Úvodní strana  >  Články  >  Multimédia  >  ČAM Květen 2012: Kulová hvězdokupa M 92

ČAM Květen 2012: Kulová hvězdokupa M 92

ČAM 2012.05: Kulová hvězdokupa M 92
ČAM 2012.05: Kulová hvězdokupa M 92
Titul Česká astrofotografie měsíce za květen 2012 obdržel snímek "Kulová hvězdokupa M 92", jehož autorem je Peter Delinčák.

Souhvězdí Herkules, krášlící letní oblohu, je známo svou kulovou hvězdokupou M 13, viditelnou i pouhým okem. Není však v tomto souhvězdí jediná. Nedaleko od ní, myšleno ovšem úhlově na obloze, se nachází její o něco slabší kolegyně. Ač je s označením M 92 téměř na konci Messierova katalogu, neznamená to, že by byla nevýrazná či nezajímavá. Za velmi dobrých podmínek ji dokonce můžeme spatřit pouhým okem. Ovšem míst, kde by to bylo možné, pro narůstající světelné znečištění stále ubývá.

27. prosince 1777 ji objevil německý astronom Johann Elert Bode. Charles Messier ji nezávisle na něm prvně pozoroval a zanesl do svého katalogu 18. března 1781, spolu s  dalšími osmi objekty objevenými téhož dne. Ty se však nacházely v  kupě galaxií v souhvězdí Panny. V roce 1783 ji jako první rozlišil na hvězdy William Herschel. Zatímco jak Herschel, tak Messier jsou známi svými objevy mlhovin, galaxií a hvězdokup, jméno Johanna Bodeho vstoupilo spíše do planetární astronomie. Jeho zásluhou bylo uvedeno ve všeobecnou známost Titius-Bodeovo pravidlo, popisující matematické vyjádření průměrných vzdáleností planet od Slunce. I když nyní toto pravidlo platí spíše za historickou astronomickou kuriozitu, přispělo zejména motivačně k objevům nových těles Sluneční soustavy. Kromě toho Bode upřesnil dráhu planety Uran a navrhl toto její jméno a zasloužil se o objev galaxie M 81. Je znám také jako autor velmi přesného hvězdného atlasu Uranographia, vynikajícího také neopakovatelným a již nikdy neopakovaným krásným grafickým zpracováním. Ovšem ne všechny jeho počiny byly takto úspěšné. Z pěti jím navržených souhvězdí do současné doby nevydrželo ani jedno. Není snad ani divu, neboť byla velmi originální - Elektrický stroj, Fridrichova čest, Herschelův dalekohled, Logaritmické pravítko a Tiskařská dílna.

Hvězdokupa M 92, jejíž fotografický portrét přinesl Peteru Delinčákovi vítězství v soutěži "Česká astrofotografie měsíce" za květnové kolo roku 2012, zabírá na obloze plochu necelé polovičky měsíčního disku a je pozorovatelná v triedru jako jemně načervenalá mlhavá skvrnka. Její vzdálenost byla donedávna udávána na 26 000 světelných let, ovšem měření družice Hipparcos ji posunují asi o 10 procent dále. Věk se pak odhaduje na 12 až 14 miliard roků. Hmotnost všech hvězd v ní je odhadována na 330 000 hmotností Slunce a skutečný průměr je asi 109 světelných let. Je v ní známo zatím pouze 20 proměnných hvězd, z nichž 17 je typu RR Lyrae a jedna se zdá být krátkoperiodickou zákrytovou typu W UMa. V kupě se nalézá také 10 zdrojů rentgenova záření, z čehož asi polovina je považována za kandidáty na kataklyzmické proměnné hvězdy. Celá kupa se přibližuje ke Slunci rychlostí 112 km/s.

Z hlediska galaktické statistiky patří tato hvězdokupa mezi ty s větší absolutní jasností a patří též mezi kupy nejstarší. Nalézá se asi 16 000 světelných let nad galaktickou rovinou a od centra Galaxie je vzdálena 33 000 světelných roků.

Drobnou zajímavostí této kupy je také její poloha. Necelý stupeň od ní totiž na své pouti oblohou prochází projekce zemského pólu. Přibližně před 12 000 lety a opět za 14 000 roků se tato kupa díky zemské precesi nacházela či bude nacházet poblíž místa určujícího na obloze sever. Stane se tak "Severní hvězdokupou" a třeba nám nahradí Polárku. V jejím nejbližším okolí se totiž nenalézají žádné jasnější hvězdy.

Souhvězdí Herkula je jedním z výrazných souhvězdí naší oblohy, ovšem objekty v něm jsou poněkud opomíjené. Snad je to neblahá zásluha již zmiňované a snadno pozorovatelné hvězdokupy M 13, která snad přitahuje objektivy pozorovatelů. Peter Delinčák ovšem jejímu lákání odolal a svůj dalekohled zamířil k objektu sice slabšímu, ne však méně zajímavému. My bychom mu rádi nejen za celou porotu soutěže, ale i za jejího patrona - Českou astronomickou společnost a jistě i za všechny milovníky oblohy poděkovali a popřálo mnoho dalších jasných nocí. A až budete někdy v létě v noci na výletě na některé z hvězdáren, nechte si kulovou hvězdokupu M 92 určitě ukázat. Je krásná!

Autor snímku

Ing. Peter Delinčák, 37 let

Technické údaje a postup:
Místo: Slovensko, Kysuce - obec Zákopčie
Datum snímání: 18. 5. 2012 od 22:54 SELČ
Přístroj: Newton 36cm + Paracorr, vidlicová montáž, G2-8300
Zpracování: Zkalibrované snímky byly zprůměrovány, doostřeny a přeloženy barevným snímkem získaným z jednotlivých RGB složek. Nakonec upraveno na 50% velikost, finálně jemně doostřeno a upraveny světelné křivky.




O autorovi

Marcel Bělík

Marcel Bělík

Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.



36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »