Start STS-125 se blíží, jak nebezpečná mise to tedy bude?
Jako zatím poslední se k Hubbleovi vydal raketoplán Columbia ve dnech 1. až 12. března 2002, dodejme, že to byla poslední mise Columbie, která ještě dopadla dobře. Další servisní let byl plánován na rok 2004. Vše změnila katastrofa Columbie při návratu do atmosféry 1. 2. 2003, kdy raketoplán shořel kvůli neobjevenému poškození tepelného štítu. Všechny lety raketoplánů byly okamžitě zastaveny a obnoveny až 26. července 2005 startem Discoveryho k Mezinárodní kosmické stanici, poslední výprava k Hubbleovu dalekohledu však byla zrušena.
Všechny "pocolumbijské" raketoplány míří podle předpisů pouze na ISS, kde by mohli astronauté v případě jakékoliv nepříznivé události vyčkat na přílet záchranného plavidla. Provoz raketoplánů má být ukončen k 30. září 2010 a do té doby bude provedena jen jedna vyjímka, a sice STS-125. Hubbleův teleskop obíhá Zemi o více než 200 km výš než ISS a jeho dráha má také jiný sklon k rovníku, takže v případě havárie by se Atlantis ke stanici nedostal. Posádky dnešních raketoplánů mají ale na rozdíl od těch "předcolumbijských" větší možnosti, např. sami zkontrolovat stav tepelného štítu, popřípadě ho i opravit.
Samozřejmě poškození štítu nebo čehokoliv jiného může mít tak velký rozsah, že posádka bude bezmocná. K ISS by se nedostali, na mimozemšťany prý není spoleh takže pomoc by musela přijít ze Země. Bezpečnostní předpisy proto nařizují, aby byl v průběhu mise STS-125 na rampě 39B připravený další raketoplán, který bude přichystán ke startu jako záchranný člun. V případě potřeby by se vydal se čtyřčlennou posádkou na pomoc Atlantisu. Jak by taková záchranná mise probíhala? Raketoplány nemají takové stykovací uzly, aby se mohly spojit navzájem. Záchranný raketoplán by tedy použil svou robotickou paži, zachytil poškozený Atlantis a astronauti z něj by se během kosmické vycházky přesunuli do záchranného korábu. Takováto akce nebyla nikdy předtím uskutečněna ani simulována.
Celkové riziko poslední mise k Hubbleovi je hodnoceno jako nepříliš velké, dokazuje to už jen to, že výprava nakonec přece jen dostala zelenou. Na závěr dodám, že po zohlednění všech faktorů je pravděpodobnost události s katastrofickými následky asi 1:80.
Zdroje:
O autorovi
Vít Straka
Vít Straka je český popularizátor astronomie a zejména pak kosmonautiky. Narodil v roce 1991, v současnosti žije na Hodonínsku, je členem Astronautické sekce ČAS a studuje Masarykovu univerzitu v Brně. Do jisté míry vděčí za svůj zájem o vesmír a kosmonautiku brněnskému planetáriu vlastně, protože v dětství jej zde zaujaly záběry postav, které v podivných skafandrech skákaly po Měsíci. Nejdříve vyděsily, pak podnítily zájem a odstartovaly bádání v kosmounautice. V redakci Astro.cz působí od roku 2008 a publikuje zde především články o vesmírných misích a Sluneční soustavě. Kromě Astro.cz dlouhodobě spolupracuje s časopisem Tajemství vesmíru, věnuje se přednáškové činnosti či popularizaci astronomie a kosmonautiky v rozhlase. V kosmonautice rád spatřuje její přínosy lidstvu, které třeba nemusí být na první pohled zřejmé. Osobně potkal již více než dvě desítky astronautů a kromě vesmíru a kosmonautiky patří k jeho koníčkům zvířata, historie či slézání vysokých budov a staveb. Kontakt: vitek.straka@seznam.cz.
