Úvodní strana  >  Články  >  Multimédia  >  ČAM listopad 2008: mlhovina Kalifornie

ČAM listopad 2008: mlhovina Kalifornie

california_med_harrgb.jpg
Titul Česká astrofotografie měsíce za listopad 2008 obdržel snímek "NGC 1499 - mlhovina Kalifornie", jehož autorem je Jan Hovad z Červeného Kostelce.

Vítězný snímek soutěže Česká astrofotografie měsíce za listopad 2008, jehož autorem je Jan Hovad, nese název "NGC 1499 - mlhovina Kalifornie". Jistě by si však zasloužil ještě drobný podtitulek: "… kam se můžeme podívat z balkónu rodinného domu". Ten si totiž autor snímku vybral jako stanoviště svého fotografického přístroje, jímž neúnavně prozkoumává krásná místa noční oblohy.

Tentokrát skleněné oko jeho dalekohledu zamířilo k hvězdě Menchib v souhvězdí Persea. Na hvězdě samotné by snad nebylo nic příliš zajímavého nebylo. Na městské obloze ji očima ani neuvidíme a spatříme ji až z míst poněkud temnějších. Přesto na ni autor snímku zamířil svůj dalekohled. A není sám. Tato horká, modře zářící stálice je totiž hojně využívána jako pointační hvězda při fotografování červené emisní mlhoviny Kalifornie. A nejen to. Hvězda pravděpodobně může i za to, že toto kosmické mračno vůbec vidíme. Jeho červená záře totiž pochází od rekombinace elektronů, jež byly vybuzeny právě energetickým zářením této hvězdy.

Mlhovina byla objevena a popsána americkým astronomem Edwardem Barnardem v letech 1884-5. Právě včas, aby mohla být zařazena do nově vznikajícího Dreyerova katalogu NGC, tedy "Nového generálního katalogu" zahrnujícího několik tisíc mlhovin, galaxií a hvězdokup. Nachází se v galaktickém spirálním rameni Oriona, v tom samém, ve kterém se bychom našli i naše Slunce spolu se Zemí a všemi planetami a dalšími tělesy. Je od nás ovšem vzdálena asi 1500 světelných let a její délka činí zhruba 100 světelných let. Na obloze zabírá plochu 145´x 40´, tedy více než 5 krát větší než Měsíc.

V oblastech s extrémně temnou oblohou ji sice můžeme zahlédnout pouhýma očima, při pozorování dalekohledem nám pomůže H-beta filtr. Její krása však vynikne až na fotografii, kde se objeví nejen její podoba s americkým státem Kalifornie, ale zejména zazáří v ohnivém kontrastu s modrou hvězdou Menchib. Jiným pro změnu připomíná hlavu draka s temným okem prachové mlhoviny. Ovšem vztah hvězdy a mlhoviny je ještě složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Hvězda Menchib patří do mladé hvězdné asociace OB2, která sama pravděpodobně vznikla z obrovského mezihvězdného mračna, jehož součástí je i samotná NGC 1499. Celá asociace, do níž patří i další jasná hvězda souhvězdí Persea - bílý veleobr Zeta Per, se rozpíná rychlostí 12 km /s. Na obloze tato asociace zabírá několik čtverečních stupňů a obsahuje několik tisíc extrémně jasných a svítivých hvězd. O hvězdě Menchib se předpokládá, že je jednou z nejžhavějších v této asociaci, Zeta Per je naopak extrémně jasná. Je přibližně 6000 krát svítivější než naše Slunce a na obloze září jako hvězda 2 magnitudy. Na vítězný snímek se ovšem již nevešla, neboť leží o 4 stupně jižněji.

Jan Hovad nám svým snímkem přiblížil další krásný objekt, který je ozdobou noční oblohy. Rádi bychom za tento krásný snímek jeho autorovi poděkovali, neboť potěšil nejen porotu, ale jistě potěší i ostatní. A přejeme mnoho dalších jasných nocí a mnoho dalších podobně krásných snímků.




O autorovi

Marcel Bělík

Marcel Bělík

Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.



36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »