Úvodní strana  >  Články  >  Multimédia  >  ČAM za leden 2019: Vzdálený vesmír v souhvězdí Kefea

ČAM za leden 2019: Vzdálený vesmír v souhvězdí Kefea

Vzdálený vesmír v souhvězdí Kefea
Autor: Evžen Brunner

Titul Česká astrofotografie měsíce za leden 2019 obdržel snímek „Vzdálený vesmír v souhvězdí Kefea“, jehož autorem je Evžen Brunner Vítězný snímek měsíce ledna 2019 soutěže Česká astrofotografie měsíce, která probíhá pod patronací České astronomické společnosti, je snímek astrofotografa Evžena Brunnera s poněkud širokým názvem „Vzdálený vesmír v souhvězdí Kefea“. Název je však v případě této fotografie velmi přiléhavý. Vždyť nás provází od hvězd a mlhovin naší Galaxie, ležících téměř „za humny“ až opravdu do hlubin vesmíru, do vzdáleností desítek miliónů světelných let.

 

Zůstaňme zatím v těch vesmírných hlubinách. Nažloutlý spirálovitý útvar v levé části snímku, nedaleko dvou namodralých hvězd, je vzdálen 20 miliónů světelných let. Jedná se o spirální galaxii NGC 6946, na kterou se díváme krásně shora, takže můžeme spatřit nádherně vyvinutá galaktická ramena plná hvězd a mezihvězdného prachu a plynu. I na tomto snímku můžeme odlišit systém starých nažloutlých hvězd v oblasti jejího středu a systém mladých modrých hvězdokup v načervenalých hvězdotvorných oblastech v místech, která jsou od středu galaxie vzdálenější. Galaxie je velmi pozorovatelsky zajímavá, neboť od začátku 20. století zde bylo pozorováno 9 výbuchů supernov. Galaxii objevil 9. září 1798 astronom William Herschel.

Na opačné straně snímku, tedy té pravé, nalezneme různobarevnou dvojici obrovských mlhovin. Červená mlhovina Sh2-129, známá jako Letící netopýr a mnohem slabší modravá OU4, která je známá pod názvem Oliheň. Tu vyfotografoval sice již v roce 2007 francouzský amatérský astronom Nicolas Outters, ovšem surové snímky zpracoval až v roce 2009. Na nich však nalezl „cosi mlhavého“, něco, co nebylo zatím v žádném katalogu. Po korespondenci s profesionálními astronomy a důkladném prověření byl v roce 2011 ověřen objev nové planetární mlhoviny. Podle posledních výzkumů se zdá, že mlhovina je skutečně, stejně jak je vidět na snímku, uvnitř mlhoviny Letící netopýr, která je tvořená červeně zářícím vodíkem. To podporuje hypotézu, že mlhovina Oliheň je tvořena hmotou opouštějící trojnásobnou soustavu žhavých hmotných hvězd, které vidíme ve středu této mlhoviny. Pokud je tato úvaha správná, tak se celý systém nachází ve vzdálenosti 2300 světelných let a samotná OU4 má na délku přibližně 50 světelných let.

Střed snímku protíná několik světelných let dlouhý „Mořský koník“. Tato temná, několik světelných let dlouhá temná mlhovina, je viditelná vlastně díky bohatému hvězdnému pozadí, které zakrývá. Je součástí molekulárního mračna nacházejícího se v severní části souhvězdí Kefeus. Její pojmenování pochází od Edwarda Emersona Barnarda z jeho katalogu 182 tmavých mračen na obloze. Tato má označení Barnard 150. Celé mračno se nachází přibližně 1200 světelných let od nás.

Zdaleka ne posledním objektem na snímku je otevřená hvězdokupa NGC 6939. Nalezneme ji nedaleko již popisované galaxie NGC 6946 a jejím objevitelem je opět William Herschel, který ji pozoroval téhož dne, tedy 9. září 1798. Od Země je vzdálena 5870 světelných let a pyšní se celkovou jasností 7,8 magnitudy. Ovšem její dvě nejjasnější hvězdy dosahují jasnosti pouze 10. magnitudy, ostatní jsou ještě slabší a dosahují maximálně 12 mag. Zmíněný William Herschel ji pozoroval dalekohledem o průměru zrcadla 475 mm, v malém triedru ji spatříme sice také, pouze však jako světlou skvrnku. Na rozložení na jednotlivé hvězdy musíme použít dalekohled s průměrem alespoň 10 cm. Jedná se o velmi starou otevřenou hvězdokupu. Její věk se odhaduje na 1 až 1,3 miliardy roků.

Na závěr bychom chtěli nejen za porotu soutěže, ale jistě i za Českou astronomickou společnost a další krásy milovné astronomy i ne-astronomy Evženu Brunnerovi za snímek poděkovat a popřát mu mnoho podobných úspěchů.

Technické údaje a postup:

Místo pořízení: Tři Studně

Datum pořízení: 17.08.2018

Optika: Canon FD 300/2.8

Montáž: Vixen GP

Snímač: ASI 071 MC (RGB), Atik 460 (Ha, OIII)

Popis:

Snímek zachycuje téměř všechny typy objektů vzdáleného vesmíru:
vodíkovou emisní mlhovinu Sh2-129 vzdálenou 2300 sv. let, velmi slabou planetární mlhovinu Ou4 (Squid - Oliheň), otevřenou hvězdokupu NGC6939, temnou mlhovinu B150 (Seahorse -Mořský koník) a konečně galaxii NGC6946 (Fireworks-Ohňostroj) vzdálenou cca 22 mil. sv. let. Snímek je mozaika dvou polí - celkem asi 9 hodin RGB, 6,5 hodiny Ha, přes 9h OIII. Exponováno v srpnu a září 2018.

 

Zpracování:

Kalibrace, složení a veškeré zpracováni v PixInsight. Ou4 je opravdu neskutečně slabá - exponoval jsem ji v binningu 2x2 a přesto jsem musel použít poměrně drastické zpracování...

 

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Tiskové zprávy České astronomické společnosti
[2] Česká astrofotografie měsíce - vítězné snímky



O autorovi

Marcel Bělík

Marcel Bělík

Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.

Štítky: ČAM


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »