Úvodní strana  >  Články  >  Multimédia  >  ČAM za červen 2020: Tatranští skřítci

ČAM za červen 2020: Tatranští skřítci

Tatranští skřítci
Autor: Daniel Ščerba, Miloslav Druckmüller

Titul Česká astrofotografie měsíce za červen 2020 získal snímek „Tatranští skřítci“, jehož autory jsou Daniel Ščerba a Miloslav Druckmüller. Bájné skřítky nalezneme snad po celém světě. Často kutají v horách rudu, tu a tam vylezou na zemský povrch a škodí nebo pomáhají. To asi podle nátury. Podle legendy je nalezneme i v nitru hory Kriváň ve Vysokých Tatrách. Ovšem, občas se objeví i nad horami.

Skřítci, na které se dnes zaměříme, se objevili v červnu nad Tatrami. A nevylezli z nitra Kriváně, ale přišli téměř z nebe. Konkrétně z bouřkových oblaků, které se nacházely asi 250 kilometrů od fotografa Daniela Ščerby. Ten zaznamenal vzácný jev takzvaných „rudých skřítků“ v neuvěřitelné kvalitě. Druhým z tandemu autorů je matematický specialista Miloslav Druckmüller, který data zpracoval do téměř neuvěřitelné podoby.

Tito skřítci byli sice poprvé popsáni německým historikem a právníkem Johannem Georgem Estorem v roce 1730, tato informace však nadlouho zapadla, stejně jako jejich pozorování v roce 1956 laureátem Nobelovy ceny a skotským fyzikem Charlesem Wilsonem, autorem teorie elektrických poruch v horní atmosféře. První vědecky potvrzené pozorování bylo uskutečněno 6.července 1989 vědci z Univerzity v Minnesotě. Od té doby bylo mnoho těchto jevů zaznamenáno pozorováním z letadla, ze země a dokonce i z vesmíru.

Jedná se vlastně o krátkodobé elektrické výboje, nadoblačné blesky převážně červené barvy, které pro svou nepolapitelnost byly nazvány „rudými skřítky“. Vznikají jako rozsáhlý elektrický výboj nad bouřkovými mraky silných bouří. Vyskytují se převážně ve výškách 50 až 90 kilometrů nad zemí a jejich barva je způsobena přechodem elektronu mezi prvním a druhým excitovaným stavem atomu dusíku. Existují i pozorování modré barvy způsobené sice přechody elektronů také v atomu dusíku, ovšem mezi druhou a třetí hladinou.

Dle podrobných pozorování se ukazuje, že se jedná o shluk ionizovaných koulí o průměru 10 až 100 metrů, které se z výšky přibližně 80 kilometrů pohybují rychlostí téměř 10 procent rychlosti světla dolů k horní vrstvě oblaků, přibližně nad místem, kde před kratičkým okamžikem udeřil blesk od mraku k zemi.

I když by se mohlo zdát, že se rudí skřítci stali dobře prozkoumanými jevy, opak je pravdou. Důvodem je nejen poměrně krátká doba jejich studia, ale i jejich komplikované pozorování. To klade opravdu velké požadavky zejména na zkušenost fotografa. Skřítci mnohdy totiž nejsou ani vidět a tak se opravdu často spoléhá na svou intuici a techniku. Úspěšným nasnímáním ale vše nekončí. Vzhledem k tomu, že se snímají slabé jevy ve vzdálenostech několika set kilometrů, pracuje se při zpracování „skřítků“ na hranici „duchů“. Duchy zde míníme slabé obrazy jevu na pořízeném snímku. A zde právě nastupuje role zpracovatele dat, tedy druhého autora Miloslava Druckmüllera, který data zpracoval do tohoto úžasného portrétu „rudých skřítků“.

Na závěr nám již přísluší pouze autorům poděkovat za úžasný portrét neviditelna, který zaslali do soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost. A přejeme mnoho dalších podobných snímků.

Technické údaje a postup:

Místo pořízení: Jeseníky - Zlatohorsko

Datum pořízení: 13.06.2020

Optika: Sigma 105mm f1/4

Montáž: -

Snímač: SONY A7S plně modifikovaný

Popis:

Snímek zachycuje skupinu rudých skřítků z MCS bouře, která byla nejproduktivnější v oblastí Tater na Slovensku. Vzdálenost pozorovaného jevu je cca 250km. Celkem jsem z této bouře zaznamenal přes 30 skřítků.
Nastavení: ISO 2500, čas 2,5 sec, f/1.4.
Zpracování snímku se chopil pan profesor Miloslav Druckmüler.

 

Zpracování:

Zpracoval pan profesor Miloslav Druckmüler

 

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Tiskové zprávy České astronomické společnosti
[2] Česká astrofotografie měsíce - vítězné snímky



O autorovi

Marcel Bělík

Marcel Bělík

Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.

Štítky: Červení skřítci, ČAM


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »