodu do Planetária. Když byl hotov, odstranili střechu přístěnku a pomocí jeřábu byl vzletový modul vynesen a usazen na osmihranný podstavec. Samotné nohy modulu byly upevněny a svařeny až zcela naposled.

JŽ: V čem se liší váš LEM od samotného originálu?

VP: Rozhodně se liší svojí hmotností. Náš modul má dohromady 4 tuny a je bez palivových nádrží. Originál, který letěl na Měsíc, měl asi 11 tun a to bez paliva – v takzvané suché variantě. S palivem vážil asi 15 tun. Náš prototyp je také vybaven různými výztuhami a taktéž samotná konstrukce je zevnitř proložena železným trámem, aby bylo možné modul zvednout a bezpečně jím manipulovat.

JŽ: Co bylo na celé akci nejobtížnější?

VP: Za neobtížnější lze považovat umístění vzletového modulu na přistávací mnohostěn, protože jeho hmotnost nebyla rozložena rovnoměrně. Vpředu jsou totiž umístěny ovládací panely a další technika, a na zadní straně není vlastně téměř nic. Asi nejsložitější proto bylo jej dostatečně vyvážit, aby bylo možné jej pomocí jeřábu bezpečně zvednout a přesunout na podstavec. K tomu jsme použili železné trámky. Dalším obtížným úkolem bylo precizní vystavění přístupové lávky, pomocí které by se mohli návštěvníci dostat bezpečně dovnitř a ven.

JŽ: Mohou návštěvníci vidět onu páčku, která byla ulomena a před startem z Měsíce byla poté astronauty nahrazena propiskou?

VP: K odlomení zmiňované startovací páčky došlo při výstupu astronautů z modulu. Edwin Aldrin pomáhal Nielu Armstrongovi vystoupit a poté, když sám bez pomoci sám opouštěl modul, otočil se a zavadil o jednu ze startovacích páček. Ani o tom vlastně nevěděl a oba astronauté tuto skutečnost zjistili teprve při návratu do vzletového modulu. Dokonce o tom mluví v jednom televizním rozhovoru. Nastala poměrně složitá situace – co dál. Takové věci se samozřejmě při výcviku na Zemi nesimulovaly. Takovýchto nepředvídatelných událostí se ale v kosmu může stát nepočítaně, proto musejí být astronauti také dobrými a především kreativními mechaniky, aby si s takovými záležitostmi uměli poradit.

JŽ: Jednalo se o závažné poškození či přímo nefunkčnost zmiňované startovací páčky?

VP: Naštěstí ne. Funkčnost byla zachována a bylo třeba jen vymyslet, jak zajistit ovládání. Naštěstí pro astronauty byla před letem na Měsíc vyvinuta propiska, jež je schopna pomocí jinak fungujícího kapilárního efektu (dusíkové bublinky v tuze) psát i ve stavu beztíže. Shodou okolností měla správnou velikost, a tak částí této propisovací tužky mohli odlomenou páčku nahradit. Do té doby byly totiž ve stavu beztíže používány jen obyčejné dřevěné tužky, které by v takové situaci pomoci nemohly. Replika této propisky je např. uložena na v muzeu na staré hvězdárně v Ondřejově.

JŽ: Pokud vím, k poškození podobné páčky došlo i ve stávající maketě lunárního modulu. Mohl byste nám prosím prozradit, co se stalo?

VP: Náš modul navštívil také Ing. Vladimír Remek společně s ředitelem planetária Mgr. Jakubem Rozehnalem. A skutečně při této příležitosti k odlomení páčky došlo – i když to nebyla ta startovací. Je to myslím odpovídající ukázkou toho, že pohyb v modulu nebyl pro astronauty úplně snadný, zvláště když navíc vězeli v objemných skafandrech.

JŽ: Museli jste mít nějaká úřední povolení a nebyly ze strany úřadů nějaké problémy?

VP: Pro naši stavbu jsme skutečně museli získat nejedno povolení. Žádné zásadní problémy jsme s tím ale neměli – bylo jen třeba dostát pravidlům a splnit kritéria, která jsou pro povelní žádoucí. Žádali jsme tedy o stavební povolení, povolení od památkářů a také od odboru pro životní prostředí, protože Planetárium je památkově chráněné. Důležité bylo také dodržení bezpečnostních kritérií, aby byla zaručena bezpečnost návštěvníků.

JŽ: Kdo to vše financoval?

VP: Celou stavbu financovalo samo Planetárium ze svých investičních zdrojů a přibližně stavba vyšla na milion korun.

JŽ: Jaká je životnost vašeho LEMu? Kolik zim podle vašeho názoru přežije a budete jej před nepřízní počasí nějak zakrývat?

VP: O tom jsme samozřejmě také uvažovali. Ale nepočítáme s tím, že bychom kolem něj budovali nějaký přístřešek. Jednou z možností je zahalit jej na zimu plachtou, aby nedošlo k poškození drobných antének a dalšího příslušenství. Naším přáním je, aby modul vydržel alespoň deset zim. Ale to všechno posoudíme až po té první.

JŽ: Co modulu nejvíce škodí?

VP: Počasí snáší modul zatím dobře. Také vandalové se zatím neobjevili, což je dobré, protože mají asi k modulu respekt. Takže nejvíce mu v současnosti asi škodí neukáznění návštěvníci. Hned na počátku se nám stalo, že si jeden z návštěvníků v modulu nasadil na záda repliku batohu, který má udržovat životní funkce astronautů, a pak se s ním pokusil prolézt ven a zase dovnitř. A bohužel mu utrhl jeden z popruhů. Musím říci, že každou chvilku uvnitř modulu něco opravujete – což je docela smutné.

JŽ: Zažili jste nějakou zajímavou příhodu v souvislosti s LEMem?

VP: Jednu skutečně ano. Jeden z návštěvníků si totiž myslel, že náš modul je originál, který byl na Měsíci a že jsme ho sem dopravila NASA z Měsíce. Tady bych rád zmínil, že ten zlato-černý podstavec fungoval jako startovací rampa pro vzletový modul (vrchní bílá část), takže zůstal na povrchu Měsíce. Po přepravení věcí a astronautů z vzletového modulu do velitelského modulu, který obíhal kolem Měsíce, byl vzletový modul oddělen a dopadl neznámo kam na Měsíc, přičemž se rozbil.

JŽ: Na závěr bych se ještě na situování žebříků – astronauté museli doskočit na tu velkou kulatou nohu LEMu. Je to tak?

VP: Situování žebříků odpovídá skutečnosti, ale zajišťovací táhlo s karabinkou zde oproti originálu nemáme a také zde není plato se zábradlím, na které si mohli astronauté kleknout. Jinak tento žebřík skutečně končil asi metr nad povrchem a astronaut z něj musel seskočit. Vidím, že se tváříte docela vyděšeně, ale v šestinové gravitaci, která vládne na Měsíci, to byla hračka.

JŽ: Děkuji vám za zajímavý rozhovor a také za fantastický zážitek, kdy jsem měla možnost stát na místě Armstronga, dotýkat se ovládacích prvků a hledět trojúhelníkovým oknem na povrch pode mnou.

Medailonek

RNDr. Václav Pavlík, Ph.D., narozen v roce 1990, absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy (obor teoretické fyziky, astronomie a astrofyziky, Mgr. 2014, RNDr. 2018, Ph.D. 2019). Kromě své vědecké práce, ve které zkoumá dynamiku hvězdokup, se také věnuje výuce a popularizaci astronomie a příbuzných oborů. Od studentských let pracuje pro nakladatelství Aventinum, od roku 2012 je redaktorem časopisu Astropis, kde pravidelně píše o pozorování oblohy, a ve stejném roce začal působit v Astronomické olympiádě (v roce 2016 se stal i členem ústřední komise). Od ledna roku 2018 začal též pracovat v programovém oddělení Planetária Praha a od roku 2019 i na Akademii věd ČR. 

Tento rozhovor byl publikován v populárně-naučném časopisu Tajemství vesmíru.