Kosmonaut Fjodor Jurčichin: Když je v posádce žena, chlapi se krotí

1. Na úvod bych se rád zeptal: velel jste lodi, která dopravila z kosmické stanice zpět na Zemi olympijský „oheň“. Chystáte se osobně podívat na únorovou olympiádu v Soči?

Abych byl korektní, na úvod řeknu, že v kosmu samozřejmě žádný olympijský oheň nehořel (smích). Šlo pouze o maketu olympijské pochodně, kterou jsme vezli zpátky na Zemi.

Co se týče Soči, nevím zatím, jaký budu mít přesně v té době program, jelikož mne čeká ještě spousta setkání s různými odborníky, která musím zvládnout. Čeká mě cesta do USA, do střediska NASA v Houstonu, kde musím ještě podat nějaká hlášení ohledně našeho letu, nicméně jestli se najde nějaké časové okýnko, tak bych se do Soči podívat chtěl.

2. Teď trochu odborněji: zajímalo by mne, jestli v ruské části stanice ISS nyní probíhají nějaké experimenty s rakovinnými buňkami a zda byste je případně mohl krátce popsat.

Tyto experimenty se netýkají jen rakoviny, probíhají nejméně tři v každém časovém úseku mise kosmonautů na stanici. Pokusy jsou spojené s rakovinou, dále virem HIV a hepatitidou. Když experimenty dají kladný výsledek alespoň v jednom z těchto zaměření, tak to bude takové plus pro medicínu, že se v podstatě vrátí náklady, vynaložené na kosmické lety.

Týkaje se rakoviny, HIV a i hepatitidy probíhají prostě nějaké pokusy vždy.

Tohle je pravá kosmonautika! (poznámka autora směrem ke kosmonautovi).

3. V roce 2007 jste zažil relativně dramatické přistání v lodi Sojuz po balistické dráze s přetížením až 8 G. V jaké fázi a jak se posádka uvnitř lodi dozví o těchto potížích a zdali a jak se může na balistické přistání připravit?

Měl byste vědět, že takováto situace se nedá považovat za dramatickou. Vždycky máme náhradní plán přistání. Klasické přistání probíhá v režii autopilota a můžete při něm zažít přetížení až 6 G. Takovéto přistání je poměrně příjemné. Když ale něco v lodi selže, má v počítači naprogramované hned tři záložní plány pro přistávací manévr. Posádka může řídit přistávání ručně či může přejít na balistický režim přistání, který má dva různé scénáře.

Nám tehdy selhal jeden ze systémů lodi Sojuz a řídící počítač se rozhodl, že zvolí náhradní způsob přistání a šli jsme na to balisticky. Využívá se přitom velmi strmá trajektorie k zemskému povrchu, takže jsme zakusili asi 8,6 až 8,7 G přetížení. Zjistili jsme to zhruba v okamžiku vstupu do atmosféry (cca půl hodiny před přistáním – pozn. aut.), kdy to počítač vyhodnotil a přímo signalizoval balistický způsob přistání. My jsme tuto informaci předali řídícímu středisku, pro které to byla zpráva velmi podstatná, jelikož vzdálenost mezi přistávacími místy v normálním a balistickém režimu sestupu je asi 400 kilometrů. Na Zemi nás očekávají de facto dvě skupiny pátracích týmů, jedna skupina v plánované přistávací zóně a pak jedna další, která dostává pokyny v případě balistického sestupu od řídícího střediska a je připravená v okolí onoho místa asi 400 km daleko.

Aby bylo všechno jasné: při normálním i balistickém přistání máme jeden a ten samý padák (smích). Prostě když na nás začne působit zemská gravitace, tak to jde všechno stejně.

4. Velmi složitou vědou jsou psychologické vztahy mezi členy dlouhodobých vesmírných posádek. Zajímalo by mne, zda obecně před startem spolu třeba jezdíte kempovat nebo máte nějaké podobné stmelovací aktivity a jestli po přistání zůstáváte přáteli?

Psychologické vztahy a sounáležitost posádek je pro nás dokonce samostatná věda. Vědci se tímto aspektem kosmických letů intenzivně zabývají, nicméně k dokonalosti ho ještě nedotáhli. Posádky pro ISS se dnes skládají takovým způsobem, že se znají poměrně málo, než spolu letí. Ale vztahy se samozřejmě začínají formovat ještě během příprav na Zemi. Každý z nás je profesionál a mise je pro něj prací.

Já jsem se dvakrát stal velitelem dlouhodobé posádky stanice ISS a mé posádce jsem vždycky říkal toto: „Mám k vám velkou prosbu: chovejte se tak, abychom se po návratu rádi zdravili“. Mám za sebou čtyři kosmické mise a já osobně se rád zdravím se všemi kolegy z posádek a věřím, že i oni rádi vidí mne. A psychické problémy necháváme vědcům (smích).

5. Na Atlantisu STS-112 jste letěl s Pamelou Melroyovou a Sandrou Magnusovou, na ISS se přitom potkal ještě s Peggy Whitsonovou, i na dalších letech měl vždy v posádce ženu – Sunitu Williamsovou, Shannon Walkerovou, Tracy Caldwell-Dysonovou, Karen Nybergovou - jak se vám ženami spolupracuje, vzpomínáte na některou kolegyni více než na jinou?

Mezi lidmi se říká, že americké ženy jsou takové „byznys-dámy“ a velmi těžce se s nimi pracuje. Ani s jednou z mých vesmírných kolegyň jsem však já žádný problém neměl, nepracovalo se mi s nimi složitě.

Asi nejzajímavější příhoda proběhla při mé čtvrté a zatím poslední misi. Já jsem původně měl startovat až v roce 2014 ale nakonec jsem letěl o rok dříve (nahradil původně jmenovaného a s posádkou trénujícího Maxe Surajeva – pozn. aut.). Když mi řekli, že v mé posádce budou Luca Parmitano a Karen Nyberg(-ová), myslel jsem, že Karen je muž, jelikož u Arménců je jméno Karen mužské, posádky se skládají, jak jsem říkal, aniž bychom nějak více dopředu věděli, s kým poletíme. Manželka se mě poté doma ptala, koho budu mít v posádce a já jí říkám: „Tentokrát samí mužští“ (smích). Žena se pak dívala podle příjmení mých kolegů na internet a za chvilku volá „Pojď hezky sem, podívej, jakéhože chlapa máš v posádce!“ a já viděl půvabnou Američanku.

Obecně je přítomnost ženy na palubě výhodou, protože muži se pak chovají více disciplinovaně a více se krotí. Když je vše v pořádku, tak každá inteligentní žena se snaží stmelit kolektiv. Já jsem měl štěstí a o každé dámě, co se mnou letěla, můžu říci jen to nejlepší. A mám malinkou naději, že i ony můžou říct něco hezkého o mě (smích).

6. Při vašich misích jste prováděl výstupy a práce vně stanici v ruských i amerických skafandrech. Můžete tyto dvě jednotky z vlastního hlediska nějak porovnat?

Každý z těch skafandrů má své nezaměnitelné plusy a každý má samozřejmě své mínusy. Abyste chápali: v americkém skafandru se lépe pracuje, je v něm tlak asi 0,22 atmosféry a v ruském 0,4, takže v americkém se lépe pracuje s nástroji. Abychom mohli vystoupit do otevřeného vesmíru, tak přípravy na výstup v ruském skafandru zaberou 34 minut, desaturace přechodové komory přitom trvá 30 minut. Do ruského skafandru Orlan se člověk může sám navléci i si ho poté sundat. Americký skafandr před výstupem vyžaduje několik hodin příprav a člověk si ho sám neoblékne, potřebuje pomocníka.

Když se dělaly experimenty, kolik času můžeme s tím nebo tím skafandrem strávit venku, výsledek pro ruský kosmický oblek byl 7 a půl hodiny s klidně ještě hodinou možného dalšího času. Stejně jako americký skafandr je přitom projektovaný až na desetihodinovou práci v kosmu. Mí kolegové Oleg Kotov a Sergej Rjazanskij na konci loňského roku vydrželi v otevřeném prostoru 8 hodin a 7 minut, čímž dokázali, že ruský skafandr má stejnou úroveň jako americký. Měli totiž při výstupu menší krizovku, která si vyžádala více práce.

Který je lepší vám ale bohužel neřeknu, protože důstojně lze pracovat v ruském i americkém skafandru. Ruský je však mnohem jednodušší co se týče obsluhy a příprav.

7. V červenci loňského roku jste zažil mimořádnou událost s vodou v helmě italského kosmonauta Luca Parmitana. Vzpomenete si na první pocity, když jste se to od Luca dozvěděli? Jaké to je, když nemůžete okamžitě pomoci kolegovi v nesnázích?

S Parmitanem venku pracoval jeho kolega Chris Cassidy. My jsme je pouze přes iluminátory ruského segmentu pozorovali. Bohužel v té situaci, která nastala, mu mohl pomoci pouze Chris. Když se potom dostali do přechodové komory a uzavřeli prostup, tak už celá posádka pracovala precizně jako jeden celek. Zde musím říct, že před startem všichni procházíme tréninkem řešení nejrůznějších krizových situací, ale takovýto trénink jsme neabsolvovali. Já jsem si honem připomněl postupy svlékání amerického skafandru, v kterém jsem pracoval při patnácté expedici. Celá posádka pracovala absolutně profesionálně, aby Lucovy pomohla. A dobře to dopadlo!

---

Veliký dík za zprostředkování setkání a asistenci při něm právem patří paní Simoně Sůvové, ředitelce karlovarského hotelu Schlosspark, kde pan Jurčichin trávil svoji po-letovou dovolenou.

Rozhodně nezajímavý nebyl ani rozhovor se samotnou paní ředitelkou, protože Fjodor Jurčichin nebyl prvním kosmonautem, který sem po své dlouhodobé misi zavítal. Paní ředitelka například uvedla, že kosmonautům se zde kromě tradičních lázeňských procedur dostává také jakési nadstandardní péče ve formě lidského kontaktu po dlouhé sociální izolaci na palubě vesmírné stanice, mají možnost se zúčastnit různých výletů po okolí s průvodci atd.