Úvodní strana  >  Články  >  Multimédia  >  ČAM za říjen 2016: Prach v souhvězdí Cephea

ČAM za říjen 2016: Prach v souhvězdí Cephea

VdB149, VdB150, LDN1235 - prach v souhvězdí Cephea
Autor: Evžen Brunner

Titul Česká astrofotografie měsíce za říjen 2016 obdržel snímek  „Prach v souhvězdí Cephea“, jehož autorem je Evžen Brunner. Souhvězdí Cephea je cirkumpolárním souhvězdím naší severní oblohy. Podobně jako například Velká medvědice, jejíž část označujeme lidovým jménem Velký vůz. Ale přeci …

Velký vůz pozná téměř každý, o Cepheovi mnoho z „neastronomů“ možná ani neví. A astronom? Ten nás většinou odbude větou typu: „Jo, to je to souhvězdí, kde nic není“. A je vystaráno. Faktem je, že tato oblast oblohy je jak na jasné hvězdy, tak na jasné vesmírné objekty oblastí poměrně chudou. Co do velikosti náleží Cepheovi 27. místo z 88 oficiálních souhvězdí. Nejjasnější hvězda, Alderamin s jasností 2,2 mag, náleží ke hvězdám, které nás jistě na obloze na první pohled nezaujmou. Ale i na ni se dostane, jenom později. Pozorovatele a fotografa zaujme pak zejména několik otevřených hvězdokup či nějaká ta galaxie a mlhovina. Souhvězdí však skrývá i další skvosty, které vyniknou zejména na fotografiích.

Několik z nich nalezneme například i na snímku vítěze říjnového kola soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, astrofotografa Evžena Brunnera.

Největší část obrazu zaujímá komplex temných, reflexních a slabě červených emisních mlhovin s katalogovým označením LDN 1235. Astrofotografové ji někdy nazývají „Temný žralok“. Zkratka LDN představuje označení „Lydns´ Catalog of Dark Nebulae“, který byl prvně publikován v roce 1962 a byl založen na přehlídce nebe v červené a modré barvě, realizované na observatoři na hoře Mt. Palomar v USA. Pravděpodobně se jedná o tzv. „ERE“ mlhovinu, neboli „Extended Red Emission nebula“. ERE jsou galaktické temné mlhoviny nacházející se ve vysokých galaktických šířkách. Rozptylují modré světlo a jejich fluorescence se projevuje v širokém rozsahu červené části spektra.

Poměrně temnou, byť úžasně krásnou mlhovinu, projasňují dvě modré reflexní mlhoviny VdB 149 a VdB 150. Označení VdB opět znamená jméno katalogu, tentokrát se jedná o „Van Den Bergh Reflection Nebulae Catalog“. Poprvé jej opět na základě modré a červené palomarské přehlídky oblohy publikoval v roce 1966 Sidney Van Den Bergh. Obě tyto prachové mlhoviny, jež jsou ve skutečnosti částmi LDN 1235, svítí díky rozptylu světla blízkých hvězd na prachových částečkách.

Mlhovina VdB 149 se poprvé objevila ve vědecké literatuře okolo roku 1957 v souvislosti s hledáním proměnných hvězd - cepheid - právě Van Den Berghem. Druhá ze zmiňovaných mlhovin, VdB 150, která má jasnost 8,4 mag, byla zaznamenána již v roce 1918 Annie Jump Cannonem a Edwardem Pickeringem. Později se o ní psalo v roce 1925 během rozšíření  Henry  Draper  Catalogu  a  později  pak  v  roce 1949.  Během  let 1991 a 1995 byla opět v ohnisku pozornosti astronomů a je příkladem typu „hvězdy v mlhovině“. Získala též další katalogové označení HD 210806.

Vraťme se ještě krátce k „nevýraznému“ souhvězdí Cephea. Představuje bájného etiopského krále Cefea, manžela královny Casiopei a otce princezny Andromedy. Casiopea se vychloubala, že je mnohem krásnější než mořské nymfy Nereidy. To rozzlobilo boha moří Poseidona, jehož manželka byla též Nereida. Ten poslal mořskou obludu, aby jejich království zpustošila. Cefeus a Casiopeia museli pro záchranu království obětovat svou  dceru  Andromedu.  Byla přikována ke skále nad mořem jako oběť mořské nestvůře.  Osvobodil ji Perseus a okouzlen její krásou, vzal si ji ženu. Ale to je již jiná historie, zpátky tedy k Cepheovi. Jeho nejjasnější hvězdy vytváří obrazec připomínající svým tvarem domeček. Jižní částí souhvězdí prochází Mléčná dráha. Dovolíme si zastavit se ještě u nejjasnější hvězdy souhvězdí Aldemarin,  byť  není  na  snímku zobrazena.  Je  však  zajímavá a bude důležitá zejména pro naše vzdálené potomky. Jedná se o bílou hvězdu spektrální třídy A7. Je od nás vzdálena 50 světelných roků a její hmotnost je 2x větší než hmotnost Slunce. Její průměr je větší přibližně 2,5x. Co je však na ní velmi zajímavé, je fakt, že je díky své rychlé rotaci, která dosahuje přibližně 280 km/s na rovníku, silně zploštělá. A proč by se o ni měli zajímat budoucí obyvatelé Země? Vlivem precesního pohybu zemské osy bude za 5 a půl tisíce let jejím směrem mířit zemská osa a Aldemarin tak bude představovat novou „polárku“.

Na závěr nám dovolte poděkovat Evženu Brunnerovi za jeho pohled do tajemných hlubin temného vesmíru, prosvětleného v tomto případě krásnými modrými mlhovinkami jako vánočními světýlky. Jistě i za vás, milovníky oblohy, můžeme autorovi snímku popřát nejen jasné nebe nad hlavou, ale i pevné nervy při fotografování a tvorbě podobně krásných obrazů.

Technické údaje a postup:

Místo pořízení: Brno

Datum pořízení: 27.9.2016

Optika: APO TS102/700+ reduktor 0,75x

Montáž: HEQ5

Snímač: ATIK 460, filtry LRGB

Popis: Exponováno 28.8., 31.8. a 27.9., celkem necelých 10 hodin. 78x4 min. L, 23x4 min. R, G , B

Zpracování: Kalibrace, integrace a veškeré další úpravy v PixInsight.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Tiskové zprávy České astronomické společnosti
[2] Česká astrofotografie měsíce - vítězné snímky



O autorovi

Marcel Bělík

Marcel Bělík

Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.

Štítky: Cepheus, ČAM


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »