Úvodní strana  >  Články  >  Multimédia  >  ČAM 2009.11 - Srpková mlhovina

ČAM 2009.11 - Srpková mlhovina

cam_listopad2009_bardon_icon.jpg
Titul Česká astrofotografie měsíce za listopad 2009 obdržel snímek "Srpková mlhovina", jehož autorem je Zdenek Bardon.

Jako měsíční víla tančící zlehka po mechu lesních palouků víří ve vesmírných dálavách nádherná éterická mlhovina. Můžeme se o tom přesvědčit na vítězné fotografii soutěže Česká astrofotografie měsíce za listopad 2009. Jejím autorem je astrofotograf Zdenek Bardon z Rasošek a jeho vítězný snímek zobrazuje kosmickou bublinu plynu nazvanou NGC 6888.

Tato mlhovina, přezdívaná též "Srpková", představuje plynnou obálku obklopující její mateřskou hvězdu WR136. Tento bývalý rudý veleobr přešel astronomicky nedávno do stádia Wolf-Rayetovy hvězdy. To s sebou mimo jiné přineslo prudký hvězdný vítr, který rychlostí přesahující šest miliónů kilometrů za hodinu odnáší obrovské množství materiálu hvězdy do okolního prostoru. Každých deset tisíc let tak hvězdu opustí plyn o hmotnosti našeho Slunce. Nová oblaka a rázové vlny stále dobíhají látku, která byla z hvězdy vyvržena před dvě stě padesáti tisíci lety a vytvářejí tak nenapodobitelnou strukturu této mlhoviny. Jedná se však o krásu pomíjivou, neboť hvězdný vítr, který byť stál u jejího zrodu, ji během krátké doby takřka beze stopy rozptýlí do okolního prostoru. Hvězda sama pak patrně vybuchne jako supernova.

Na obloze tato mlhovina zabírá plochu o něco větší než Měsíc v první čtvrti, její skutečný průměr se odhaduje na dvacet pět světelných let. Vzdálena od nás je necelých pět tisíc světelných let.

Snímek přináší poněkud netradiční pohled, pořízený "cizíma očima", citlivýma na světlo ionizovaného vodíku, kyslíku a síry. Byl exponován dalekohledem FSQ-106ED Takahashi kamerou SBIG ST-2000XM přes úzkopásmové filtry S-II, H-alpha a O-III s propustností každého 4,5 nm. Vidíme tak jiné či jinak svítivé podrobnosti, než ty, které bychom spatřili na "klasickém" fotografickém snímku odpovídajícímu citlivosti našich očí nebo dokonce vlastními zraky přitisknutými k okuláru většího dalekohledu.

Celkovou expozici 28,5 hodiny rozloženou do několika nocí zajistil plně robotizovaný dalekohled podle předem připraveného itineráře bez dalšího zásahu obsluhy. Autor pak již "jen" ze všech dílčích expozic vytvořil výslednou kompozici okolí této vzdálené rozmařilé hvězdy a mlhoviny s pestrým životem.

Za porotu ČAM a jistě i za všechny ostatní, kteří na tomto vítězném snímku spočinou svými zraky, musíme Zdenku Bardonovi poděkovat za netradiční pohled k našim vzdáleným vesmírným sousedům.

Autor snímku

Zdeněk Bardon, 48 let

Technické údaje a postup

Datum: 8.8. - 28.8.2009, 28,5 hodin (subexpozice 15 a 30 minut)
Místo: Rasošky

Optika: FSQ-106ED
Montáž: G-11, ProjectSoft Robotics (robotická observatoř)
Kamera: ST-2000XM, CFW-8A s filtry SII, Ha, OIII (propustnost 4,5 nm)
Pointace: EX-76 a ST-7XE

Postup a zpracování: MaxIm DL, Photoshop




O autorovi

Marcel Bělík

Marcel Bělík

Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.



36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »