Úvodní strana  >  Články  >  Multimédia  >  ČAM za duben 2019: PuWe1 (PNG 158.9 + 17.8)

ČAM za duben 2019: PuWe1 (PNG 158.9 + 17.8)

PuWe1 (PK 158.9 + 17.8)
Autor: Martin Myslivec

Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2019 obdržel snímek „Planetární mlhovina PuWe1“, jehož autorem je Martin Myslivec V dubnu se na stolech, respektive v počítačích porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce objevila zajímavá fotografie. Snímek, který není snadné vyfotografovat. Objekt na něm zachycený, ač na obloze zabírající téměř plochu Měsíce, byl objeven až v roce 1980 A. Purgathoferem a R. Weinbergerem na fotografických deskách z Palomarské přehlídky oblohy. Ovšem díky své extrémně malé jasnosti dlouho unikal pozornosti astronomů.

Žádná z planetárních mlhovin, právě do této kategorie objektů na obloze náš objekt totiž spadá, není pro neozbrojené lidské oko dostatečně jasná. Žádná není dokonce pouhýma očima ze Země pozorovatelná. Vždy se musí astronom vybavit alespoň dalekohledem nebo lépe fotografickou kamerou. A učinil tak i autor vítězného snímku, český astrofotograf Martin Myslivec.

Planetární mlhoviny jsou velmi zajímavé objekty. Svůj název dostaly od prvních objevitelů a pozorovatelů, kterým při pohledu dalekohledem připomínaly obří planety Sluneční soustavy. Autorem pojmenování je objevitel Uranu William Herschel. Jejich podstata byla objevena až s příchodem spektroskopie. Jejich spektrum se lišilo jak od spektra hvězd, tak i od pohledu na spektrum například galaxií. Byla v nich objevena i emisní spektrální čára s vlnovou délkou 500,7 nm, což neodpovídalo žádnému známému pozemskému prvku. William Huggins dokonce nejprve přiřadil této čáře nový prvek Nebulium. Teprve ve 20. letech 20. století bylo prokázáno, že se jedná o takzvanou „zakázanou“ čáru kyslíku. Takové spektrální čáry vznikají ve velmi zředěných plynech, kde mohou excitované elektrony obsadit i tzv. metastabilní energetické úrovně nedosažitelné v hustých plynech.

Uvnitř planetárních mlhovin pak bývá malá, slabá, ale horká hvězda zvaná bílý trpaslík - pozůstatek po původní hvězdě, červeném obru, která odvrhla svou plynnou obálku. Ta nyní tvoří právě planetární mlhovinu.

Extrémně slabá a velká mlhovina PuWe1 (nebo také PNG 158,9+17,8 či PK 158+17,1, to vždy dle příslušného katalogu) se nalézá v nevýrazném souhvězdí Rysa. Na obloze zabírá opravdu velkou plochu 20´ x 20´, což ji řadí hned na druhé místo za planetární mlhovinu Helix. Zdá se však, že ve výsledku bude ještě větší, neboť centrální červenou mlhovinu zářící v čáře H-alfa, která je na snímku velmi dobře patrná, obklopuje vnější halo modrozeleného záření kyslíku. Toto vnější halo dosahuje velikosti měsíčního úplňku.

Vzdálenost této mlhoviny je známa pouze velmi nepřesně, výsledky různých odhadů a měření kolísají mezi 500 a 3 500 světelnými roky.

Na závěr bychom rádi poděkovali Martinu Myslivcovi, který strávil mnoho nocí exponováním této mlhoviny různými spektrálními filtry a mnoho dalších hodin zpracováním snímků. Díky jeho úsilí se na tuto mlhovinu společně s astronomy České astronomické společnosti, která soutěž Česká astrofotografie měsíce zaštiťuje, mohou podívat i ostatní milovníci krás oblohy.

Technické údaje a postup:

Místo pořízení: Běleč nad Orlicí

Datum pořízení: 04.04.2019

Optika: Newton 300/1200mm, ASA Wynne 3" komakorektor 0.95x

Montáž: Paralaktická, vlastní výroby

Snímač: CCD kamera G3-16200

Popis:

Extrémně slabá a velká planetární mlhovina v souvězdí Rysa o velikosti zhruba 2/3 měsíčního disku. Mlhovina byla objevena v roce 1980 A. Purgathoferem a R. Weinbergerem na snímcích z Palomarské přehlídky oblohy.

 

Zpracování:

Snímek jsem kvůli špatnému zimnímu počasí pořizoval po celou zimu a jaro na přelomu let 2018/19, od listopadu až do začátku dubna, každou použitelnou noc. Konkrétně v nocích 17.-18.11., 28.11., 4.-5.12.2018, 27.-28.2., 23.3., 30.3.-4.4.2019. Se stále později nastávajícím soumrakem a objektem stěhujícím se na Hradcem Králové nasvícenou část oblohy jsem musel snímání ukončit, a tak jsem nasnímaná data konečně zpracoval. U takto slabého objektu jich nutně bude vždy málo, a zpracování si vyžádalo poměrně razantní postupy, což se dost podepsalo na vzhledu hvězd ve snímku přestože RGB bylo snímáno pouze 5min subexpzoicemi kvůli saturaci a velikosti kotoučků hvězd.

Nasnímáno celkem v Ha 68x20min, OIII 15x20min, R 55x5min, G 77x5min, B 73x5min, celkem 44h 50m. Zpracováno v PixInsight a Adobe PS.

 

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Tiskové zprávy České astronomické společnosti
[2] Česká astrofotografie měsíce - vítězné snímky



O autorovi

Marcel Bělík

Marcel Bělík

Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.

Štítky: ČAM


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »