Kosmické hloubkové vidění
Okamžik, kdy jsou na obraze, vytvořeném gravitační mikročočkou, temný objekt a hvězda uspořádány nejblíže u sebe, se nazývá „vrchol jasnosti“. Porovnáním „vrcholů jasnosti“ ze dvou různých míst (Země a Spitzer Space Teleskope) mohou vědci určit vzdálenost „nesvítícího“ objektu. Úhel, který svírají přímky vedené z pozorovacích míst (Země a Spitzer) k jasné hvězdě v pozadí, se nazývá paralaxa.
Lidé paralaxu běžně (aniž si to uvědomují) používají pro určování vzdáleností. V případě člověka každé oko vidí pozici objektu jinak. Mozek vezme pohled levého a pravého oka, rozdíly vyhodnotí jako hloubkovou informaci a okamžitě „vypočítá“ vzdálenost objektu. Ve vesmíru mohou astronomové používat stejný trik pro určování vzdáleností, např. neviditelného temného objektu.
Temný, pohybující se objekt (směr pohybu je znázorněn žlutou šipkou) může být např. černá díra mezi Zemí, Spitzerem a Malým Magelanovým mračnem (SMC). Stupnice v tomto schématu nejsou kvůli názornosti reálné – není stejný poměr vzdáleností mezi Spitzerem a Zemí v porovnání ke vzdálenosti temného objektu a SMC. Vzdálenost SMC od Země je 210 000 sv. l. (2.1018 km).
Pro určení vzdálenosti neviditelného objektu astronomové pozorují ze Země „vrchol jasnosti“ – okamžik, kdy temný objekt zkříží náš směr pohledu od Země ke hvězdě v SMC (přerušovaná čára Země-SMC). Pro prostorové vidění to představuje pohled pouze „levým okem“.
Aby astronomové dostali i pohled „pravým okem“, pozorují další „vrchol jasnosti“ tentokrát Spitzerem - okamžik, kdy se objekt se zpožděním pohybuje přes spojnici Spitzer-SMC. Časový rozdíl je dán vzdáleností Spitzeru od Země.
Astronomové znají přesnou vzdálenost mezi Zemí a Spitzerem a mohou změřit dobu (čas) mezi oběma „vrcholy jasnosti“ a pak pomocí trigonometrických rovnic a grafů provedou práci „mozku“ a spočítají vzdálenost temného objektu, který je sice neviditelný, ale projevuje se gravitačně.
Zdroj: www.spitzer.caltech.edu
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí
